Životní příběh Karla Poláčka je dodnes inspirativní a zaslouží si neustálou pozornost. Ať už v tom, že slavný prvorepublikový spisovatel mohl po uzavření Mnichovské dohody odejít do bezpečí v zahraničí a neudělal to, nebo že se ve chvíli, kdy se jeho osud kvůli židovským kořenům nevyvíjel dobře, dokázal vrátit do doby dětství a napsat jednu z našich nejpoetičtějších a nejveselejších knih Bylo nás pět.
Peripetie posledních let Poláčkova života zachytil spisovatel Martin Daneš v románu Rozsypaná slova. O tom, jak dlouho jej psal, kolik materiálu pro něj nastudoval, jak si poradil se spojením fikce a beletristického vyprávění nebo jaký má vztah k Havlíčkovu Brodu, nám prozradil pro Knihovnický zpravodaj Vysočina.
Připadá mi, že kniha Rozsypaná slova, která vyšla roku 2020, nad ostatní vaší tvorbou lehce vyčnívá. Považujete ji sám za svou nejvýznamnější?
V rámci mé tvorby mají Rozsypaná slova vskutku výjimečné postavení, jde totiž o knihu, jíž jsem věnoval nejvíc času (skoro čtyři roky svého života) i energie. Protože jde o látku historickou a současně literární, tak dřív, než jsem se pustil do psaní, jsem nejenže nastudoval bezpočet pramenů a vyhledal četné, byť nepřímé svědky, ale přečetl jsem i celé Poláčkovo rozsáhlé dílo. A nezapomínejme ani na to, že jde o jedinou knihu, kterou jsem psal současně ve dvou jazycích – češtině a francouzštině. Tohle bych už nechtěl zažít podruhé. Jsem velký perfekcionista, a tak jsem neustále dbal na to, abych každou novou úpravu v jedné jazykové verzi ihned zanesl i do té druhé. Shodou okolností pak obě verze v Česku a ve Francii (Brně a Paříži) vyšly prakticky ve stejnou chvíli.
Zmiňovaný titul mapuje poslední dny spisovatele Karla Poláčka. Proč jste si vybral právě jeho příběh?
Já bych spíš řekl, že si ten příběh vybral mě. V roce 2015 mě coby Poláčkova překladatele do francouzštiny přizvali na první poláčkovskou konferenci pořádanou na francouzské půdě jednou pařížskou univerzitou. Jediný účastník, který na ni dorazil z České republiky, pan Erik Gilk z olomoucké univerzity, měl referát o posledních letech života Karla Poláčka. Řekl jsem si tenkrát: „Tohle je románový příběh a Karel románová postava!“ Po tomhle konstatování mi už zbývalo „jen“, abych to napsal.
Byla nějaká skutečnost, která vás na Karlu Poláčkovi překvapila?
Díky četbě jeho knih a studiu pramenů Karla Poláčka dobře znám. Tak dobře, že mám skoro pocit, jako bychom se osobně znali a byli přátelé. Nemyslím si, že by mě na něm něco vysloveně překvapilo, nicméně pro čtenáře překvapivá by mohla být skutečnost, že i když měl možnost po Mnichovu z Československa odcestovat, rozhodl se zůstat. A to i přesto, že ho doma nečekalo nic dobrého. Ve svém románu se ostatně pokouším najít odpověď na důležitou otázku proč.
A našel jste tu odpověď?
Jde o subtilní záležitost, proto se mi nechce odpovídat kategoricky. Nejspíš bych to zformuloval tak, že jsem čtenáři dodal klíče, s jejichž pomocí by se tu odpověď mohl pokusit najít sám. Nechovám v oblibě jednoznačné, rigidní interpretace literárních děl z pera některých literárních teoretiků. Na dobré literatuře je nejčarovnější to, že nevede čtenáře za ručičku, neříká mu, co si má myslet o tom či onom, ale naopak mu navrhuje roli spolutvůrce. Každý čtenář si pro sebe dotváří – chcete-li dopisuje – to či ono dílo na základě vlastních životních zkušeností. V případě Karla Hirsche (Poláčkovo alter ego – pozn. redakce) bych čtenáři doporučoval hledat onu odpověď v hrdinově osobnostním nastavení. Hirschův fatalismus není zcela bez souvislosti s Poláčkovou oblibou klasických ruských autorů.
