Srovnávat různé skandinávské autory s Astrid Lindgrenovou je často jen marketingový tah. Málokdo dosahuje takové kvality, tematické hloubky, a rozpětí od veselí po mrazivý smutek. Švédskou autorku Fridu Nilsson (*1979) ovšem s drahou, klasickou Astrid, s čistým svědomím srovnávat mohu. Její knihy do češtiny opravdu skvostně překládá Viola Somogyi a vydává nakladatelství Portál. Tato recenze se nebude věnovat jediné knize, jak bývá zvykem, ale autorce jako literárnímu fenoménu, který s nadšením sleduji už několik let a který vřele doporučuji všem čtenářům ve věku 7 – 15 let.
Stejně, jako v případě Astrid Lindgrenové, nebudou všechny knihy Fridy Nilsson čtenářům (jak dětským tak dospělým) stejně přístupné. Dětský čtenář často preferuje knihy odlehčené, sršící vtipem, knihy srozumitelné a rychle čitelné. Dospělý čtenář zase při čtení dětských knih podvědomě (a trochu archaicky) hledá ponaučení, morální vzory, pozitivní příklady.
Frida Nilsson je autorka, která nutí jak dětského, tak dospělého čtenáře vystoupit z jeho komfortní zóny a zamýšlet se nad příběhem i samotnou literaturou jinak než dřív. Autorka svým čtenářům předkládá příběhy ze života takového, jaký je, ne takového, jaký bychom ho chtěli mít. Servíruje realitu mezilidských vztahů a nechává nás, abychom se s ní poprali.
Témata sociálního nesouladu ve škole, rodinných sporů (ale i rodinné harmonie) a nedokonalé komunikace popisuje autorka maximálně realisticky, i když díky dětskému pohledu příjemně odlehčeně, často vtipně. (Poněkud zvláštní kůň. Portál, 2020 a Ve škole se dějou věci. Portál, 2019.)
Nelehká témata jakými jsou smrt, adopce nebo zoufalé hledání vlastních kořenů halí do metaforického pohádkového hávu, zdobí vtipem a tu a tam i lehkým situačním humorem (Gorila a já. Portál, 2015, Vránova neobyčejná dobrodružství. Portál, 2017).
V knize Piráti z Ledového moře (Portál, 2016) se humoru zříká zcela a předkládá neuvěřitelně čtivý, leč ponurý obraz zoufalého hledání, odvahy a odhodlání, síly vůle, děsivého zotročení a smrti. Dosahuje zde podobně fascinujícího literárního efektu, jaký cítíme při čtení knih Astrid Lindgrenové Mio, můj Mio (Albatros, 1996) a Bratři Lví srdce (Albatros, 1992).
Je zajímavé, že ve srovnání s Astrid Lindgrenovou, si Frida Nilsson tak říkajíc nebere autorský oddechový čas. Zábavu a vtip vždy kombinuje s náročným tématem. Neprodukuje knihy nenáročné a primárně humorné, jakými jsou v případě Lindgrenové už po generace oblíbené tituly typu Děti z Bullerbynu (Albatros, 1962) nebo série příběhů o Emilovi a jeho neplechách.
Frida Nilsson není (bohužel) na české literární scéně ještě všeobecně známým jménem, a tak mohou některé její knihy nepřipraveného čtenáře překvapit. Překvapit svou hloubkou a mnohovrstevnatostí, metaforami, antropomorfizovanými zvířaty, která se chovají jako lidé, a opravdovostí nedokonalosti. Postavy mnohdy jednají zkratovitě, trpí mnoha obyčejnými lidskými kaprici, jsou omylné, nechávají se ovlivňovat emocemi. Tak, jako my všichni.
Poselství v těchto knihách obsažená jsou však ryzí a neoddiskutovatelně pozitivní. Víra v lidské dobro, v sílu mezilidské pomoci, ochoty a vstřícnosti je v každé z nich. Frida Nilsson ukazuje čtenáři různost charakterů a odlišné názory na svět, nabádá ho, aby vždy hledal dobro a byl odvážný, i přesto, že se hned všechno napoprvé nemusí podařit a ne všichni mu budou dobrým oplácet.
