Foto Svatopluk Doseděl
Martin Stručovský je autorem oblíbených detektivek. Bez duše, Zavátá sněhem, V temnotách, Hříchy otců – tak zní názvy knih, které dohromady tvoří sérii o soukromém detektivovi Matěji Mlynářovi, díky nimž se jejich autor zařadil mezi naše nejvyhlédávanější současné spisovatele tohoto žánru. Jak se mu knihy psaly, co plánuje dál a má něco společného s hlavním hrdinou svých románů? Na to jsme se ho zeptali v rozhovoru pro Knihovnický zpravodaj Vysočina.
(Poznámka redakce: Autor rozhovoru si s Martinem Stručovským tyká, znají se ze společného studia knihovnictví v Táboře.)
Ze střední školy si pamatuji, že jsi tíhnul k fantasy. Jak se stane, že milovník tohohle žánru začne psát detektivky?
Po knihovnictví, které jsem studoval v období puberty, kdy člověk tíhne víc k odpočinkovějšímu žánru (jímž fantasy do velké míry je), jsem se ocitl na studiích filozofie v Plzni. Tam jsme četli spoustu spisů od Platóna, Aristotela a dalších. Krom filozofie jsem ale navštěvoval dva semestry přednášky z Etiky a myšlenkově jsem se tak posouval dál. Brzy jsem začal tedy hledat i beletrii, která by nějak zrcadlila moje studium. Volba padla na detektivku, kde se svádí boj dobra se zlem a hrdina čelí nejrůznějším dilematům. A jelikož jsem měl oblíbené autory detektivek, kteří komerčně propadli, a chtěl jsem si přečíst něco nového, nezbývalo mi nic jiného, než si to napsat.
Tvou první samostatně vydanou knihou byla Bez duše. Věděl jsi už tehdy, že bude začátkem delší série?
Při psaní Bez duše jsem měl v hlavě jenom myšlenku, že chci napsat dobrou knížku, která by se mi líbila jako čtenáři a bavilo mě ji psát. To, že bude něco dalšího, jsem tenkrát ještě netušil.
Nicméně rychle poté následovaly Zavátá sněhem, V temnotách a nyní Hříchy otců, všechny s hlavním hrdinou knihkupcem a soukromým detektivem Matějem Mlynářem. Má tato postava nějaký předobraz?
Mlynář předobraz žádný nemá, patří ale k rodu vlků samotářů, jakých je za skoro sto let americké drsné školy celá škála. Věřím, že u baru s Marlowem by se určitě neztratil.
Máš přesně naplánováno, kolik částí série bude mít? A víš, jakým směrem se osud hlavního hrdiny bude ubírat?
Série jako taková teď Hříchy otců skončila a neplánuju se k ní v nejbližších dvou letech vrátit. Na stole mám dva jiné projekty, které snad postupně dokončím.
Zastavím se u Hříchů otců, které mají být pro Matěje Mlynáře nejosobnějším dílem. Prozradíš, v čem konkrétně?
Matěj Mlynář v tomhle díle dospěl do bodu, kdy se z něj stal otec od rodiny, chodí do práce, snaží se normálně žít. Alespoň tak, jak to s jeho komplikovanou minulostí vůbec jde. Bohužel zločin ho ani tentokrát nenechá spát. Dřív, než se naděje, musí řešit dvě vraždy, z nichž jedna se týká jeho otce, kterého nikdy nepoznal.
Který díl se ti psal nejlépe? A který ti dal nejvíc práce?
Nejlépe určitě Zavátá sněhem. To byla knížka, kterou jsem měl hotovou během pár měsíců, protože postavy, příběh a svět už byly nalajnované. Už jsem se tam jenom vracel a dál rozvíjel příběh z Bez duše. Naopak nejhůř se mi psaly Hříchy otců, bylo to v období všech těch lockdownů, nemohl jsem chodit do práce kvůli vládním nařízením, do toho byly nějaké problémy doma. Ne, tahle kniha nevznikala v dobré době ani atmosféře. Proto mi taky její psaní trvalo dva roky a napsal jsem tři verze, než jsem se konečně dostal do stavu, kdy jsem věděl, že tohle už je ono.
Všechny knihy se odehrávají v Jindřichově Hradci, kde žiješ. Odpovídá tomuto městu drsné prostředí, které vykresluješ, nebo si bylo nutné v tomto ohledu hodně vymýšlet?
Bohužel z vlastní letité zkušenosti vím, že zrovna bezpečné to u nás zase tak moc není. Takže vymýšlet jsem si ani tolik nemusel.
Jak moc v sérii využíváš konkrétní lokality? Třeba váš slavný jindřichohradecký zámek. A přidáváš do příběhů konkrétní osoby?
Konkrétní osoby ne. Místa do velké míry ano. Kdybych to nedělal, mohl bych si vymyslet nějaký Kocourkov. Jedna spisovatelská poučka tvrdí, že autor by měl využívat prostředí, které zná. Tak se tím řídím. Ostatně i ty nové knížky budou z Jindřichova Hradce.
Stejně jako hlavní hrdina jsi knihkupec. Je to jediná podobnost s Matějem Mlynářem?
Ne, taky jsme oba paličatí a do velké míry drzí.
Martin Stručovský
Petr Bobek, Krajská knihovna Vysočiny
