I v roce 2022 pokračuje Čtenářský klub Krajské knihovny Vysočiny. Na předchozí ročníky navazuje svou rozmanitostí a návštěvníkům znovu přináší témata z různorodých oblastí literatury. V prvním letošním čtvrtletí například dohromady svedl Julese Verna, židovskou literaturu a komiks.
Jules Verne
Patnáctiletý kapitán, Cesta do středu Země, Na kometě, Tajuplný ostrov, Robur Dobyvatel, Ze Země na Měsíc, Černé indie… Čtenáři si pro přípravu na lednový Čtenářský klub skutečně měli z čeho vybírat. Ačkoliv je u některých děl Vernovo autorství sporné, je podepsán pod více než 60 knihami.
Článek, kde by byly třeba jen vyjmenovány tituly, kterými obohatil literární svět, by tedy byl vskutku dlouhý. Přičemž slovo „obohatil“ je myšleno vážně a jako relevantní označení autorova přínosu literatuře. A speciálně žánru sci-fi, který by sice existoval i bez něj (byť je pokládán za jeho zakladatele), ale dost možná by měl úplně jinou podobu.
Minimálně by jinak vypadal jeho základní kámen, tedy to, k čemu se v osobě Julese Verna s nostalgií vracíme. Vždyť i když se v jeho díle nacházejí neproveditelné zákonitosti, je krásné sledovat vědecko-fantastické příběhy s reáliemi, jejichž poznávání v době psaní verneovek bylo ještě v plenkách, a které jsou doplněné o autorovu (v mnohých případech vizionářskou) fantazii.
Ačkoliv se může zdát, že knihy Julese Verna jsou v současnosti upozaděny přehlceností žánru, i v dnešní době mohou fungovat. Navíc ten, kdo na nich vyrostl, se díky nim může vracet do dětství, mladší ročníky se zase mimojiné mohou seznámit s rozmanitostí fantazie, ze které dodnes čerpá spousta dalších spisovatelů. A v neposlední řadě se mohou vrátit v čase, do doby, kdy podobných příběhů bylo pomálu a také nabízely v době nesvobody jednu z mála možností, jak utéct do snového světa.
V této souvislosti během Čtenářského klubu nejednou zaznělo, že mladší ročníky mohou svým rodičům a prarodičům v jednom vlastně závidět. Vernovy knihy totiž četli bez toho, aby měli zážitek zkažený o přetechnizovanou dobu a tím si je mohli vychutnat ještě víc.
Naopak překážkou pro dnešního čtenáře může být nepříliš moderní způsob vyprávění, a to nejen jazykem (který je v nových překladech současnosti přizpůsobován), ale také strukturou příběhu. Poněkud zdlouhavější začátky mnohdy odradí. Především ty, kteří jsou dnes zvyklí na svižná akční vyprávění.
Židovská literatura
Od literatury ryze dobrodružné se Čtenářský klub v únoru přesunul k textům hlubším – jak z hlediska psychologie postav, tak z hlediska náboženského. Celé téma návštěvníci (někteří si přinesli i typickou jarmulku) navíc obohatili o výborné domácí macesy, hummus a chalvu.
Číst židovskou literaturu znamená ponořit se do neobyčejného světa, což jde také vidět na příkladu jednoho z nejvýznamnějších židovských autorů Chaima Potoka. Například Slib, který je volný pokračováním jeho románu Vyvolení, se zabývá otázkou sporu mezi tradičním učením judaismu a moderním přístupem k němu.
Kniha nás zavádí do Spojených států amerických v 50. letech 20. století. Konkrétně do New Yorku na Manhattan přichází mnoho evropských Židů, kteří přežili holocaust a v novém domově chtějí znovu obnovit své zdevastované životy. Jenže tradice učení, pro které trpěli v koncentračních táborech, je postaveno proti moderním metodám, jak vykládat Talmud.
Takzvaný tradiční proud ztělesňuje Rav Kalman. Modernější zase muži jako Abraham Gordon či David Malter.
Jeho syn Reuven je pak hlavním hrdinou knihy a stojí mezi dvěma mlýnskými kameny. Studuje Talmud pod vedením Rava Kalmana a zároveň pomáhá svému otci s knihou, která později způsobí velký poprask mezi ortodoxními židy.
Rav Kalman, který prošel Majdankem, Reuvenova otce ve svých článcích za knihu napadá (za nechtěného Reuvenova přispění), přičemž čtenář sleduje postupně rozvíjející se šachovou partii, kdy vlastně neví, ke které straně se přidat. Svoji pravdu mají obě, každá pravda se dá pochopit.
K jakémusi vyústění a také ke kompromisu dojde ke konci knihy. Reuven skládá rabínské zkoušky. Tehdy pro výklad části Talmudu použije metodu svého otce, což ho nakonec ohrozí v tom, že nemusí dostat smichu (povolení vykonávat rabínské povolání). Ta je mu nakonec udělena, Rav Kalman ale slíbí, že s Reuvenem bude nadále bojovat.
