Prolog:
Čtenář u pultu: „Chtěl bych se přihlásit do knihovny.“
Služba: „Chodil jste někdy k nám do knihovny?“
Čtenář: „Ne, nikdy.“
Po deseti minutách vypisování přihlášky…
Služba: „Ale mně to tu hlásí, že už registraci máte.“
Čtenář: „Já jsem chodil do té knihovny na náměstí…“
Jsme rok v nové budově.
Nastěhovali jsme se do ní, otevřeli ji (nejprve bez fanfár, potom i slavnostně), a když covid dovolil, ponořili jsme se do plného provozu. Pravda, pandemie s představami o plném provozu udělala své, ale podstatné je, že pro své čtenáře fungujeme i v novém.
A čtenáři si k nám našli cestu.
Myslíme, že rok je ideální doba na bilancování. Uplynula dostatečná doba na to, abychom si zde mohli zvyknout, a zároveň ne dost velká, abychom zapomněli na budovu na náměstí. Nebudeme si nalhávat, vzpomínka na ni nejednomu z nás do očí občas vžene slzy dojetí. Knihovna ve Staré radnici byla útulná, měla svého ducha a velice výhodné umístění na hlavním náměstí. A navíc, zvyk je železná košile.
Ale naproti tomu jsme novou budovu potřebovali jako sůl. Zejména kvůli prostorům, a to jak pro knihy, tak pro naše čtenáře, aby si k nám nechodili pouze půjčovat, ale i posedět, kulturně se obohatit nebo vzdělávat. A nakonec knihovna bez nejmodernějšího zařízení těžko v dnešní době obstojí.
Nahlížíme-li na situaci očima zaměstnanců, musíme přiznat, že přesun byl pro nás velkou změnou, kterou jsme museli všichni vstřebat a přijmout. A právě nyní, v předvánočním čase, kdy rozhodně neznáme slova jako shon a stres, byli kolegové a kolegyně vyzpovídáni, jak se jim pracuje v novém.
Bylo zajímavé poslouchat jejich názory. Nadšené jsou kolegyně a kolegové ze zázemí. Kuchyňka na každém patře, v jedné dokonce myčka na nádobí. Útvar doplňování fondu oceňuje, že když narazí na nějakou katalogizační záhadu, má všechny knížky po ruce a může každou zkontrolovat hned, bez čekání do druhého dne na skladové tituly. Ekonomické oddělení má k dispozici dost přehledných skladovacích prostor na všechny možné dokumenty, IT konečně ví, kudy a kam vede který drát a kde přesně jsou zabudované kouzelné krabičky. Metodické oddělení se vrátilo z vyhnanství mezi ostatní do centra dění, navíc se k nim návštěvy už nemusí prodírat přes celý sklad jako dřív. Digitalizační jednotka, která byla vždycky mimo (myšleno fyzicky), se také přestěhovala do nové budovy, dokonce jako první.
Také ti, kdo pořádají akce pro veřejnost, novou knihovnu chválí. Výborná akustika sálu i učebny, nová technika, zajímavé prostory, o které se nemusí přetahovat s dalšími organizacemi, jak se dříve stávalo. K tomu se přidala i možnost pořádat akce na střešní terase budovy – například Čtenářské kluby probíhající zde během letních podvečerů neměly chybu.
Co se týká organizace práce v nové budově, změny čekaly především na pracovníky půjčoven a na ty, kteří chodí do služeb vypomáhat. Spojit čtyři samostatná oddělení do jednoho, nastavit změněná jednotná pravidla, obsadit služby na Centrálním pultu a jednotlivých informačních bodech, zajistit bezproblémový chod jednotlivých částí služeb – od akcí pro školy i pro veřejnost, besedy, koncerty, MVS, rešerše, zvukové knihy a služby pro hendikepované čtenáře, zajistit obsluhu skladů… a spoustu a spoustu dalších maličkostí i problémů globálního významu – nebylo vůbec snadné.
Ale všechno jsme zvládli.
Další kapitolou je budova knihovny jako taková. Novostavba je novostavba se všemi svými klady i zápory a ne všechno je ideální. Když se tři asi jedenáctiletí kluci proháněli okružní cestou po celé knihovně a pak se na záchodech bavili a výskali tak, že je bylo slyšet až na čítárnu, šel je kolega trochu ztišit. Jejich reakce byla: “Vy tu máte kamery?“ Zkrátka slyšet je tu někdy i špendlík dopadající na podlahu.
