Měsíce duben, květen a červen se v rámci Čtenářského klubu Krajské knihovny Vysočiny nesly ve znamení různorodých témat. Nejen co se týče žánrů, ale také oblastí, kam jsme zabrousili… přičemž jsme v podstatě procestovali celý svět. Od Jižní Ameriky po státy severské. A do toho nám povídání přitvrdily horory z 19. století.
Duben: Havran, Drákula, Frankenstein a Jekyll s Hydem
Je nějaký zásadní rozdíl mezi dnešními horory a těmi z 19. století? Možná bychom ho mohli najít v tom, že ve zmíněné době byly více zaměřené na hrůzu v lidské duši. V tehdejší době se to i nabízelo: čtenáři i spisovatelé mohli být fascinováni poznáváním psychiky. To tehdy bylo ještě v plenkách, fungovalo jako součást filozofie a teprve v polovině 19. století se psychologie začala zkoumat vědecky. Budila pozornost a tím pádem nabízela neprobádaná zákoutí, na kterých se dal vystavět dobrý a hlavně děsivý horor.
Lidská duše je dostatečně křehká na to, aby šla rozpoltit. Alespoň to se podařilo jistému doktoru Henrymu Jekyllovi. V příběhu Podivuhodný případ Dr. Jekylla a pana Hyda od Roberta Louise Stevensona vyrobil látku, která z něho dokázala dělat dvě rozdílné osoby. Buď tedy zůstával Dr. Jekyllem, ztělesněním dobra, nebo se změnil na Edwarda Hyda. Tedy na zosobněné zlo, které ubližuje a nakonec i vraždí.
Experiment ale Jekyllovi přeroste přes hlavu. Mění se nezávisle na tom, jak chce. Snaží se zůstat hodným, jenže pokušení z neřestí ho láká, a tak se Hyde dostává ke slovu víc a víc. Příběh je děsivý i tím, když je vyprávěn především pohledem dalších osob. Přes ně se čtenáři nejprve domnívají, co se děje s duší Dr. Jekylla, aby on sám později popsal hrůzu, kterou díky svému pokusu zažil. Hrůzu pramenící z těch nejděsivějších zákoutí lidské psychiky, kde se odehrává boj dobra se zlem. Vrcholící poselstvím, že ho v sobě svádí všichni lidé… všichni v sobě máme hodného Dr. Jekylla i hrozivého pana Hyda.
Podivuhodný případ Dr. Jekylla a pana Hyda byl jen střípkem knih, které se v rámci tématu při dubnovém setkání probíraly. Nechyběl ani Frankenstein, který vytvořil nelidské monstrum, Drákula Brama Stokera nebo horory Edgara Allana Poea.
Ten o běsech v hlavě podle svého životopisu nejspíš věděl své, což se promítlo i do jeho tvorby. Především v básni Havran, nebo v povídkách, jež psal nejčastěji. Například Zrádné srdce vypráví o rozpolceném člověku, který zabije starého muže jenom proto, že se mu nelíbí jeho oko. Tělo pak schová pod podlahu. Myslí, že na to nikdo nepřijde, ani policisté, kteří do domu přišli. Jenže v pokoji zavražděného se zpod podlahy začne ozývat silný tlukot srdce.
To si lze vykládat tak, že zlo, které člověk napáchá, ho jednou stejně dostihne. Především přes svědomí, protože tlukot srdce v Poeově povídce slyší pouze vrah, nemůže to vydržet, a proto se přizná.
Květen: Do Jižní Ameriky
Existují knihy, které nám připomínají, že příběhy jsou víc, než to, co čteme. Pokud bychom chtěli ve Sto rocích samoty od Gabriela Garcíi Márqueze nosný děj, který nás potáhne akčními scénami a napětím, nenajdeme ho a knihu budeme chtít odložit po pár stránkách.
Když ale na sebe necháme naplno působit jednotlivé obrazy, můžeme pochopit, že před sebou máme literární skvost. A ten nás prostoupí a zavede nás někam, kam s „obyčejnou“ knihou ani nenahlédneme. Pramínek krve, který matku zavede k mrtvému synovi, holčička, která jí hlínu, nespavá nemoc beroucí lidem paměť, křížky z popela na čelech sedmnácti synů, které nejdou smýt, nanebevstoupení jedné z postav… To všechno psáno skvostným jazykem, který spolu s podivnými skutečnostmi charakterizuje jednu z nejstěžejnějších knih magického realismu.
Někdo by mohl říct, že kromě děl Gabriela Garcíi Márqueze je literatura z Jižní Ameriky spíše neprobádaná. Jedno další jméno je nicméně známé po celém světě, a sice Paulo Coelho. Jeho nejslavnější kniha má název Alchymista a kouzelně vypráví o putování chlapce jménem Santiago za pokladem.
Další tituly zmiňované při květnovém Čtenářském klubu byly Pantaleón a jeho ženská rota od Marii Vargase Llosy, dostalo se i na Kapitánovy verše od chilského básníka Pabla Nerudy, na knihu současné venezuelské autorky Kariny Sainz Borgo s názvem V Caracasu bude nejspíš stále tma a také na zajímavý titul Papírový dům, který napsal Carlos María Domínguez.
Červen: Drsný Sever
Jestli nějaký literární žánr zažívá v posledních letech boom, pak severské detektivky. Žádný žebříček s nejprodávanějšími či nejpůjčovanějšími knihami se neobejde bez zástupců skandinávských zemí.
Označení „drsný Sever“ pro tyto detektivky je nasnadě. Jejich děj se většinou odehrává v nehostinných a pustých krajinách, oběti bývají zohavené, zločinci při dopadení nedávají kůži lacino a nejsou skoupé na uštědření nějaké té rány. Ani vyšetřovatelé nejsou vystřiženi z příručky o spořádaném životě. Většinou mají problémy s alkoholem, jsou rozvedení a se členy svých rodin nemají ty nejlepší vztahy.
Příklad knihy, která splňuje tyto náležitosti, můžeme hledat ve Vrazích bez tváře od švédského spisovatele Henninga Mankella. Ten se proslavil především sérií detektivek o komisaři Kurtu Wallanderovi. Zmíněný titul je prvním z celé řady. Začíná tím, že na odlehlé usedlosti jsou nalezeni ubití manželé. Neměli žádné nepřátele, žádné jmění, které by stálo za to, aby jim ho někdo ukradl, není jediná stopa k motivu. Jen to, že žena před svou smrtí řekne slovo „cizí“.
To vyšetřovatele navede na uprchlíky. A upozorní to na ně i veřejnost, která se za brutální dvojnásobnou vraždu mstí v uprchlických táborech. Kurt Wallander nakonec případ vyřeší, přičemž při dopadení nechybí ani rvačky a krev.
Při červnovém Čtenářském klubu přišla řeč i na další knihy Henninga Mankella o komisaři Wallanderovi, díle Jo Nesba, nemohla chybět série Milénium od Stiega Larssona, dále Jussi Adler-Olsen, Anders de la Motte, Yrsa Sigurðardóttir, David Lagercrantz, manželská dvojice píšící pod pseudonymem Lars Kepler nebo knihy Oběť bez tváře od Stefana Arnhema či Vraní dívka Erika Axla Sunda.
Petr Bobek, Krajská knihovna Vysočiny
