Opereta
Opereta je hudebně-dramatický divadelní útvar zábavního rázu, v němž se střídá mluvené slovo se zpěvem. Jedná se vlastně o kombinaci klasické divadelní činohry s operou. Opereta je ve své původní formě v podstatě lehčí a zábavnější opera (tzv. komická opera), jedná se o přímého předchůdce dnešního muzikálu, kterému je také nejvíce podobná. Operety bývají někdy považovány za méně hodnotný umělecký žánr, často s přídechem pokleslé, popřípadě i zastaralé, lidové zábavy. Nicméně i v této hudební oblasti je možno najít velmi podařené kusy, a to jak po hudební, tak i po dramatické stránce. Nehledě na to, že i některé dnes všeobecně uznávané opery byly původně vytvořeny jako operety – např. Smetanova národní opera Prodaná nevěsta, jež byla původně vytvořena jako opereta a autorem byla teprve během doby postupně dotvořena v operu.
Opereta je odvozena z anglických baladických oper typu Žebrácká opera Williama Pepusche a Johna Gaye nebo francouzského vaudevillu hraného na jarmarcích v 17. století. Vývoj vaudevillu vedl na jedné straně ke vzniku frašky a na straně druhé k hudební formě, která byla předchůdcem operety. Velký vliv na rozvoj operety jako samostatného hudebního žánru měl i vývoj opery buffa, zejména francouzské, reprezentované skladateli, jako byli P. A. Monsigny, A. Grétry, N. Dalayrac, A. Adam a D. Auber.
Vlastní operetní představení velmi často námětově čerpá z činoherního žánru komedie, obvykle se jedná o nějakou jednoduchou komediální hru typu frašky či burlesky, jež byla vhodně hudebně doplněna písněmi a dalšími doprovodnými hudebními skladbami a tanečními čísly. Samotný děj operety pak bývá vhodně schematizován do několika klasických částí (dějství, jednání).
Muzikálovým a operetním žánrem se často zabývají specializovaná hudební a muzikálová divadla. V Praze se již dosti tradičně jedná o klasické muzikálově zaměřené Hudební divadlo v Karlíně (budova byla poničena v roce 2002 velkou povodní a nedávno následně nově zrekonstruována). Operetním žánrem se v Praze také kdysi systematicky zabývalo, mimo jiné, též nuselské divadlo Na Fidlovačce.
Není jednoduché odhadovat budoucí vývoj tohoto zábavného žánru, prozatím se zdá, že jeho vývoj je již uzavřen s tím, že všechny hlavní společenské funkce převzal po operetě muzikálový žánr.
Francouzská opereta
Opereta se zrodila ve Francii za vlády Napoleona III. v období bujného rozvoje uměleckého života a vzniku bulvárních divadel. V jednom z nich, nazvaném Boulevard du Temple, bylo v roce 1848 nastudováno hudební představení Don Quichotte iet Sancho Panza. Majitelem divadla, autorem představení a hlavní rolí byl F. Hervé (1825–1892). Tato podívaná je považována za první moderní operetu.
Spolutvůrcem žánru a nejvýraznějším představitelem pařížské operety byl Jacques Offenbach (1819–1880), francouzský skladatel německého původu, violoncellista, divadelní ředitel, autor cellových a orchestrálních skladeb, písní a zejména více než stovky hudebně-dramatických děl. V rámci žánru operety debutoval 5. července 1855 hrou Dva slepci inscenovanou v jeho vlastním divadle Bonbonnière, později nazvaném Les Bouffes Parisiens.
Největší Offenbachovy operetní úspěchy jsou Orfeus v podsvětí (1858), Krásná Helena (1864), Pařížský život (1866), Velkovévodkyně z Gérolsteinu (1867), považované za mistrovská díla operetní hudby, populární jsou dále operety Modrovous (1866) nebo Bandité (1869).
Offenbach zavedl do svých děl živý tanec alžírského původu – kankán (Orfeus v podsvětí), který se po mnoho let těšil obrovské oblibě po celé Evropě.
Orfeus v podsvětí, poprvé uvedený v roce 1858, je považován za první klasickou celovečerní operetu. Dřívější Offenbachovy operety byly drobné jednoaktovky, neboť nařízení ve Francii nedovolovalo pro určité žánry uvádět díla standardní délky.