Mě například zarazil vztah Poláčka s jeho manželkou. Přiznám se, že jsem se dosud setkával pouze se zkratkovitým „jejich vztah nebyl ideální“, takto do hloubky jsem se o tom nikdy neseznámil. Kde jste si tyto informace velmi osobního rázu vyhledával?
V tomto konkrétním případě byly mými hlavními zdroji vzpomínky Poláčkovy dcery Jiřiny i osobní rozhovor s Poláčkovým vnukem Tomášem, který ale měl informace zase jen od své matky, protože se narodil po dědečkově smrti. Poláčkova manželka Adéla byla i předobrazem k jedné z postav jeho románu Vyprodáno, paní Facalítové, ženě chorobně posedlé úklidem. Pasáže o ní mi Poláčkovu manželku hodně přiblížily, respektive to, jak ji viděl sám Karel. Víte, tohle je běžný spisovatelský postup: autor nenápadně přetváří lidi z vlastního okolí v románové postavy.
Fabuloval jste při psaní textu, nebo jste se striktně držel faktů?
Mohl bych vám odpovědět tak i tak, protože jedno a druhé se vzájemně nevylučují. Respekt k historickým pramenům, jež se často omezují na osobní vzpomínky jednotlivců (Poláčkových kolegů, přátel či rodinných příslušníků), pro mě byl absolutní prioritou. Fabulací jsem si pak dokresloval jednotlivé detaily, dialogy mezi postavami atd. Aniž by se řadil k životopisnému žánru, můj román je seriózním pokusem o zmapování událostí spjatých s jednou historickou osobností. Ostatně drtivá většina postav, až na pár podružných, má své předobrazy v reálně žijících lidech.
Jednou takovou postavou je učitel Josef, který představuje českého fašistu. I on je tedy konkrétní skutečnou osobou?
Ano, i Josef Rejthar je historickou, i když nepříliš slavnou postavou. Pravdě odpovídá i to, že bydlel za Protektorátu naproti vile, kde žili Karel s družkou Dorou Vaňákovou. Látku pro své rádoby humorné články o Karlu Poláčkovi, které tou dobou publikoval v protižidovském týdeníku Árijský boj (některé se mi podařilo dohledat v archivu Národní knihovny), Rejthar zjevně těžil z tohoto sousedství. Pokud jsem v něčem osobně přispěl k podrobnějšímu zmapování Poláčkových osudů za okupace, pak mimo jiné právě touto okolností spisovatelova pobytu ve vile v pražských Vršovicích. Srovnáním informací o Poláčkově a Rejtharově bydlišti a objevem Rejtharových článků o Poláčkovi jsem došel k závěru, že jejich osudy se v jeden čas nepřímo propletly, a rozhodl jsem se z postavy Josefa vytvořit jakýsi Karlův protipól.
Již jste zmínil, že kniha Rozsypaná slova zároveň vyšla ve Francii. Jaké má ohlasy tam? Jak moc Poláčkův životní příběh rezonuje za hranicemi?
Pár ohlasů na francouzskou verzi Rozsypaných slov bylo, s těmi českými se to ale srovnávat nedá. Bude to i tím, že zatímco u nás je Karel Poláček dodneška ctěným i čteným autorem, zejména díky jeho románu Bylo nás pět, ve Francii je prakticky neznámý. Dokladem toho je i fakt, že překladatelem jediných dvou Poláčkových knih, které zatím ve francouzštině vyšly – Bylo nás pět a Muži v ofsajdu –, jsem já. Cítím se trochu jako Karlův francouzský literární agent, jistě si ale domyslíte, že mé možnosti v tomto ohledu nejsou kdovíjak velké.
