Spisovatel Jan Neruda je znám široké veřejnosti především svými malebnými Malostranskými povídkami. Malý pražský člověk se svými drobnými starostmi a radostmi každodenního života vyvolává v čtenáři pousmání a hřejivý pocit z poučně stavěných povídek velkého českého mistra s krásným plnovousem. Leč Jan Neruda uměl být i mistrem velmi ostrého pera, jehož hrot byl občas namířen i proti hodnotám pravého lidství. Málo zmiňovanou knihou Jana Nerudy je brožura Pro strach židovský. První programový antisemitský pamflet vzešlý z rukou českého národního spisovatele. Není to věru pěkné počtení, což je zřejmě důvodem, proč se tato kniha nevešla do žádných čítanek ani učebnic literatury.
Antisemitismus byl v české veřejnosti běžně přítomným jevem. V některých dobách měl silnější odezvu, jindy byl de facto okrajovým jevem. V 2. polovině 19. století se z neartikulovaných předsudků stávala dogmata šířená evropskými intelektuály po celé Evropě. České země nezůstaly ušetřeny. Postava Žida se stává vděčným námětem krásné literatury, zmiňme např. slavné dílo Jaroslava Vrchlického Bar Kochba. Drama ze dávného starověku s tragickým podtónem stálo na straně utlačovaného národa. Na druhém pólu literatury, v němž je naopak Žid postavou humornou, stojí Jaroslav Hašek jako spoluautor hry Hora olivetská aneb Výprava Čechů v Jeruzalémě. Ani toto dílo není široké veřejnosti příliš známé. Někteří spisovatelé vykreslují židovské hrdiny v sympatickém světle jako např. Karel Hynek Mácha, někteří z nich činí prototyp negativních vlastností jako je hamižnost, podlost a zbabělost (např. u J. Š Baara a jeho přítele Bohumila Zahradníka Brodského). Někteří měří židům stejně jako křesťanům, někdy jsou lepší a někdy horší. Tak např. u Josefa Kajetána Tyla najdeme Žida navýsost nesympatického třeba ve hře Fidlovačka, a naopak postavu Žida, který morálně převyšuje negativního křesťanského hrdinu Žida Ezechiela, který svým klidem a rozvahou stojí proti předsudečnému a nenávistnému chování rychtáře Loukoty ve hře Tvrdohlavá žena a zamilovaný školní mládenec. Jak vidíme, židovské téma bylo na přelomu 19. a 20. století oblíbené. Přiznává to i Jan Neruda ve svém pamfletu, který začíná romantickou úvahou nad tím, kterak pro něj a ostatní bylo židovství de facto módní záležitostí. Jak už to však často bývá, nekritičnost pozitivní se snadno změní v nekritičnost negativní. Jan Neruda viděl ve svém dětství Žida jako téměř pohádkovou bytost. Jeho představy byly při prohlédnutí skutečnosti o to více zklamány. Ano, Židé nejsou pohádkové bytosti ani romantičtí tuláci ani čarodějní rabíni. Jsou mezi nimi lepší a horší, někteří kradou, někteří zas pomáhají. Předsudky vůči nim se však drželi mezi obyčejným lidem i mezi vzdělanci urputně. Ne každý však přetvořil svých pár předsudků v takovou nenávist jako Jan Neruda. Jeho brožura Pro strach židovský je důkladně promyšlenou antisemitskou charakteristikou Židů, za kterou by se nemusel stydět ani nacistický ideolog.