Orfeus byl nejen delší, ale také hudebně odvážnější než jeho starší kusy. Offenbach v Orfeovi poprvé ve svých dílech použil prostředí řecké mytologie. Opereta je parodií Gluckova Orfea a Eurydiky a vrcholí nevázaným Pekelným kvapíkem (Galop infernal), který během premiéry vzbudil pohoršení části publika. Mezi další témata satiry patřila nabubřelá představení klasických dramat v Comédie-Française a společenské a politické skandály druhého francouzského císařství. To se stalo typickým i pro další Offenbachovy burlesky. Pekelný kvapík z 2. obrazu druhého jednání se proslavil i mimo okruh klasické hudby jako hudba pro tanec kankán (can-can) až do té míry, že melodie je všeobecně, ale mylně nazývána kankán. V očích kritiků Clémenta a Larousse je dílo „hrubou a groteskní parodií“ (une parodie grotesque et grossière), plnou vulgárních a neslušných scén, které vydávají „nezdravý zápach“ (une odeur malsaine). Profesor Jean-Bernard Piat však hodnotí Offenbachova Orfea, podobně jako většinu jeho hlavních operet, jako „klenot“ (bijou) který nejsou schopni ocenit jen snobové. Dílo se nestalo okamžitým hitem, ale jeho odsouzení řadou kritiků, zvláště Julesem Janinem, který jej nazval „znesvěcením posvátného a slavného starověku“, jen poskytovalo životně důležitou publicitu sloužící k rozdmýchání touhy zvědavé veřejnosti zhlédnout tento kus.
Offenbach u publika také uspěl s operou Hoffmannovy povídky, svým posledním jevištním dílem. Bezprostřední inspirací se stalo původně činoherní drama Julesa Barbiera Hoffmannovy povídky podle námětu E. T. A. Hoffmanna. (Jako spoluautor libreta bývá někdy mylně uváděn i Michel Carré, ten však v této době již nežil, zemřel v r. 1872). Ve hře jsou originálně zpracovány a dramatizovány motivy ze života a díla německého právníka, skladatele, spisovatele a kreslíře Ernsta Theodora Amadea Hoffmanna (1776–1822). Z jeho próz jsou vybrány tři povídky, které se vzájemně propojují postavou samotného Hoffmanna, vystupujícího jako jejich protagonista. Podtitul operety proto zní „fantastická opera o pěti jednáních“.
V Offenbachově tvorbě, zaměřené především na hudební komedie a operety, představuje tato opera spolu s druhou jeho prokomponovanou operou Rýnské rusalky (Les fées du Rhin, 1864) výjimku. V námětu i hudebním zpracování sice neopustil zcela komediální žánr, rozsáhlé a mistrovsky vypracované lyrické a dramatické pasáže však toto dílo jednoznačně ukotvují v žánru francouzské lyrické opery 19. století a staví je do stylové blízkosti oper Georgese Bizeta, Charlesa Gounoda a Camilla Saint-Saënse. Premiéra Hoffmannových povídek se konala 10. února 1881 v divadle Opéra-Comique v Paříži, čtyři měsíce po Offenbachově smrti. Opera zůstala nedokončena a jejím dopracováním byl pověřen hudební skladatel Ernest Guiraud. Z této opery pochází Barkarola – dvojzpěv Giulietty a Nicklausse. Je to velmi oblíbená melodie, která je pravidelně zařazována do programu i mimo vlastní operní představení, například při pěveckých koncertech. Mají ji v repertoáru mj. také lázeňské promenádní orchestry.
Nejvýraznější složkou Offenbachovy hudby je melodická invence, veselost (komika) a dynamičnost. Ale to vše je pouhá slupka, která ukrývá mnoho dalších odstínů. Pokud jde o melodičnost, je Offenbach k nezastavení, doslova plýtvá hudebními nápady, které by jinému autorovi postačily na několik děl. Mnohé jeho skladby byly jedinečně komické, ale měl i významné lyricko-romantické pasáže, které nejlépe zaznívají například v La Périchole (Perikola, opereta o třech jednáních na námět hry Prospera Meriméa) – v kouzelné „Dopisové árii“. Tentýž lyrický nádech mají i jeho méně známé skladby pro violoncello. Lyrika ovšem není u Offenbacha tak markantní a mnohdy zaniká v rámci díla pod přívalem veselí. Přesto tvoří nezanedbatelnou část jeho kompozic. Nikdy se neutápí v sentimentu a často i překvapí, jako například v Modrovousovi, kdy oproti všem zvyklostem je milostný duet veden ve velmi svižném tempu, přesto je však naplněn velkým citem a něžným vyznáním lásky.