Co se týče zmíněných kamer, ty na toaletách opravdu nemáme. Co nám ale naopak přibylo a co by v knihovně čekal málokdo, tak kotelna. Skutečná kotelna. Nachází se za dveřmi v rohu půjčovny pro dospělé, které si čtenáři občas pletou se vstupem do nějaké tajuplné země (všichni víme, že ten by měla mít každá pořádná knihovna). Mimochodem s přítomností kotelny šťastnější kolegové přibrali nové funkce. Například správce budovy se může naparovat, že je zároveň i kotelník, kolega metodik je zase kotelníkův zástupce. Přitom dlužno dodat, jak při bilancování nad rokem v tomto úřadu vyjádřil touhu, že než za 30-40 let půjde do důchodu, rád by to dotáhl na kotelníka hlavního. V této souvislosti slíbil, že do té doby si určitě vyjasní, co je kotel a co naopak patří k závlaze květin, nebo si jednotlivá zařízení alespoň popíše.
Co musíme vypíchnout, tak velikost budovy. Nová knihovna je… odborně řečeno… prostě velká, což s sebou přináší například nutnost pořádně si rozmyslet, co všechno člověk chce, protože cesta pro čaj nebo kávu je spíš výprava na půl hodiny. Zvlášť když člověk potká dva zvídavé čtenáře a tři kolegy, kteří něco potřebují. A cestu na toaletu není rozhodně dobré odkládat na poslední chvíli… Věta: „Jen si tu něco dodělám a pak půjdu“ by se mohla ošklivě vymstít.
Zajímavé také je, když se dvě kolegyně rozhodnou ve stejnou dobu, že jedna od druhé něco potřebuje, a vydají se k sobě každá jiným směrem. O takovém nahánění by si pak mohl nechat zdát i takový Charlie Chaplin ve svých groteskách.
To myslíme ale s nadsázkou. Alespoň u čtenářů se ještě nestalo, že by se tu někdo ztratil. Velkou roli jistě hrají i informace, které každému čtenáři trpělivě podáme při jejich prvních návštěvách. O tom, že je předáváme opravdu důsledně a způsobem pochopitelným každému, svědčí následující příhoda:
Do knihovny vstoupí nová čtenářka, u Centrálního pultu se zaregistruje, vyslechne si základní instruktáž o tom, jak to v knihovně chodí. Pak položí zásadní otázku: „A kudy se do té knihovny jde?“
Čtenáři se nám neztrácí ani při přesunech mezi jednotlivými podlažími. Ačkoliv ti dříve narození mívají problém s jejich označením. Není se čemu divit, když tu oproti letitým zvyklostem není přízemí a první poschodí, ale první a druhé nadzemní podlaží. Stává se tedy, že čtenář nastoupí u Centrálního pultu do výtahu, stiskne jedničku a po otevření dveří vystoupí… opět u Centrálního pultu. Potom nám hlásí, že máme asi rozbitý výtah.
Jednou se stalo, že nastoupila čtenářka do výtahu, a než se zorientovala a stiskla tlačítko, výtah se rozjel dolů do suterénu. Ve skladu přistoupil kolega, který si výtah přivolal na odvoz k Centrálnímu pultu. Tam se se čtenářkou rozloučil a odeslal ji do druhého podlaží. Vyřídil si, co potřeboval a přešel opět k výtahu, aby se mohl vrátit zpět do kanceláře. Jaké bylo jeho překvapení, když z výtahu proti němu vystoupila ta samá čtenářka, se kterou jel předtím. Ta už si stihla vybrat knihy a jela si je vypůjčit. Přátelsky ji pozdravil a konverzačně prohodil: „Tak se zase potkáváme, ale teď jedu dolů.“ Čtenářka vykulila oči a vyhrkla: „… ale tam už jste byl!“
I když si čtenáři myslí, že máme ve volném výběru k dispozici celý knižní fond, není to pravda. Stále máme sklad, ze kterého několikrát za den připravujeme objednané knihy k Centrálnímu pultu. Oproti staré knihovně jsme si každopádně polepšili, dříve jsme totiž museli do skladů přejíždět autem. Nesporný posun k lepšímu, kam s tím ale na jednu naši čtenářku, které se zrovna nezamlouvalo čekat na objednávku. V duchu hesla: „Co Čech, to odborník na všechno“ nicméně navrhla inovativní řešení. Regály jsou moc daleko od sebe a jsou nízké. Dejte je blíž k sobě a až do stropu a pro knížky vždycky dolezete po žebříčku, aby se vám toho sem vešlo víc a nemuseli jste do skladu.