Do češtiny přeložené knihy této autorky bychom mohli rozdělit na dvě kategorie. Metaforická vyprávění o dětech bez rodiny a realistická vyprávění o současných dětech a obtížích, kterým musejí čelit ve škole.
Ve skupině první stojí vedle sebe Gorila a já, Vránova neobyčejná dobrodružství a Piráti z Ledového moře. Gorila, která z osobních pohnutek adoptuje malé děvčátko, působí nejprve trošku děsivě, ale chrání je a miluje i přes hygienicky pochybný domov na skládce a šmelinářský přístup k získávání obživy. Vrána se s Ebbou vydává na cestu, na jakou bychom své dítě asi pustit nechtěli, ale to, co ho nutí vyrazit je silnější, než úvahy nad bezpečností. Piráti z Ledového moře jsou skuteční a jejich únosy malých dětí také, žádná povídačka, která má děti odradit od her na opuštěných plážích.
V druhé skupině najdeme sérii knih o Hedvice: Ve škole se dějou věci a Takový zvláštní kůň. Portál připravil k vydání už i třetí knihu této řady, která vychází letos na přelomu dubna a května pod názvem Léto s Hedvikou. Hedvika je normální, sympatická holka. To, že občas lže nebo dělá věci, které se z pohledu dospělých „dělat nemají“ z ní dělá hrdinku atraktivní pro dětského čtenáře. Příběhy o Hedvice nejsou oslavou ani omluvou dětských nešvarů, ale ukazují děti takové, jaké jsou – nikdy jen zlé nebo jen hodné, ale přirozeně oportunistické, zmítané obavami a potřebou zavděčit se.
Každý z nás má mnoho různých povahových rysů, každý z nás občas reaguje způsobem, na který není pyšný. Pokud dětem tvrdíme, že lidé jsou buď hodní, nebo zlobiví, lžeme jim. Představit hrdinku, která není dokonalá, vybízí k rozhovorům na téma, jak se chovat v určitých situacích, jak napravovat chyby, jak se omlouvat za nepříjemnosti, které jsme způsobili jiným. Jak se postavit čelem k zodpovědnosti za své činy. Dětem neprospěje ani strašení „zlým světem“, ani falešné uklidňování, že je „všechno v pohodě“. Frida Nilsson umí mluvit o tom, co vidíme tak často kolem sebe, ale jen málokdy víme, jak dané téma správně uchopit. Její knihy se dají doporučit jak zkušenému samostatnému čtenáři, tak ke společnému čtení v knihovně, ve škole, ve čtenářském klubu nebo doma. Jen je potřeba, aby každý dospělý, který bude Fridu Nilsson číst, hledal hlouběji, než jen v povrchové vrstvě. Jen tak bude moct ocenit hodnotu jejích skvělých knih.
Na závěr je potřeba podtrhnout výborný výběr ilustrátorů jednotlivých knih. Tak, jako se od sebe knihy Fridy Nilsson tematicky liší, liší se od sebe ilustrátorský styl, který opravdu skvěle zdobí každou jednu publikaci. Zatímco u Pirátů z Ledového moře jde zejména o velmi sugestivní obálku s přejatou ilustrací Alexandra Janssona, pro ostatní knihy zvolil nakladatel české ilustrátorky a já tomuto rozhodnutí tleskám. Martina Matlovičová stojí za bohatým výtvarným doprovodem knih Gorila a já a Vránova neobyčejná dobrodružství. Její nezaměnitelný výtvarný styl podtrhuje neobvyklost obou knih, jejich barevnost a humor, ale také propracovanou serióznost. Ve škole se dějou věci a Poněkud zvláštní kůň (stejně jako i třetí, právě vycházející, pokračování Léto s Hedvikou) dostala z pohledu ilustrátorky na starost Komára, která umí jednoduše, ale zcela dokonale vystihnout nálady a rozpoložení hlavních postav, zachytit humorné i vážnější scény a svým srozumitelným rukopisem je zpřístupnit dětskému čtenáři. Její Hedvika je prostě báječná.
Mgr. Petra Schwarzová Žallmannová, autorka blogu Opičí matka