Svá nejlepší libreta pro Offenbacha napsali mj. spisovatelé Ludovic Halévy a Henri Meilhac.
Offenbachovy operety byly na jevištích českých měst uváděny již od roku 1859 a dosáhly značné obliby, o čemž svědčí jejich poměrně časté uvádění.
Offenbachovými nástupci byli Ch. Lecocq (1832–1918), autor Dcer paní Agnotové; E. Audran (1842–1901), autor Panenky, L. Varney (1844–1908), autor Fanfána Tulipána; R. Planquette (1848–1903), autor Zvonů z Corneville; V. Massé (1822–1884), autor Paula a Virginie; A. Messager (1853–1929), autor Véronique; G. Serpette (1846–1904), autor Zlomené větve; C. Terrasse (1867–1923), autor Lotovy malé ženy a hudby ke Králi Ubu. Operety také psali klasičtí skladatelé L. Delibes a E. Chabrier.
Vídeňská opereta
Vídeňská opereta se rozvíjela pod vlivem pařížské operety. Jejím iniciátorem byl Belgičan Franz von Suppé (1819–1895). V roce 1860 nastudoval ve Vídni svou operetu Das Pensionat (Dívčí škola). Toto datum je považováno za počátek vídeňské operety. Suppé úspěšně skloubil offenbachovskou operetu s vídeňskou hudební tradicí. Operetám dopřál i výrazné a kvalitní předehry, které se hrávají dodnes také jako samostatné orchestrální skladby. Rozhodný úspěch však zaznamenal v roce 1865 svojí operetou Krásná Galatea (Die schöne Galathée), která měla premiéru 9. září. Z dalších autorových operet jsou nejvýznamnější Fatinitza (1876) a Boccaccio (1879) a proslulé jsou také předehry k operetám Básník a sedlák a Lehká kavalerie. V roce 1876 byl Suppé kapelníkem dvorní kapely knížete Johanna II. z Lichtenštejna na zámku ve Valticích.
Charakteristickým znakem vídeňské operety je nahrazení kankánu, který kraluje pařížské operetě, valčíkem, který se zásluhou Johanna Strausse stal hlavním evropským tancem přelomu století.
První období vídeňské operety, známé také jako klasické nebo zlaté období, zahrnuje léta od roku 1860 do konce století.
Nejvýraznějším představitelem „zlatého období“ vídeňské operety byl Johann Strauss mladší (někdy se za jménem uvádí přívlastek – syn; 1825–1899). Narodil se jako jeden ze tří synů kapelníka Johanna Strausse st. a Marie Anny Streimové. Byl označován za „Krále valčíků“. Taneční orchestrální hudbu povznesl na koncertní úroveň. Věnoval se rovněž hudebně dramatické tvorbě, je autorem šestnácti operet a jedné opery. Johann Strauss ml. byl na vrcholu své tvorby valčíků v 60. letech. Mezi nejznámější patří Císařský valčík, Víno, ženy a zpěv, Povídky z Vídeňského lesa, a především Na krásném modrém Dunaji (An der schönen blauen Donau), dopsaný roku 1867.
V dramatickém žánru debutoval v roce 1871 operetou Indigo a čtyřicet loupežníků. Libreto napsané Maxmiliánem Steinerem nebylo příliš zdařilé, ale i přesto získala tato opereta velký úspěch, a především nastartovala budoucí směr putování Johanna Strausse. Co se týká operet, s touto formou pokračoval po vzoru hudebního skladatele Jacquese Offenbacha. Po ní s úspěchem uvedl operety Netopýr (1874), Noc v Benátkách (1883), Cikánský baron (1885) nebo Vídeňská krev (1899).
