Svoji prvotinu vydal samonákladem pro kamarády, nyní jeho knihy vychází ve dvou z nejprestižnějších českých nakladatelství. V Argu to byla novela Prak a povídková sbírka Kolem Jakuba, v Hostu v nedávné době zase příběh o bývalém estébákovi Zeptej se ďábla.
Michal Vrba je nejen pozoruhodný autor, ale také člověk. Pracoval jako učitel, pokrývač nebo moderátor dopravního zpravodajství, ve Skotsku balil krevety nebo řídil náklaďák. My jsme si s ním povídali především o jeho tvorbě. Prozradil nám, jak na Světě knihy nabízel rukopis své první novely, o čem je povídková sbírka, která byla v roce 2019 nominovaná na Magnesii Literu, nebo o jeho nejnovější knize. A nakonec i tom, co mu George Soros nechává každou středu ve vykotlaném dubu.
Vaši prvotinu Hontolini jste vydal samonákladem. Kdy se to zlomilo, že jste přestal psát pro kamarády a šel takzvaně s kůží na trh?
Pro kamarády jsem psal jen drobné texty a šlo vesměs jen o takové hříčky. Hontolini byl jejich vyvrcholením. Když se mě zeptala kamarádka na nevinnou otázku, totiž – O čem bys byl, kdybys byl knihou?, zavrtal jsem se do sebe a po roce byl na světě Prak, novela odehrávající se zčásti i na Vysočině. Po kladných ohlasech mých přátel jsem se ji pokusil nabídnout i mimo jejich okruh.
Zmíněná novela Prak i další kniha Kolem Jakuba vyšly v Argu. Vnímal jste jako velký skok přesunout se od samonákladu do TOP českého nakladatelství?
Díky Argu a především díky Miloši Urbanovi, který knihu jako redaktor nakladatelství doporučil k vydání, se mi splnil ten nejtajnější sen. Skok to byl obrovský a nejvíc jsem to pocítil v okamžiku, kdy jsem poprvé držel v ruce Prak, opravdovou knihu, která někomu stála za vydání. Dál se to už jen násobilo – autorská čtení, první recenze od lidí, které jsem osobně neznal. Na to nemůže být žádný „šuplíkový“ autor připraven a já nebyl výjimkou.
Dočetl jsem se ale, že Prak to s vydáním neměl jednoduché. Prý jste dokonce na Světě knihy obcházel stánky nakladatelů, abyste jim nabídl rukopis.
Bláhově jsem si myslel, že na veletrhu sedí v každém stánku někdo, kdo čeká na neznámého introvertního podivína, který mu bude nesměle nabízet svůj rukopis. Bylo to hrozné fiasko a zrovna stánek Arga byl poslední, u kterého jsem zastavil. Dostal jsem tam ale e-mail právě na redaktora a spisovatele Urbana. Text jsem mu poslal hned ze zahrádky nad letenskými schody, kde jsem pivem chtěl spláchnout hořkost. Mimochodem na těch schodech se odehrává v Praku velmi zásadní scéna. Za dva dny mi Miloš napsal, že ho rukopis zaujal a ať jej nikde jinde nenabízím.
Argo v roce 2019 vydalo i vaši další knihu Kolem Jakuba, která byla mimochodem nominována na Magnesii Literu. Můžete nám tuto knihu ve stručnosti představit?
Jde o soubor pěti delších povídek, jejich zdánlivým svorníkem je rybník Jakub ležící nedaleko místa, kde jsem vyrostl. Příběhy ovšem spojuje mnohem víc, ať už téma malého člověka v soukolí dějin, chování lidí v mezních situacích, výrazné milníky (nejen naší) historie, nebo i některé postavy.
Součástí tohoto souboru byl původně i text, ze kterého vznikl zatím váš poslední počin Zeptej se ďábla. Jak pracné bylo přepracovat příběh od části povídkové sbírky na román?
Nebylo to tolik pracné, neboť to byla povídka i tak nabobtnalá a rozepsat ji nebylo složité. Složitější byla redakční práce, která byla důslednější, než jak jsem ji poznal v Argu. Poprvé jsem text výrazněji přepisoval pod laskavým vedením neskonale zkušenějšího Jana Němce a byl to pro mě další nový zážitek.
Vaše nová kniha vypráví o bývalém estébákovi s přezdívkou Rudej vztek. Vycházel jste – ať při charakteru této postavy, či pro vystihnutí doby – ze skutečných příběhů?
Hlavní postava i příběh samotný je čistá fabulace. Některé vedlejší postavy, reálie, některé motivy vycházejí ze skutečnosti. I ty sny, zdající se hlavní postavě, které hrají v rámci příběhu velkou roli, jsou moje.
Zeptej se ďábla je zároveň spojení příběhu z nedávné historie s fantaskními prvky. Jaké máte na toto žánrové propojení čtenářské ohlasy?
Takové, jaké jsem víceméně očekával. Ti, kdo četli mé předchozí texty a uvykli mé dosavadní čistě realistické próze, hodnotí kladně spád a styl, ale lehce je zklamává ono fantaskno. Moji prvočtenáři, kteří neměli očekávání, hodnotí knihu lépe. Ale já celý text psal tak, jako by byl realistický a reálný celý, jako by se vše skutečně odehrálo.
Kniha se dostala na pulty knihkupectví poměrně nedávno. Chystáte už ale něco dalšího?
Nyní nepíšu nic. Lockdowny mi kontraproduktivně nepřinášejí klid na psaní a navíc po důkladné hostovské redakční práci asi potřebuji spisovatelské prázdniny. Ostatně Ďábel vyšel dva roky po Jakubovi a já nejsem zvyklý texty chrlit jeden za druhým.
Jsou nějací autoři, kterými se inspirujete?
Ne, mohl bych jmenovat spoustu českých, ruských i anglosaských autorů, které jsem četl, mohl bych jmenovat všemožné žánry, které jsem hltal. Ale s mým psaním to, alespoň pro mne, nemá nic společného. Minimálně proto, že sám sebe nepovažuji za spisovatele, ale jen za „píšícího poučeného čtenáře“ a nedokážu sebe ani vzdáleně stavět vedle těch skvělých jmen. Jen si tak píšu svoje příběhy, nic víc.
Mám na Vás ještě jednu otázku. Na sociálních sítích jsem zaregistroval, že se občas zapojíte do diskuze s lidmi, kteří, slušně řečeno, podléhají různým dezinformacím. Zaprvé máte můj hluboký obdiv za odvahu. A zadruhé se chci zeptat, jestli to není tak trochu boj s větrnými mlýny…
Já s nimi popravdě moc nediskutuji. Jsem většinou fascinován tou autoritativní nadutostí někoho, kdo si přečte někde na netu pochybný, nelogický a třebas si i odporující článek a na jeho základě mistruje svět. Z bezmoci a občas, přiznávám, i z jistého rozčílení uchyluji se k obraně absurdním humorem. Takže sem tam přiznávám konspirátorům, že jsem součástkou v celosvětovém spiknutí a pan Sereš (Soros) mi jako úplatu nechává každou středu šunku ve vykotlaném dubu na rozcestí.
Michal Vrba
Petr Bobek, Krajská knihovna Vysočiny Havlíčkův Brod
