„Posmívat se filosofii, toť pravým filosofováním.“ (Blaise Pascal)
Ve sbírkové knihovně Muzea Vysočiny Havlíčkův Brod je několik klenotů sepsaných filosofickými mistry ducha. Přemítání o smyslu bytí byl očividně dáván dříve mnohem větší prostor než v dnešních dobách. V čase bleskurychlého přenosu zpráv a zaručených receptů na spokojené zajištění života šířených po internetu je zdlouhavé hloubání nad tlustými knihami zřejmě již spíše přežitkem. Svou slávu zažívala tato neužitečná kratochvíle intelektuálů v 18.-20. století, počínaje velkými filosofy osvícenství v čele s Voltairem a Rousseauem přes německou filosofii Kantovu a Hegelovu až k Marxovi, nahlodané pak skepsí modernismu francouzského existencialismu. Učenci navazovali v prvé řadě na klasické antické autory a není divu, vždyť jimi byli všichni odchováni v hodinách latiny přes řečtinu, dějepis až po umění řečnictví. Takových klasiků, na které se prášilo ve zdejší gymnaziální knihovně anebo které dychtivě hltali studia lační studenti, je v knihovně muzea celá řada. S povzdechem musím konstatovat, že se na ně opět spíše práší. Cicero, Platón, Marcus Aurelius či Plutarchos se dnes hodí nanejvýš ke krátkým citátům kořenících duchaplná přání, a to nejlépe v českém překladu. I já bych sáhla spíše po něčem novějším.
Obzvláště v perných dnech horoucího léta mám občas chuť zavřít se do některé z chladných místností Havlíčkova domu a ponořit se místo do chladné vody do spisů některého z velikánů. Ve sbírkové knihovně je jich zastoupena celá řada. Např. kniha Faustin oder das philosophische Jahrhundert spisovatele, knihovníka, osvícence, stoupence antiklerikalismu a člena zednářské lóže Johanna Pezzla z roku 1783. Anebo Herderův málo známý spis o estetice Kalligone z roku 1801. Knihu napsal tento slavný filosof, jehož myšlenkami se obírali snad všichni známí čeští intelektuálové včetně Havlíčka, tři roky před svou smrtí. Polemizuje v ní s pojetím estetiky u Immanuela Kanta, dalšího věhlasného muže, od něhož se de facto odvíjí veškeré přemítání o jsoucnu v celém 19. století. Bez Kanta nebylo by Hegela, bez Hegela Marxe a bez Marxe dialektiky a tedy ani této mé věty.
Bez Kanta nebylo by ani pozoruhodné postavy dějin filosofie 19. století, jejíž spisy jsou k mému podivení zastoupeny ve sbírkové knihovně havlíčkobrodského muzea ve větší míře než jiní. Touto postavou je Arthur Schopenhauer. Filosof proslulý svými nevybíravými slovy na adresu učenců, žen a hlupáků, v jehož šlépějích a mnohdy s ještě jedovatějším jazykem pokračoval Friedrich Nietzsche. V muzejní knihovně se nachází jeho zásadní dílo ve dvou dílech Die Welt als Wille und Vorstellung. Do češtiny byla tato kniha Svět jako vůle a představa přeložena až v roce 1996. Do roku 1989 bylo totiž dílo tohoto filosofa de facto na indexu. Název Svět jako vůle a představa vystihuje celý základ Schopenhauerovy filosofie. Navazuje na Kantovo rozlišení věci jako jevu a věci o sobě. Zjednodušeně řečeno – to, co vidíme, tj. jevy a představy, nejsou celou podstatou našeho světa. Snad ani největší skeptik z nás si nemyslí, že zde jsou jen nějaké poslepované obrázky či atomy, které bezvládně plují vesmírem. Jistě je zde ještě nějaká tajemná síla, kterou Schopenhauer jmenuje vůlí, projevující se na různých stupních a v různé intenzitě. Je podstatou tíže, magnetismu, ženoucí silou růstu rostlin, rozmnožování zvířat, pudů, lidských vášní i umění. Tato vůle nás stále žene vpřed a je neukojitelná. Její nenaplnění vede k bolesti, která se tak stává nedílnou součástí vezdejšího života. Schopenhauer nabádá ke zkrocení divokosti této vůle, k harmonizaci, která dokáže bolest utlumit na minimum. Připomíná vám to jogínské cvičení? Ne náhodou. Schopenhauer se totiž kromě antických klasiků a Immanuela Kanta inspiroval hojně u budhistů. Stejně jako u Gautamy Budhy je pro Schopenhauera ideálem pominutí žádostivosti, kořene všech strastí, a dosažení nirvány. Od Budhy se liší tím, že způsobem, jak toho dosáhnout, je nejen snaha oprostit se od svých pudů, ale i cesta umění. Z umění pak nejvýše stojí u Schopenhauera hudba. To je Schopenhauerův základ všeho. Nirvána a hudba. Nádherná filosofie. Jelikož se však kupodivu Schopenhauerovi po celý jeho dlouhý život (72 let) nepodařilo nirvány dosáhnout, je jeho dílo prošpikováno bolestným cynismem a neukojenou vůlí dostat se všemu na kloub. V dnešní korektní době znějí některá jeho slova skutečně hrůzostrašně, ale doufejme, že se opět nedostane kvůli své sveřeposti a neomalenosti na index. Pokud ano, snad stále jeho dílo přetrvá v havlíčkobrodském muzeu.
Na závěr si tedy dovoluji ocitovat Schopenhauerova nestydatá slova o ženách:
„Že je žena dle své přirozenosti určena poslouchat, je patrné z toho, že každá žena, která se dostane do stavu odporujícího její přirozenosti, totiž stavu naprosté nezávislosti, hned se připojí k některému muži, od něhož se dá vést i ovládat, neboť potřebuje pána. Je-li mladá, je to milenec, je-li stará, zpovědník.“
A pokud byste si chtěli trochu procvičit filosofické znalosti v angličtině, mohu doporučit tento komiks: Sorry! And the Nature of Suffering – Existential Comics
V případě, že vám komiks nebude stačit, můžete sáhnout po nějaké tlusté filosofické bichli.
Mgr. Alena Jindrová, Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod
Schopenhauer zkouší óm
Schopenhauerův Nevemind