Opereta Netopýr, kterou složil Johann Strauss ml. v roce 1874 jako svou v pořadí třetí operetu, patří k jeho nejznámějším operetám. Libreto má původ v komedii německého dramatika Rodericha Benedixe Vězení, kterou přepracovali Offenbachovi libretisté Henri Meilhac a Ludovic Halévy a uvedli ji pod názvem Le Réveillon (bez hudebního doprovodu) v Paříži v roce 1872. Hru koupil ředitel Theater an der Wien Maximilian Steiner, ale pak ji považoval za příliš pařížskou a nevhodnou pro rakouské publikum. Nakonec souhlasil s návrhem Richarda Genée, že hru přepracuje a nabídne Straussovi ke zhudebnění. Hra dostala i nový název.
Vtipný kolotoč zápletek obohacený melodiemi v rytmu valčíku i čardáše se stal jedním z klenotů světové operety a významným reprezentantem „zlatého věku“ operety vídeňské. Nabízí vzácné pěvecké a herecké příležitosti a na svém repertoáru tuto operetu mívá i řada známých operních domů. Také předehra k operetě Netopýr, psaná ve volné sonátové formě, je jedním z vrcholných hudebních výtvorů Johanna Strausse ml.
Cikánský baron je v pořadí desátá opereta Johanna Strausse mladšího. Premiéru měla 24. října 1885 v divadle Na Vídeňce. Libreto je napsáno podle románu Móra Jókaiho Saffi. Překlad do němčiny a tvorba libreta připadla na Ignáce Schnitzera, kterého Strauss oslovil i přesto, že ještě nikdy předtím žádné libreto nesložil. Kvalitní libreto spojené se skvělým Straussovým hudebním doprovodem vedlo k ohromnému úspěchu operety. Dodnes patří mezi velmi často hrané operety, některými částmi se velmi blíží opeře.
Kromě Strausse ml. byli vynikajícími představiteli operety této doby Karl Millöcker (1842–1899), autor mj. operety Žebravý student (1882) a Gasparone (1884); Karl Zeller (1842–1892), autor mj. Ptáčníka z Tyrolska; Karl Michael Ziehrer (1843–1922), autor mj. operet Die Landstreicher (Poutníci), Die drei Wünsche (Tři přání) a Der Fremdenführer (Průvodce); Richard Heuberger (1850–1914), autor mj. Plesu v opeře a Dona Quijota.
Po několika letech krize se na přelomu 19. a 20. století objevila druhá generace skladatelů, kteří působili až do 30. let 20. století. Nejvýraznějším tvůrcem této doby, známé také jako „stříbrná“, byl Franz Lehár (1870–1948), který v roce 1905 zaznamenal velký úspěch operetou Veselá vdova. Po ní byl ještě úspěšný Hrabě Lucemburský (1909), Cikánský baron (1910), Paganini (1925), Carevič (1927) nebo Země úsměvů (1929).
Veselá vdova (Die Lustige Witwe) je opereta o třech dějstvích, která klade velký důraz na lidské vášně a Lehár v ní poprvé naplno rozvinul své schopnosti v jejich hudebním vyjadřování. Premiéra se konala 30. prosince 1905 ve vídeňském Divadle na Vídeňce (Theater an der Wien). Libreto v německém jazyce napsali Victor Léon a Leo Stein na základě německého překladu činoherní komedie „Atašé z velvyslanectví“ (L’Attaché de l’ambassade) od Henriho Meilhaca, který se proslavil jako Offenbachův libretista. Leo Stein a Victor León příběh přepracovali a nabídli skladateli Richardu Heubergerovi. Nebyli však s jeho hudbou spokojeni, proto ho nabídli Lehárovi. Ani Lehárova hudba je příliš nenadchla a stejně tak ani ředitele Divadla na Vídeňce, Viléma Karczaga. Ten nevěřil, že opereta se dlouho udrží na programu, a proto povolil jen málo dní pro zkoušky. Herci divadla se postavili na Lehárovu stranu a byli ochotni zkoušet i přes noc. Tak se podařilo operetu do premiéry dobře nastudovat. Premiéra se nejevila jako převratný úspěch. Nálady obecenstva se však brzy změnily a opereta dosáhla téměř 20 000 představení jen během dalších pěti let.
K významným představitelům „stříbrného období“ vídeňské operety patří kromě Lehára Edmund Eysler, autor mj. operety Bratr Straubinger (1903); Oscar Straus (1870–1954, rodným jménem Oscar Nathan Strauss; nebyl v příbuzenském vztahu ani k Johannu Straussovi ml., ani k Richardu Straussovi, a aby nedošlo k záměně s autory valčíků dynastie Straussových, psal ve svém příjmení jen jedno „s“.), autor mj. Kouzla valčíku (1907), nebo Leo Fall, autor Dolarové princezny (1907), Růže z Istanbulu (1916), Madame Pompadour (1922).
