Anatomie člověka byla středem pozornosti vědců, laiků, lékařů a různých mastičkářů a vědem od pradávna. Již ve starověkém Egyptě vznikala rozličná odborná pojednání, dodnes je známo, že Egypťané měli velké znalosti ohledně lidského těla a dokázali ho uchovávat pomocí balzamování v dobrém stavu i po smrti. Nás však spíše zajímá udržování v dobrém stavu za života. K tomu nejlépe slouží poznávání fungování našeho složitého organismu, v němž vše se vším souvisí a nefunkčnost nepatrné částice může zapříčinit velké neplechy. Naopak soulad všech částí dává dohromady úžasný celek plný života, pohybu a tajemných sil. O tom koneckonců ví své i čínská medicína, jejíž závěry o souladu a rovnováze jsou platné již několik staletí.
Starověké ani staré čínské rukopisy ve sbírkové knihovně Muzea Vysočiny Havlíčkův Brod nenajdeme. Přesuneme se proto hned o několik staletí dále a skočíme rovnou do novověku, kde se počínají snahy o vědecké zkoumání těla založeného na přijetí newtonské mechaniky a její aplikace na poznávání anatomie lidského těla. Počátky tohoto zájmu lze vystopovat v renesanci a v humanismu, jehož úhelným kamenem byla idea zlepšování člověka vzděláváním a poznáváním nejen sebe samého ale i toho, co ho obklopuje. Světově známé jsou anatomické náčrty Leonarda da Vinciho, které mu sloužily k lepšímu chápání stavby lidského těla a umožňovaly mu tak lepší ztvárnění postav v malířském i sochařském umění. Renesance je též obdobím, kdy se do popředí dostává pitva jako důležitý nástroj vědy, uznaný dokonce i ze strany katolické církve (např. renesančním papežem Sixtem IV.). Zajímavá pitva proběhla i v Havlíčkově Brodě ve stejném roce, kdy vedl slavné anatomické theatrum v Praze věhlasný doktor Jan Jesenius. Pitvaným byl Melchior z Redernu, protestantský šlechtic, pán na Liberci, Frýdlantu a Závidově. Byl činný 25 let jako válečník střídavě putující Evropou a střídavě usazený na severočeské doméně. Jeho životní pouť skončila v pětačtyřiceti letech 20. září 1600 v Havlíčkově Brodě v hostinci na náměstí po návratu z uherského bojiště, kde válčil s Turky. Po smrti bylo tělo otevřeno, byly prohlédnuty vnitřnosti a přikročilo se k balzamování a obléknutí těla do smutečního slavnostního roucha. Mrtvola byla poté odvezena do Liberce a vystavena v rakvi v zámecké kapli. Kázání pronesené při pohřbu bylo vydáno tiskem, součástí tisku se dosti nezvykle stala i kapitola popisující pitvu a balzamaci.
Ani tento spis se bohužel v depozitářích havlíčkobrodského muzea nenachází, zato je zde uložena řada jiných zajímavých lékařských knih, vypovídajících o úrovni lidské vzdělanosti a o tom, jak se měnily názory, kterak opatrovat lidské zdraví a lidské tělo a jak docílit co největšího rozkvětu sil. Z 18. století se nám dochovalo několik německy pojednaných spisů sepsaných v duchu víry v osvícenské ideály, v nichž se zrcadlí touha po universalismu a dovršení poznání. Klasickým příkladem je Gesundheits-Katechismus. Oder über die Sorge für Leben und Gesundheit in Frag und Antwort (Katechismus zdraví. Neboli o péči o život a zdraví) z roku 1793, který byl původně v majetku německobrodské školní knihovny. Ostatní lékařské knihy ze stejného období jsou psány též v německém jazyce. Vědecká čeština byla v té době ještě v plenkách a ještě i ve století nadcházejícím publikovala většina lékařů v cizím jazyce. Nicméně pro širokou veřejnost a neuniverzitní pomocné síly lékařské začínají se hojně objevovat v českém jazyce sepsaná pojednání o nejrůznějších neduzích, lécích a přípravcích anebo o tom, jak postupovat v různých situacích vyžadujících jistou obeznámenost s lidským tělem. Ve sbírkách muzejní knihovny se nacházejí leckterá pozoruhodná díla. Např. Vysvětlení velmi zdravých a užitečných též i také hojitelných distolovaných olejův z města Varalínu, Království uherského. Do rozličných krajin lidem k prospěšnému užívání vydané. Tipuji, že by obnovení některého receptu z tohoto prachem zašlého spisu mělo v současnosti náramnou odezvu. Bílých pilulek a kapslí už má dnes každý dost a nejeden z nás se rád poohlídne po něčem voňavějším a příjemnějším. Nevím však, zda by zrovna název „Benátský dryák“ byl tím pravým reklamním trhákem. Ovšem burštinový květ proti škrkavkám zní už o něco lahodněji a medvědí chřtán jistě dokázal též pomoci od lecjaké bolesti. Mnohem vědečtěji již vypadá kniha od Antonína Jana Jungmanna Umění babické k užitku ženám při porodu obsluhujících vydané. Kniha vyšla v roce 1814 a autorem byla kapacita tehdejšího zdravotnictví, respektive „doktor lékařství cís. král. veřejný, řádný učitel lékařského umění na vysokých školách pražských“. Jednalo se o mladšího bratra našeho slavného obrozeneckého spisovatele a jazykovědce Josefa Jungmanna. Měl značný vliv na vytvoření českého odborného názvosloví a kromě lékařství zabíhaly jeho odborné zájmy i šířeji k antropologii a ke kultuře orientu, zejména Indie. Jeho pojednání o porodnictví z roku 1814 předcházela o deset let dříve kniha Úvod k babení. Zde vidíme názorný důkaz, že čeština každým rokem díky píli mnohým našich intelektuálů činila nepřehlédnutelné pokroky a po vyjití z porodních bolestí na přelomu 18. a 19. století nezadržitelně rostla a sílila v rovnoprávný jazyk na poli literárním i odborném. Jungmannovy spisy jsou krásným dokladem rozvoje jazyka v oboru gynekologickém a svědčí o básnickém nadání autora, ačkoli pro mnohá slova by potřeboval současný čtenář překladatele. Pojmy jako trubice mateční, materník či těhotnice dávají tušit, o čem že to vlastně kniha pojednává, nicméně pro laika jsou zcela nepochopitelná.
Historie poznání lidského těla je krásným oborem a Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod se chystá ve spolupráci se zdejší nemocnicí věnovat tomuto odvětví v příštím roce rozsáhlou výstavu. Snad bude i čas pozastavit se nad některým lékařskými spisy z minulých staletí, které jsou svědky toho, že naše poznání toho, co je nám nejbližší, je stále nedokonalé a plné temných zákoutí.
Mgr. Alena Jindrová, Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod
Anatomický obraz ženy v díle Andrea Vesalia z roku 1543
Dřevořez z Paracelsova Velkého ranhojičství z roku 1536. Nástroje používali chirurgové, kteří díky své práci získávali nejlepší přehled o fungování lidského organismu.
Anatomické divadlo, Leiden. Dobovou atmosféru baroka dokreslují latinské nápisy v rukou kostlivců „Začátek umírání je narození“, Jsme prach a stín“, „Smrt je nejzazší hranicí věcí“.
