Volební agitace a povolební boje jsou na chvilku za námi, volba nejvyššího představitele naší země však teprve přichází. Můžeme se těšit na lítý boj kandidátů o přízeň obyvatel všech věkových kategorií a všech pohlaví a zaměstnání. Leckterá představení politiků na komunální i celostátní úrovni však vypadají, jako kdyby se jejich inspirací stávaly nikoli promyšlené rady PR profesionálů, ale historky z Kocourkova či z jiných satirických knih a magazínů z doby dřívější i současné.
Ve sbírkové knihovně havlíčkobrodského muzea se nachází několik takových krásných publikací zejména z 19. století, kdy se formovala v Čechách a v celé Evropě občanská společnost, rozšiřovalo se postupně volební právo a byly zakládány nové politické strany bojující o přízeň voličů. S rozšiřující se vzdělaností a rozhledem především středních vrstev lidu se začínaly ozývat veřejně i první kritické hlasy na adresu vládnoucích elit. Připomeňme v této souvislosti Šotka Karla Havlíčka Borovského s karikaturami Soběslava Pinkase. Ve stejné době se objevuje též pojem Kocourkova, smyšlené obce, kde má šaškovství vrch nad vzdělaností a prací. Zřejmě kdysi oblíbená knížečka „Kocourkov, čili Pamětnosti převelikého města Kocourkova a obyvatelů jeho“ se dostala i do sbírek brodského muzea. Knížka s podtitulem Sbírané a pro obveselení veselých i mrzutých na světlo vydané od Prokopa Chocholouška vycházela v několika svazcích v letech 1847-1848. Nejedná se o nějak zvlášť duchaplnou četbu, ani ostrou satiru a nápaditou kritiku společnosti. Přece jen, jak již bylo řečeno výše, občanská společnost u nás byla ještě v plenkách. Karel Havlíček by mohl vyprávět!
Smyšlená vesnice či smyšlený panovník byli oblíbeným způsobem, kterak zkritizovati nešvary současnosti. Jednalo se vlastně o jakousi utopii naruby. Utopie – z řeckého slova u-topos – neexistující místo, popisovaly místa, kde by chtěl žít každý, a pozitivním způsobem se snažily rozkrýt, jaké prostředky by mohly vést ke zlepšení společnosti. Za první utopii je považováno známé dílo filosofa Platóna O ústavě. Po Platónovi se pokoušelo o konstrukt ideální společnosti ještě mnoho dalších slovutných spisovatelů a filosofů, leckdy i naneštěstí některé vládnoucí strany či vůdcové. Skeptičtější a jasnozřivější myslitelé prohlédli po mnoha staletích marných snah o uvedení ideálů do praxe a vtipnější z nich ztvárnili své vize společnosti v Kocourkovech a jiných satirických pojednáních.
Zřejmě jedním z nejzajímavějších a nejvzácnějších tisků, dochovaných v muzejní sbírkové knihovně, je v tomto směru kniha Schlau, schläuer am schläusten od Karla Maria Seyppela vydaná v Düsseldorfu roku 1882. Kniha by se dala přeložit asi jako „Mazaný, mazanější, nejmazanější“ a podobně jako Kocourkov nese i ona smyšlený podtitul: „Napsáno C. M. Seyppelem roku 1315 před Kristem, dvorním malířem a básníkem jeho veličenstva Rhampsinita III., Memfis, Mumienstrasse č. 35.“ Karl Maria Seyppel byl německý malíř a básník. Narodil se do düsseldorfské úřednické rodiny, vystudoval uměleckou akademii v Düsseldorfu, malbě a působení ve výtvarných spolcích se věnoval celý svůj život. Jeho současníky oceňované dílo bylo ovlivněno především nizozemskou malířskou školou a romantismem. Jeho kniha o starověkém Egypťanovi se stala de facto předchůdcem komiksů. Jedná se o bohatě ilustrovanou práci s krátkými průpovídkami ve verších pojednávajícími o bohatém faraonovi Rhampsinitovi. Smyšlené jméno egyptského panovníka se objevuje již v Dějinách antického historika Herodota. Seypellův komiks de facto popularizuje původní Herodotův příběh.
Král Rhampsinit byl úspěšným a nadaným mužem, jenž si svým umem a prací získal velké množství zlata, stříbra a drahocenností. Nashromáždil poklad, který dosud nikdy nikdo neviděl. Král se o své poklady bál, a proto nechal postavit pokladnici, kterou dal přísně střežit. Avšak strážce pokladu nechal tajně jednu cihlu pokladnice uvolněnou. Na smrtelné posteli prozradil svým dvěma synům tuto tajnou cestu k pokladu faraóna. Bratři postupně chodili krále okrádat. Po nějakém čase Rhampsinit zpozoroval, že z jeho pokladu ubývá. Celá pokladnice byla důkladně prohlédnuta, ale nebyla nalezena žádná závada v zabezpečení. Král se rozhodl se do pokladnice ukrýt a dostihnout zloděje. Jeden z bratrů byl skutečně chycen při činu. Když zjistil, že není úniku, poprosil svého bratra, aby mu usekl hlavu a nechal napospas faraónovi tělo bez hlavy. Bratr tak učinil, hlavu usekl a odnesl ji domů. Faraón nařídil tělo bez hlavy vystavit a zatknout každého, kdo by u bezhlavého těla truchlil. Matka zlodějů prosila přeživšího syna, aby tělo svého bratra získal. Ten vymyslel léčku. Jednoho velmi horkého dne vzal své dva osly a naložil na ně plné měchy s vínem. Šel ke hradbám, kde viselo mrtvé tělo bratra. Nedaleko stráží nenápadně roztrhl jeden měch a začal hlasitě nadávat oslům, až to přivolalo zvědavé stráže. Strážníci pomohli zlodějovi víno zachránit a on jim za to z vděčnosti jeden plný měch vína daroval. V noci byli strážníci opilí na mol. Zloděj se vplížil ke hradbám, uvázal tělo mrtvého bratra na osla a odjel s ním. Faraón zuřil a snažil se nastražit ještě mazanější léčku. I tu však zloděj prokouknul a faraón nakonec odměnil mazaného zloděje svatbou se svou dcerou.
Ulítlý příběh jak dělaný pro komiks. Bez ponaučení, zato s krásným poselstvím: mazanost je nad zlato aneb třeba jest se veseliti i přes všechnu marnost bytí.
Mgr. Alena Jindrová, Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod
Mazaný, mazanější, nejmazanější
Rhamsinit se chystá načapat zloděje
Zloději okrádají krále