Autoři druhého období vídeňské operety byli oproti jejich předchůdcům internacionálněji založenou skupinou a častěji ve své tvorbě využívali maďarské, české nebo i polské melodie. Lehár byl spojen s Maďarskem (matka byla Maďarka, po otci byl českého původu, studoval v Praze, ale cítil se Maďarem, když vyrůstal v maďarském prostředí, v severní části města rakousko-uherského města Komárom, dnes Komárno). Maďarského původu byl Emmerich (vl. jm. Imre) Kálmán (1882–1953), autor Podzimních manévrů (1909), Čardášové princezny (1915) a Hraběnky Marici (1924). Zatímco Oskar Nedbal (1874 Tábor – 1930 Záhřeb), autor známé Polské krve (1913), pocházel z českých zemí.
Kálmánova Čardášová princezna (německy Die Csárdásfürstin, maďarsky Csárdáskirálynő) je opereta, premiéra se konala 15. listopadu 1915 v divadle Johann-Strauss-Theather ve Vídni. Libreto, původně nazvané Ať žije láska (Es lebe die Liebe; název byl změněn ještě před premiérou) napsali Leo Stein a Béla Jenbach. Opereta byla úspěšná i přes probíhající světovou válku, a ještě v jejím průběhu se hrála v Rusku (pod názvem Sylva) a New Yorku (pod názvem The Riviera Girl). Svou nejslavnější operetu pak začal psát v květnu 1914 v Mariánských Lázních ve vile Lugisland. Dodnes patří k nejhranějším klasickým operetám a je populární svými valčíky a dynamickými čardášovými melodiemi. Hodnotu Čardášové princezny představuje především Kálmánova hudba. Zatímco některá čísla vycházejí ze vzoru vídeňské operety a zejména Lehára a jeho Veselé vdovy (Die Mädis von Chantant, Tanzen möcht‘ ich, valčíkové melodie ve 2. dějství), čardášové rytmy ovládají hudbu spojenou s postavou Sylvy (Heia, Heia, in den Bergen; Ja so ein Teufelsweib, a především tercet Nimm, Zigeuner, deine Geige), jiné melodie vynikají procítěnou melancholií (duet Weißt Du es noch?). I slavný „vlaštovčí duet“ je mezi operetními milostnými duety zvláštní tím, že mezi „milenci“ není láska, jen se bláhově snaží jeden druhého a sami sebe přesvědčit o tom, že možná časem vznikne.
Dobová kritika přijala Čardášovou princeznu různě, umělecky náročnější kritici, jako kritik Bohemie při pražské premiéře, s jistým pohrdáním skloubeným s obdivem k jejímu nepopíratelnému účinku („Hudba Emericha Kalmanna má charakter oněch pouličních zpěváků, jež člověk slýchá raději na všech možných veřejných prostranstvích než v divadle, je až příliš přístupná a člověk se jí dlouho nezbaví.“) Po téměř sto letech od premiéry jsou muzikologové ochotnější obdivovat její „melodickou svůdnost“, s níž si podmanila posluchače po celém světě jako „zlověstná směs vídeňského marcipánu a papriky“.
Bajadéra je opereta o třech dějstvích skladatele Emmericha Kálmána. Libreto napsali Julius Brammer a Alfred Grünwald. Premiéra se konala 23. prosince 1921 ve vídeňském divadle Carltheater. Tato opereta zahájila plodnou spolupráci obou libretistů s Kálmánem. Společně vydali pět operet: Die Bajadere, Gräfin Mariza, Die Zirkusprinzessin, Die Herzogin von Chicago a Das Veilchen vom Montmartre.
Název pochází podle stejně pojmenovaných indických tanečnic. Některé z nich se nazývají „devadasi“ (služky bohyň) a předvádějí rituální tance při hinduistických náboženských obřadech. Jiné, zvané „nacine“ (poutnice), se toulají po zemi a tančí na světských slavnostech. Během koloniální nadvlády jezdila indická knížata relaxovat do Evropy. Příběh je o lásce divadelní hvězdy pařížského varieté Odette Darimond (bývalé bajadéry) a indického velmože. Děj se odehrává v Paříži ve dvacátých letech 20. století.