Rozsypaná slova nejprve čteme jako román s laskavým humorem, jako by ho napsal sám Karel Poláček. Bylo těžké jeho styl dostat pod kůži? Která jeho kniha vám v tomto ohledu nejvíce pomohla a která je pro vás nejzásadnější?
Pomohla mi četba celé Poláčkovy tvorby (až na pár povídek jsem v přípravné fázi projektu přelouskal prakticky celé jeho literární dílo). V případě, že byste mě s pistolí u spánku nutil přece jen jednu knihu vybrat, zvolil bych asi Karlovu prvotinu Lehká dívka a reportér, jejíž hrdina, nešikovný a neúspěšný novinář Karel Hirsch, je Poláčkovým alter egem. Není žádná náhoda, že jsem si ze zmíněné novely toto jméno vypůjčil a pojmenoval tak hrdinu svého románu. Ovšem není sporu, že nejzásadnějším Poláčkovým dílem je jeho pentalogie, respektive tetralogie (Okresní město, Hrdinové táhnou do boje, Podzemní město, Vyprodáno a pátý nedokončený díl – pozn. redakce).
Na závěr se vrátím ještě k vám. Chystáte nějakou další knihu? Třeba o jiné výrazné postavě naší historie?
Rukopis, který jsem před pár dny dokončil, má s Rozsypanými slovy společného snad jen to, že upřednostňuje realitu před fikcí. Napsal jsem knihu o Bretani, kde už pátým rokem žiju. Při psaní jsem párkrát sám sebe překvapil tím, že jsem jaksi mimochodem vysypal z rukávu poláčkovskou formulaci ve zcela nepoláčkovském kontextu. Přemýšlím, zda ji tam mám nechat, pak si ale řeknu: „Proč ne? I když to zní jako Poláček, Poláček to není. Jsem to já.“ Mimochodem Karel Poláček napsal povídku Metempsychóza o převtělování duší. Snad k něčemu podobnému díky Rozsypaným slovům zčásti došlo i mezi Karlem a mnou.
Od 80. let minulého století žijete ve Francii. Jak pravidelně se vracíte do České republiky? Pořádáte zde autorská čtení a besedy?
Tady vás musím poopravit. Poprvé jsem emigroval do Francie v roce 1985, v roce 1990 jsem se ale do tehdejšího Československa vrátil. Podruhé jsem se do Francie odstěhoval před třinácti lety. Jsem takový česko-francouzský pendler. V posledních dvou letech jsem do Česka moc nejezdil, ale jinak svou vlast navštěvuji vcelku často.
Rozsypaná slova měla smůlu, že vyšla v samém počátku koronavirové krize. V průběhu let 2020-21 má nakladatelka Barbora Reinerová postupně naplánovala tři prezentační turné po Česku, všechna musela být na poslední chvíli zrušena. Nedávno mi paní Reinerová naplánovala další, držte nám palce, aby to napočtvrté vyšlo a já mohl Rozsypaná slova konečně českým čtenářům osobně představit.
Jednu ze svých knih jste v minulosti vydal i v Havlíčkově Brodě. Hádám, že na naše město tedy máte dobré vzpomínky…
Ano, v roce 2006 mi v nakladatelství Hejkal vyšla povídková sbírka České výpečky: Kronika let 1989-2005 v 17 obrazech. Po pravdě jsem ale tenkrát do Havlíčkova Brodu zajel jen jednou, těsně před vydáním knihy, takže vaše město moc dobře neznám.
Poznámka redakce: Martin Daneš bude mít ke Karlu Poláčkovi a ke knize Rozsypaná slova v úterý 17. května 2022 v Havlíčkově Brodě v Krajské knihovně Vysočiny hned dvě besedy. Od 9 hodin vzdělávací pořad pro knihovníky v Kraji Vysočina, od 17. hodiny pak besedu pro širokou veřejnost.
Martin Daneš
Petr Bobek, Krajská knihovna Vysočiny
