Jak jsme stěhovali – 2. část

Aby toho nebylo málo, do stěhování přišla taková drobnost, jako covid a nouzový stav. Knihovna se, stejně jako všechno v celé republice, zavřela.

I když to zní podivně, paradoxně nám to pomohlo při přípravách na stěhování. Například přesun fondů z jednoho oddělení na druhé, protože se měly spojovat do jedné lokace a bylo potřeba to sjednotit. Další taková práce, kterou bychom za provozu určitě nezvládli, byla deaktivace současných zabezpečovacích prvků, protože v nové knihovně bude jiný systém. Stejně tak bylo potřeba probrat materiály, které jsme za dlouhá léta nashromáždili kvůli pořádání nejrůznějších akcí. Zvláště dětské oddělení s tím mělo neskutečnou práci při posuzování, co s sebou a co vyhodit. A taky co se vejde a co nevejde do jejich nového příručního skladu. Prohrabat se šanony a šanony podkladů k besedám, soutěžím, dílničkám, Knížkám pro prvňáčka, Lovcům perel, testíkům a kdoví čím dalším byl neskutečný úkol.

Stejně tak přerovnat sklady, které byly rovnané čistě podle signatur, a teď se měly rozplynout do volného výběru. Tady bylo třeba beletrii pro dospělé rozrovnat podle abecedy, naučnou literaturu pro dospělé i pro děti podle skupin MDT a dětskou beletrii podle věkových kategorií a následně podle abecedy.

A když byly všechny propočty vypočítané a předběžně stanovené, kde co ve volném výběru bude, pevně určené které místo ve skladu v kompaktních regálech zaujmou periodika, které beletrie, kam až bude sahat naučná a co zatím bude sloužit jako záloha pro léta příští a (to nejdůležitější) byla vysoutěžená stěhovací firma, mohlo se přikročit k samotnému stěhování. Akce propukla jedno říjnové pondělí. Začala tím nejjednodušším. Přesunem knih ze starého skladu do nového skladu. A pokusným králíkem se stala metodika, respektive její fond. Naše firma, říkejme jí Stěhováci, se připravila skutečně důkladně. Přivezla si dvě nákladní auta plná pracovníků, pojízdných regálů na knihy, bublinkové fólie na přikrytí podlah, OSB desek na bublinkovou fólii a na zabezpečení rohů proti poškození. Stěhováci rekognoskovali terén, vedoucí Útvaru veřejných knihoven je zavedla na místo, kde začínal fond metodiky a vydala jasný pokyn: „V téhle uličce jsou regály postavené do tvaru velkého U, dojdete až na konec uličky, začnete s krátkým regálem proti vám, vystěhujete ho shora dolů a budete pokračovat s regálem po pravé straně, zase shora dolů.“ Pak, přesvědčená o tom, že lidé, kteří mají po těle tolik písmenek, že by to vydalo minimálně na dvě leporela, mají také kladný vztah k literatuře a psanému projevu, spokojeně odešla do kanceláře zajišťovat další věci. Chlapci se k práci postavili s nadšením. Jak jinak pojmenovat to, že došli na konec uličky a začali na stěhovací vozík skládat knihy. Nejprve vyprázdnili horní polici před sebou, potom horní polici po pravé straně a aby někoho neurazili, přibrali i horní police po levé straně, kde byl úplně jiný fond. Na jejich aktivitu se přišlo asi po třetím naplněném vozíku, když se přišla vedoucí podívat, jak jim jde práce od ruky. Od té doby byly stanovené služby, které dávaly pozor na to, co a odkud se stěhuje a co se přivezlo a kam to patří. Podle toho, kde dotyčný knihovník zrovna byl.

To bylo v době, kdy se stěhovaly sklady a volný výběr byl ještě přístupný, měli čtenáři poslední možnost si udělat zásoby na dobu zavření. Taky toho náležitě využívali a „odlehčovali“ nám, co se jim jenom domů vešlo.