Hudba operety kombinuje orientální motivy s melodiemi současného tance (foxtrot, two-step, shimmy, pomalý valčík, jazz). Maďarská melodika, charakteristická pro dřívější Kálmánovy operety, je stěží poznatelná. Je to parodie na skutečně klasickou operetu. Obsahuje indickou mystiku a erotiku.
Emmerich Kálmán považoval tuto operetu za dílo, které se ze všech jeho jevištních děl nejvíce přibližuje opeře. Toto tvrzení potvrzuje jeho dcera Yvonne Kálmán v brožuře k CD. Mnoho částí této operety je vytvořeno jako opera.
Opereta Oskara Nedbala ve třech obrazech (dějstvích) Polská krev (v německém originále Polenblut) pochází z let 1910–1912, jejíž libreto napsal vídeňský libretista Leo Stein (vl. jm. Leo Rosenstein) na námět povídky Slečna selka A. S. Puškina. Premiéru měla 25. října 1913 ve vídeňském divadle Carltheater, v českých zemích byla poprvé uvedena 26. prosince téhož roku v plzeňském Městském divadle. Je považována za nejpopulárnější a nejhranější českou operetu, byla mnohokrát nastudována v českých městech, např. v Městském divadle na Královských Vinohradech, Hudebním divadle Karlín nebo Vinohradském divadle. Jedním z posledních nastudování operety je představení z roku 2009 opět v Hudebním divadle Karlín. Nejznámější písně této operety jako Jste kavalír, to vím, Diplomat či Blondýnky něžné jsou známy nejen milovníkům operety, ale i široké veřejnosti.
Literatura
BÁR, Pavel. Od operety k muzikálu. Praha: KANT, 2013.
DACHS, Robert. Johann Strauß: „Was geh’ ich mich an?!“. Glanz und Dunkelheit im Leben des Walzerkönigs. Graz: Styria Verlag, 1999.
FREY, Stefan. „Unter Tränen lachen“. Emmerich Kálmán. Eine Operettenbiografie. Berlin: Henschel, 2003.
GÁL, Róbert. Túl az Óperencián… Kálmán Imre regényes élete. Budapest: K. u. K. Kiadó, 2004.
JANOTA, Dalibor. Česká a světová opereta. Praha: Nakladatelství Svoboda, 2020.
KÁLMÁN, Vera. Emlékszel még… Kálmán Imre élete. Budapest: Zeneműkiadó, 1985.
LINKE, Norbert. Johann Strauß (Sohn) – in Selbstzeugnissen und Bilddokumenten. Reinbek: Rowohlt, 1982.
MELCHIOR, Paul. Franz Lehár musical. Paris: Pascal Maurice éditeur, 2012.
ÖSTERREICHER, Rudolf. Emmerich Kálmán. Leben eines Operettenfürsten. Zürich – Leipzig – Wien: Amalthea, 1954, 2. vyd. Wien – München: Amalthea, 1988.
REITTEREROVÁ, Vlasta. Skladatel měsíce: Rudolf Friml. In: Harmonie, 2002, č. 11. [https://web.archive.org/web/20080423041854/http://www.muzikus.cz/klasicka-hudba-jazz-clanky/Skladatel-mesice-Rudolf-Friml~31~prosinec~2002/]
ROSER, Hans-Dieter. Franz von Suppé: Werk und Leben. Wien: Edition Steinbauer, 2007.
SCHERNEY, Ingrid. Franz von Suppè – vielseitiger Komponist und Urheber der Wiener Operette. Gars am Kamp: Museumsverein Gars am Kamp, 2005.
ŠULC, Miroslav. Česká operetní kronika. Praha: Institut umění – Divadelní ústav, 2002.
ŠULC, Miroslav. Papá Offenbach. Praha: vydavatelství Supraphon, 1977.
TRAUBNER, Richard. Operetta: A Theatrical History. New York: Routlege, 2003.
WEITLANEROVÁ, Juliana. Johann Strauss. Otec a syn. Jejich život slovem i obrazem. Praha: Vitalis, 2019.
YON, Jean-Claude. Offenbach. Paris: Gallimard, 2000.
doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D., Ústav bohemistiky a knihovnictví, FPF, Slezská univerzita v Opavě
