Karin Lednická, foto: Josef Horázný
Nejprve pracovala na povídce, rešerše a síla vzpomínek pamětníků ji ale „donutily“ napsat románovou trilogii. Řeč je o jednom z největším bestsellerů poslední doby Šikmý kostel a o jeho autorce Karin Lednické. Ta donedávna na knihách pracovala jako překladatelka nebo nakladatelka, nyní je z ní (bez přehánění) spisovatelká superstar.
O tom, jak se jí pracovalo na Šikmém kostele, co pro ni znamená kraj, o kterém píše a ve kterém žije, nebo o jejích pracovních návycích nám vyprávěla pro Knihovnický zpravodaj Vysočiny.
Literární branži jste si prošla z různých stran. Jako nakladatelka, překladatelka, teď jako úspěšná autorka. Byla při psaní Šikmého kostela výhoda, že jste práci na knihách znala i z jiných stran?
Psaní je tvůrčí práce, při té mi nakladatelské zkušenosti nápomocné být nemohly. Ale samozřejmě jsem z nich těžila, když jsem si knihy vydávala vlastním nákladem. Tam už se mi hodily velmi mnoho.
Kdy se začal rodit nápad, že napíšete trilogii Šikmý kostel?
Na začátku byl úmysl napsat povídku o čtyřproudové silnici, která na území staré Karviné oddělila kostel od hřbitova. Ale když jsem si začala dělat rešerše a vyslechla jsem si první vzpomínky pamětníků, velmi brzy jsem svůj záměr přehodnotila na knihu, protože nezpracovaných témat je v tomto kraji bezpočet. A jak víte, následně se to rozrostlo do trilogie.
Vaše dílo je románovou kronikou začínající v roce 1894. Byl při psaní prostor fabulovat, nebo jste se striktně držela historických faktů?
Historické události tvoří základní kostru mého příběhu – tam nefabuluji. Ale protože nepíšu jenom kroniku, ale románovou kroniku, samozřejmě fabulovat musím. Při vytváření životních příběhů smyšlených postav si však dávám záležet, abych nefabulovala za rámec toho, co se skutečně mohlo stát. V té souvislosti mě napadá zajímavá věc – už se mi několikrát stalo, že na zcela vymyšlenou scénu nebo dějovou linku čtenáři reagovali mailem, že přesně takhle se to přihodilo v jejich rodině. To jsou pro mě velmi silné okamžiky.
Kolik času vám zabraly rešerše pro vaše knihy?
To nedokážu říct, protože rešerše a psaní jsou víceméně souběžný proces. Není to tak, že nejprve udělám všechny rešerše a pak jenom píšu, tyhle dvě složky se prolínají. Ale práci na Šikmém kostele se věnuji šestým rokem.
Jak moc se na knihách podíleli pamětníci daných událostí, respektive jejich potomci?
Významně. V určitých ohledech bych se bez pamětníků vůbec neobešla. V historii Karvinska je několik bílých míst týkajících se událostí, které buď nebyly nikdy zpracovány, anebo byly zmínky o nich jaksi odstraněny. To v praxi znamená, že v tradičních pramenech o nich nacházím velmi málo nebo vůbec nic, a právě tyto mezery mi pomáhají zaplnit pamětníci, jejich vzpomínky, fotografie a rodinné dokumenty.
Kraj, o kterém píšete, je s vámi propojený, pocházíte z něho. Nakolik toto spojení v příběhu rezonuje?
Karvinsko, Ostravsko, Těšínsko… to jsou kraje s mnoha specifiky, která definují mnohé. Vlastně vytvářejí jakousi rázovitou mentalitu, která může být pro člověka odjinud zprvu nesrozumitelná. Jakožto rodačka mám samozřejmě výhodu, že toto nemusím dešifrovat. A samozřejmě je pro mě výhodou i to, že mám základní povědomí také o odlišnostech historického vývoje na Karvinsku. Vím, že tady mnohé probíhalo jinak než jinde, a s tímto vědomím se snažím ke své práci přistupovat.
Pro mnohé byla v Šikmém kostele překvapením vyhrocenost česko-polských vztahů, spíše se mluví o vztazích Čechů s Němci. Jak moc zásadní pro vás toto téma při psaní bylo?
Ano, tady vlastně navazujeme na předchozí odpověď. Téma česko-polských vztahů je pro tuto oblast zásadní – bez jejího zpracování ve všech etapách a rovinách by nebylo možné napsat knihu mapující historii uplynulých sta let.
Jak vypadají česko-polské vztahy dnes?
To by bylo na velmi dlouhou odpověď! Pokusím se to tedy zestručnit, vymezit krajní body škály, na které se pohybují. Na jedné straně tady jsou lidé, kteří loni po zavření hranice v Těšíně vyvěšovali plachty s nápisem „Stýská se mi po tobě, Čechu“ a „Mně taky, Poláku“, jsou tady lidé, kteří už dávají děti do polské nebo české školy nikoli jako národnostní proklamaci, ale jako snadný způsob, jak svým dětem zajistit přirozenou dvojjazyčnost. To jsou posuny k lepšímu. Ale samozřejmě jsou tady stále skupiny tvrdých nacionalistů, kteří se nechtějí dohodnout ani smířit, kteří chtějí stále dokola omílat svoje konfrontační teze. Není jich mnoho, ale hlasitě křičí. A musím přiznat, že na mě z nich občas padá sklíčenost – především proto, že dějiny se mají tendenci opakovat, že ano.
Čeká nás ještě třetí díl Šikmého kostela. V jaké fázi je nyní? A jaké jsou vaše tvůrčí návyky – píšete nárazově nebo systematicky každý den určitý počet hodin?
Ke třetímu dílu si dělám přípravy. A moje návyky? Psaní se nedá měřit na hodiny, to je tvůrčí proces. Píšu každý den, pokud tedy nemám jiné povinnosti. Každý den sedám k počítači s jasnou představou, jakou scénu chci napsat, a neodcházím od toho, dokud nejsem spokojena s výsledkem.
Karin Lednická
Petr Bobek, Krajská knihovna Vysočiny