Jak už to bývá, setkali jsme se i s negativy. Problém je vyústění klimatizace přímo nad pracovní místa, takže po celodenním fučení bolí za krkem. Na sezení sice nepříjemné, ale příprava na polární výpravu se hodí vždy.
Návštěvníci jistě také nepřehlédli naši zelenou stěnu ze živých kytek ve vestibulu, které ale začaly usychat. Pravidelně jsme urgovali servisní organizaci, že jim umírají kytky, ale reakce na sebe nechala dlouho čekat. Když dorazil jejich pracovník zjistil, že kvůli chybě v programu měli za to, že dálkově ovládané zavlažování bezproblémově funguje, a my jenom zbytečně plašíme. Chápeme, že známé „Co na to počítač“ je klíčovější než pohled člověka stojícího tváří v tvář problému, ale i tak budeme propříště doufat ve větší důvěru.
Pokrytí budovy zelenou stěnou zvenčí potkal stejný osud, jenom nevíme proč. Na začátku léta všechno demontovali a odvezli, tím pádem se ochlazovací efekt za velkých veder nekonal. Přes léto vypěstovali nové krytí, tentokrát místo sukulentů použili trávy (myšleno pouze ty legální). Novou stěnu na budovu nainstalovali na konci listopadu, tak teď čekáme, jak dopadne její souboj se zimním obdobím. Ze stejného ranku je absence žaluzií, aby bylo za slunečných dnů možno zastínit monitory počítačů. Tady nám firma tak dlouho slibovala, že přijede zaměřit a následně namontuje žaluzie na míru, až přestala slibovat a… chvilka napětí… ne, nerozjela se okamžitě k nám a práci neudělala, ale pod dojmem stále oblíbenější taktiky s názvem „mrtvý brouk“ přestala komunikovat úplně.
Stejný způsob řešení problémů koneckonců zvolila i firma, která nám dělala nábytek. Konkrétně u podlouhlých sedaček přidělala opěradla na opačnou stranu, než bylo požadováno. To jsou problémy, které se snažíme vyřešit za pochodu, nebo je aspoň zmenšit na snesitelnou míru.
Prostě nová budova je nová budova. Je velká, světlá, působí vzdušným dojmem, naučili jsme se s ní a v ní žít a pracovat a čtenáři si k nám našli cestu a jsou také nadšení. Jedna reakce za všechny:
„Tohle je určitě největší knihovna v republice!“
„To určitě ne…“
„Tak aspoň na Vysočině!“
„No, v Brodě určitě…“
Nebo bychom za máloco vyměnili okamžik, když k nám přijdou spokojení čtenáři, kteří v naší knihovně strávili dobu delší, než potřebnou k výměně knih… třeba s kávou a knihou na střešní terase, odkud pak pozorovali západ slunce.
A nakonec pár perliček, které jsme za rok v nové budově už stačili nastřádat:
Přijde muž k Centrálnímu pultu a předloží list papíru se slovy:
„Do zítřka to bude přeložené, jo?!“
Knihovnice: „Prosím?“
Muž: „No, potřebuju to přeložit do ukrajinštiny.“
Knihovnice: „Ale my tady nic nepřekládáme.“
Muž: „Ale slovníky tu máte, ne?!“
Dvě seniorky se přišly podívat do nové knihovny. V oddělení naučná/beletrie se obdivně dívají na on-line vyhledávače, zkoušejí klikat na vyhledávací okénka a radostně piští, když se jim na monitoru objeví klávesnice s písmeny. Pak se ta jedna otočí na druhou stranu, kde je na regále tabulka se znaky MDT a jejich slovním vyjádřením. Prstem tiskne čísla s barvičkami, prstem šťouchá do písmen a pak zklamaně říká: „Hm, tady jim to nefunguje.“
Jo a taky máme nové auto. Už bylo načase. Tím starým se skoro nedalo jezdit.
Jiří Bárta, Krajská knihovna Vysočiny
Petr Bobek, Krajská knihovna Vysočiny