Kniha Pro strach židovský vyšla s podtitulkem politická studie v nakladatelství dr. Grégra a Ferd. Dattla v roce 1870. Vycházela ze série článků otištěných v Národních listech v předešlém roce. Neruda zde začíná povzdechem nad tím, kterak Židé zradili jeho důvěru. Coby malé dítě a mladík je vnímal jako romantické postavy plné tajemství, ještě za studií se s mnoha z nich přátelil. Zkušenostmi však zjistil, že Žid je nepolepšitelný, že stále zůstává cizincem mezi Čechy a jejich nepřítelem. Neruda sumíruje všechny předsudky oblíbené v dané době, mnoho z nich přejal od německého skladatele Richarda Wagnera. Židé prý se nikdy nedokážou asimilovat a vždy si ponechávají jinakost vůči jiným národnostem – chováním, zákonem a dokonce podle Nerudy i svým zjevem. Ve vědě jsou polovičatí a v umění nedokážou dojít plného nadšení: „V umění nepřivedl to Žid nad nucené „poumělkování“ za jinými.“ A opravdovou práci? Inu té se podle Nerudy také neumějí pořádně chopit. Chybí jim k tomu nejen nadání, ale i píle: „Rolníkem není kvůli svému thalmudu; kdekoliv směl zakoupit se, zařídil hned „obchod v pozemcích“. Řemeslníkem není, nemáť z práce samé radost. Je jen obchodníkem, často velmi lehkomyslným vydělkářem.“ Neruda je očividně ve věcech hospodářských zběhlý, s židovskou pracovitostí zúčtoval rychleji než kdejaký lichvář. Sice se zmiňuje o historických předpokladech této židovské lenosti, ale očividně jí nepřikládá nijak velkou váhu. Nezmiňuje omezení ze strany cechů, zákazy volného pohybu a volby zaměstnání, ani nepíše o potupném familiantském zákonu, platném až do roku 1848, který zakazoval židům svobodně zakládat rodiny. Naopak se s opovržlivostí zmiňuje o jejich početných rodech: „K tomu, ač proslulý vormský rabbi Gerson již v 11. století polygamii u nich zrušil, nesmírně, skoro starotestamentárně se rozmnožují.“ Tatam je laskavost autora, který byl schopen rozepisovat se o starém slamníku tak, že to dojalo i leckterou nepoetickou duši. Čím déle Neruda píše, tím více a více špíny vrší na sebe a tím hrubších slov užívá. Jeho text je o to nebezpečnější, že se nejedná o literární fikci. Strašlivý Žid, který odírá pravověrného Čecha o peníze a snaží se ovládnout svět, je zde popsán formou analytické studie. Neruda vedle sebe klade historická fakta, z nich však vyvozuje zcela libovolné závěry hraničící s fanatismem. Výsledkem je obraz prospěchářského Žida, před kterým se musíme mít na pozoru: „U nás se míchají pomocí novin také do politiky, píšou, pracujou pro „svobodu“ a skutečně se jim podařilo, že „svoboda průmyslová“, „obchodní“, „svoboda tisku“ stala se monopolem jich a těch, kterým oni pomáhají.“ Odtud je již jen krůček k teorii o světovém židovském spiknutí a k Protokolům siónských mudrců z počátku 20. století.
Pro mnoho z nás je Nerudův pamflet nepochopitelný. Jak vysvětlit, že do národního panteonu spisovatelů patří někdo, kdo tupí svobodu bližního? Dá se to omluvit dobovým étosem? Špatnou osobní zkušeností? Jiným měřítkem hodnot a práva? Asi stěží. Pro mne osobně zůstává kvůli tomuto spisu Jan Neruda už navždy podezřelým intelektuálem. O to více, srovnám-li ho s Karlem Havlíčkem Borovským. Ten nenechal na kdekom nit suchou. Na katolické církvi, advokátech, umělcích, Němcích, ba i na Židech. Jeho kritika byla sžíravá, leč nikdy neodsuzovala národ nebo náboženství jako takové. Karel Havlíček prostě věděl, že i mezi katolíky je mnoho dobrých lidí. Snad to věděl i Jan Neruda o Židech. Svoji brožuru Pro strach židovský si každopádně mohl odpustit.
Mgr. Alena Jindrová, Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod
Jan Neruda
Brožura Pro strach židovský