Dalším motivem Slibu je linka syna již zmíněného Abrahama Gordona Michaela. Ten je duševně nemocný a neprojevuje náznaky zlepšení. Ošetřuje ho Reuvenův přítel Danny Saunders, který na Michaelovi vyzkouší novou léčebnou metodu. Úplně ho izoluje od ostatních, aby v něm tichem a samotou vzbudil potřebu začít mluvit o svých problémech.
Nakonec ho rozmluví Reuven, a to ve chvíli, kdy hrozí, že bude katatonik. Michael před svými rodiči začne mluvit o tom, že jeho problémy mají příčinu v nich. Protože je miluje a zároveň nenávidí. Nenávidí je kvůli tomu, že jsou za své knihy napadáni. Psali rozporuplné texty a nestarali se, jak se kvůli nim cítí jejich syn, jak trpí. A tak neví, jestli je má nenávidět, nebo milovat.
„Nevím, co mám dělat. Co mám dělat, Reuvene? Nevím, co mám dělat. Pomoz mi, poraď mi, co mám dělat…“
Nakonec vstane, jde k rodičům, vypadá, že jim chce ublížit. Ale potom je oba obejme. Tím jako by bylo čtenářům sděleno, že každý spor může mít východisko jak v nenávisti, tak zároveň v lásce. V lásce, u které je potřeba, aby alespoň lehce převážila.
V podobné duchu, v duchu rozporu, se pak nese i jiné Potokovo dílo. Například knihy Jmenuji se Ašer Lev a Dar Ašera Leva, tedy díla, která byla při únorovém setkání Čtenářského klubu zmiňována také.
Dále přišla řeč i na jiné autory. Na Josepha Rotha s knihou Job, Sedm bajek židovských od Davida Hartla, Maškarádu kolem smrti Tivadara Sorose nebo na Arnošta Lustiga a jeho Modlitbu pro Kateřinu Horovitzovou a Modrý den. Mluvilo se také o Domě v Garibaldiho ulici o únosu Adolfa Eichmanna izraelskou tajnou službou a o pozoruhodné knize Moje ruská babička a její americký vysavač od Meira Šaleva.
Komiks
Může být komiks řazen mezi hodnotnou literaturu, nebo spíš k odpočinkové a nepříliš ceněné? Už dlouhé roky se nad touto otázkou vedou spory. Rozuzlení pak můžeme hledat v odpovědi, že čtenář, který v komiksech neskončil u Kačera Donalda, najde kulturní vyžití i v tomto žánru.
Důkazem budiž například díla Marjane Satrapiové, francouzské spisovatelky a kreslířky původem z Íránu. Právě s touto zemí, kde prožila dětství, spojila svou tvorbu. Tvorbu, která v autobiografických příbězích ukazuje, že se jednalo o dětství nelehké.
Konkrétně v dvoudílném komiksu Persepolis zmapovala život v Íránu po roce 1979, kdy zde došlo k islámské revoluci. V zemi pak nastaly zlé časy, zvláště pro obyvatele, kteří se snažili žít pokrokově, jako rodina autorky a hlavní hrdinky v jedné osobě.
Ani další dílo Marjane Satrapiové nehýří optimismem, byť jsou příběhy prodchnuté nadsázkou a alespoň lehkou groteskností. Řeč je o Kuřeti na švestkách. Tento komiks vypráví o Násiru Alím, slavném hudebníkovi, kterému je jednoho dne zničen jeho hudební nástroj tar.
Násir Alí si kupuje nový, jeho zvuk mu ale nezní dobře. Stejně jako u dalších, které si pořizuje později. Je z toho nešťastný, a proto se rozhodne, že si lehne do postele a bude čekat na smrt. Přitom přemítá nad svým životem. A mimo jiného nakonec zjišťuje, že žádný další tar nehraje špatně proto, že by byl špatně vyrobený, ale kvůli jedné zdánlivě obyčejné události, jež ho ale bolestivě zasáhla.
Marjane Satrapiová byla jen zrníčkem mezi komiksy zmíněnými při březnovém Čtenářském klubu. Rozmanitost tohoto žánru je vskutku velká. Ať se vrhneme na již zmíněného Kačera Donalda, nebo sáhneme po hodnotnějších komiksech. Populární jsou také zpracování klasických literárních děl. Namátkou si uveďme R.U.R., Bílou velrybu, Fausta, Deník Anne Frankové nebo Proměnu.
Samostatnou kapitolu pak tvoří slavné společnosti DC a Marvel. Výbornými původními komiksy jsou také Habibi od Craiga Thompsona nebo Zámek a klíč. Nezapomněli jsme ani na Káju Saudka nebo na stále populárnější komiksová zpracování historie. Například v cyklu České století či v biografických grafických románech Zátopek nebo Štefánik.
Petr Bobek, Krajská knihovna Vysočiny