Díky službám při stěhování jsme měli možnost naše nové spolupracovníky a jejich techniku blíže poznat. Ta jednodušší fungovala výborně. Tedy vozíky a krabice. Ta trochu složitější, tady výkonná síla, měla své mouchy. Při stálém dohledu nedělala mnoho chyb, ale trpěla výpadky. Konkrétně se to projevovalo žaludečními problémy, zlomeninami – naštěstí ne při výkonu práce – a potřebami dovolené ze závažných rodinných důvodů. Ta nejsložitější technika, tedy auta, byla nejporuchovější.  Nejprve odpadlo prvnímu něco z podvozku nebo pohonné jednotky, což zapříčinilo, že auto odpadlo na týden celé. To druhé, když zjistilo, že dělá za dva, začalo stávkovat také. Ale nějak se s ním dopravili domů, tam mu v dílně domluvili a výpadek byl jen na půl dne. To, co víc dělalo problém při převážení, byla dopravní situace. Na nejkratší cestě se opravovaly ulice, a tak bylo potřeba objíždět celý Brod po obchvatu. Aspoň měli chlapci dost času na obou koncích naložit a následně vyprázdnit vozíky pro další závoz.

A se Stěhováky jsme se docela sžili. Protože se dost střídali, nepamatovali jsme si, jak se jmenují, ale pro vlastní potřebu jsme jim dali „indiánská jména“. Všichni jsme věděli, o koho jde, když se řeklo Ten, co hrozně kecá,Ten malej, co kouří, Ten velkej, co dělá nebo Ten, co dobře rovná. Bylo jich samozřejmě víc, ale tihle byli nejvýraznější.

„Ten, co hrozně kecá“ měl pocit, že ohromí a získá všechny ženy široko daleko drsnou mluvou, zážitky z hospody a vyprávěnkami o hrdinských činech, které ho přivedly do konfliktu se zákonem. Jenže knihovnicím, zoceleným celoživotním přenášením knih velikosti Ottova slovníku přece nepocuchá ego nějaký týpek, který uzvedne možná tak půllitr nebo ještě tak frťana. Navíc vystupoval jako pravá ruka, možná poradce Šéfové, pro nás zatím imaginární postavy, která vstoupila do děje později, o to razantněji.

„Ten malej, co kouří“ si u nás rozšířil obzory, protože zjistil, že existuje hrozná spousta knih, některé i s obrázky, a navíc máme i knížky o Star Wars, které by ho možná i bavilo číst. Výsledek bohužel nevíme. Největší prozření se mu dostalo asi tak čtvrtý týden stěhování, kdy s pocitem Archiméda vylézajícího z vany prohlásil stejné moudro, jako onen pán, jen trochu lidověji: Ty vole, já sem si celou dobu myslel, že to je náročná literatura a vona je to naučná! Stěhováci prý už nějaké knihovny stěhovali, ale jeho asi zrovna nechali doma.

„Ten velký, co dělá“ byl fajn, protože pochopil systém, jak brát knížky z regálů a rovnat je do vozíku tak, aby byly i na druhé straně při vykládce srovnané a co nejjednodušeji se daly ukládat do regálů. Bohužel byl zároveň tím, který si porouchal žaludek a na čas odpadl. Naštěstí už to celkem naučil i Toho malého, co kouří a ten povýšil a přebral po něm štafetu.

„Ten, co dobře rovná“ působil nenápadně, protože byl pořád schovaný mezi regály a rovnal knihy do polic. Při tom stačil i kontrolovat signatury a díky tomu jsme neměli tak velké obavy z budoucnosti, až budeme dávat fond do pořádku.

My jsme krom kontroly, co se zrovna nakládá a jak, zároveň značili vozíky a bedny pořadovými čísly, aby při vykládce a zařazování byla jasná posloupnost a nemuseli jsme složitě zjišťovat, jak jdou vozíky za sebou. A rozrovnávali jsme podle třídníků MDT naučnou literaturu, která se měla stěhovat ze skladu do volného výběru a dokud se neodstěhoval nějaký fond, nebylo na přesuny místo.

