Když jsem byl se svým přítelem Františkem Vošahlíkem 1. IV. tohoto roku na návštěvě v Muzeu hudebních nástrojů, zažil jsem obrovský šok. Abyste pochopili, jak k tomu došlo, musím blíže představit svého přítele. František je od narození slepý, posledních asi dvacet let pak nevidomý, Pán Bůh mu za to nadělil jinde, má absolutní sluch a je výborný muzikant. Proto bylo Muzeum hudebních nástrojů logickou volbou. Průvodce byl neobyčejně vstřícný, pochopil, že František si musí exponáty, jak on tomu sám říká, „vošahat“.
Prohlídka nám tedy probíhala příjemně, i když poněkud pomalu, až jsme se dostali ke stařičkému orchestrionu. František jemně svými citlivými prsty přejížděl po ozdobně vyřezávané skříni, zlehka se dotýkal uvnitř umístěných nástrojů. Postupně dospěl až k válci, který díky svým výstupkům rozeznívá nástroje a jehož výměnou se volí repertoár. Ten den byla na programu Má vlast od Bedřicha Smetany, konkrétně Vltava. S rukou položenou na válci František strnul, pak pomalu přejížděl prsty po výstupcích.
„Klidně mě tu chvíli nechte, já si jenom něco dočtu“, řekl, zjevně velice zaujatý válcem. Kousek jsme poodešli, ale po chvilce nás volal zpět a sháněl se po pokračování. Ani já, ani průvodce jsme nechápali, o čem to mluví. Až když nám převyprávěl příběh, který byl Brailovým písmem drobnými hřebíčky vtlučen do válce, poznali jsme v něm úvodní kapitolu knihy Pipi, dlouhá punčocha. Tím byl odhalen epochální kulturní podvod, kterého se dopustila světoznámá švédská spisovatelka. Patrně se kdysi dostala k nějakému záznamu Smetanovy skladby, příběh odcizila a vydávala za svůj.
České Ministerstvo kultury, Svaz spisovatelů dětských knih a česká pobočka Mezinárodní organizace pro dětskou knihu již zahájily právní kroky pro odebrání Ceny Hanse Christiana Andersena dotyčné „autorce“.
O vývoji situace budeme čtenáře informovat v některém z dalších silvestrovských čísel.
Jiří Bárta, Krajská knihovna Vysočiny