Stěhování zdárně pokračovalo i přesto, že knihovny v celé republice měly kvůli pandemii zavřeno. Už jsme měli přestěhované knihy, periodika a další dokumenty do podzemního skladu a začali jsme stěhovat do půjčoven. Od začátku jsme přemýšleli jak na to. Bylo nám jasné, že naházet knihy na hromadu a pak je rozrovnávat  – beletrii podle abecedy a naučnou podle MDT – by byla práce do příštího desetiletí. Tak dlouho by čtenáři asi čekat nevydrželi. Proto jsme spočítali, kolik místa přibližně ve stávajícím volném výběru zabírají jednotlivá písmena abecedy a jednotlivé třídníky MDT a proporčně stejně jsme si označili regály v nové knihovně. Protože jsme ve staré knihovně byli totálně našlapaní, těšili jsme se na to, jak na nás budou jukat poloprázdné regály. První se převezly půjčovny. I díky „odlehčování“ které si čtenáři skutečně vzali za své, jsme stěží obsadili prostřední police v beletrii a tři police v naučné. Ale přesně podle vzorce A+B+C=X nám ještě zbývalo doplnit knihy ze dvou skladů. Po přestěhování prvního se police slušně zaplnily a při navážení z posledního skladu nám už bylo ouvej. Zdálo se nám, že jich je strašně moc, už byly rozprostřené i po podlaze a v uličkách a pořád to nemělo konce. I místo u některých třídníků se nedostávalo. Třeba takové právo má tolik různých termínů a pojmů, že snad na každý vyjde aspoň brožurka, která vysvětluje, jak se má daný pojem vysvětlit a chápat. Takové silně odborné knihy pak po určité době skončily ve skladě, odkud se daly získat. Teď se přesunuly zpátky na půjčovnu a právo zcela bezostyšně překročilo předem vytyčené hranice. A nebylo samo. Beletrie se chovala zdrženlivěji, ale i s ní bylo dost práce. A do toho vpadla Šéfová. Té se zdálo, že stěhování trvá moc dlouho a že by byli pracovníci někde jinde určitě využití lépe. Ten, co dobře rovná byl přesunutý na místo závozníka, protože mu to moc dlouho trvá. To tolik nevadilo, už jsme naváželi půjčovny a ty při spojování tří různých míst stejně nešly srovnat při vykládce. Pak se vrhla na ukládání CD a DVD do krabic, aby se jich tam co nejvíc vešlo a nemuselo se jezdit tolikrát. Než jsme jí na to přišli, stihla udělat ještě větší maglajz než její podřízení ze začátku při stěhování metodiky.  Prostě na tom konci, kde byla, zavládl zmatek, ať šlo o nakládání ve skladě,  nebo  o vykládku v nové knihovně. Tam kde nebyla, zazněl dlouhý úlevný vzdech a dělalo se mnohem uvolněněji a líp.

Stěhováci se svěřili, že v mezičase o víkendech, kdy nebyli u nás, stěhovali nějakou nemocnici nebo výzkumný ústav. Myslím, že laboranti dodnes zkoumají co je v které kádince a zkumavce a přemýšlí, jestli se jim neztratily nějaké vzácné bacily.

A pak přišel den, kdy Stěhováci naložili na auta regálové vozíky, krabice, desky, pracovníky a další náležitosti a odjeli kamsi na sever stěhovat velice těžký stroj na válcování plechu. My jsme ještě jednou prošli strašidelné vyprázdněné sklady a pořádně prošmejdili všechny kouty, vršky regálů, pod regály a tak, abychom se přesvědčili, že s námi skutečně odjely všechny knížky a všechny materiály, které měly. Na nás zbyla ta tolik potřebná mravenčí práce roztřídit a seřadit a zkontrolovat celý fond.  Asi se nedá přesně říct, jak složité je zabydlování v jednotlivých odděleních knihovny a porovnat, kdo to měl jednodušší a kdo složitější. Tak nezbývá než smeknout před všemi, kdo se na tom všem podíleli a poděkovat jim a pogratulovat, že si dokázali zachovat zdravý rozum.

Jiří Bárta, Krajská knihovna Vysočiny