Raný německý romantismus III.
Felix Mendelssohn-Bartholdy (1809–1847) byl ředitelem Gewandhausu v Lipsku, kde pozvedl koncertní život na vysokou úroveň. Koncertní předehry Sen noci svatojánské (Shakespeare; 1826), jejíž součástí je proslulý Svatební pochod, Pohádka o krásné Meluzíně (1833), Hebridy (1832), Klid moře a šťastná plavba (1828), Ruy Blas (1839) aj. Opery (mj. Die Hochzeit des Camacho, prem. 1827) nesklidily velký úspěch. Skládal písně beze slov, scénickou hudbu (Antigona), kantáty (Valpuřžina noc), sbory, písně, duchovní vokální hudbu (oratoria Pavel, 1836, Eliáš, 1846) aj.
V průběhu 19. století se objevily pokusy redukovat Mendelssohnův přínos evropské hudbě. Tři roky po jeho smrti vydal Richard Wagner pod pseudonymem pamflet v Neue Zeitschrift für Musik v Lipsku v září 1850 Das Judenthum in der Musik, kde kritizoval židovské skladatele, včetně Mendelssohna (byl znovu vydán v rozšířené verzi pod Wagnerovým jménem v roce 1869); v německé veřejnosti tehdy sklidil jen minimální ohlas, později byl za nacistického režimu využit – tehdy byl často zdůrazňován Mendelssohnův židovský původ, hraní jeho skladeb bylo zakazováno a jeho sochy bořeny (z odstranění busty skladatele na střeše pražského Rudolfina vytěžil český spisovatel židovského původu Jiří Weil zápletku románu Na střeše je Mendelssohn, 1960; dva čeští zaměstnanci mají na Heydrichův rozkaz strhnout ze střechy Rudolfina bustu židovského skladatele Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, ale smyčku omylem hodí kolem sochy Richarda Wagnera).
Literatura:
BÁRTOVÁ, Jindra – SCHNIERER Miloš – ZOUHAROVÁ Věra. Dějiny hudby. 3. Upravené vyd.-dotisk. České Budějovice: Jihočeská univerzita České Budějovice, 1995.
EATOCK, Colin. Mendelssohn and Victorian England. Farnham, Surrey: Ashgate, 2009.
FORNER, Johannes. Das Wunder Mendelssohn: Porträt eines großen Musikers. Leipzig: Faber & Faber, 2009.
KONODL, Wulf. Felix Mendelssohn Bartholdy und seine Zeit. 3. Auflage. Laaber: Laaber-Verlag, 2013.
WEIL, Jiří. Na střeše je Mendelssohn. Praha: Čs. spisovatel, 1960.
Raný německý romantismus IV.
Robert Schumann (1810–1856) byl klavírní virtuóz a skladatel, dráhu koncertního klavíristy ukončilo ochromení prstu pravé ruky. V roce 1834 založil časopis Neue Zeitschsrift für Musik (čes. výbor O hudbě a hudebnících, 1960). Je autorem mnoha vokálních skladeb: Láska básníkova (na verše H. Heineho), Láska a život ženy (1840, ze svatebního roku R. a K. Schumannových, byl to skladatelův svatební dar manželce Kláře), Myrty, Album písní pro mládež a jiných písňových cyklů; dále autorem programních klavírních cyklů, např. Karneval. Kreisleriana op. 16 byla inspirována fantastickými příběhy kapelníka Kreislera z pera E. T. A. Hoffmanna (1776–1822).
V roce 1843 složil oratorium Ráj a Peri (něm. Das Paradies und die Peri) na text Emila Fleschiga (1808–1878) na motivy eposu Thomase Moora Lalla Rookh (1817) a poprvé se veřejnosti představil i jako dirigent. Druhé Schumannovo oratorium Faust bylo inspirováno Goethem. Východiskem se stala závěrečná scéna z druhé části této tragédie. Úspěchu předešlého díla však nikdy nedosáhlo, podobně jako třetí oratoriumí Der Rose Pilgerfahrt op. 112 (Putování růže op. 112).
V roce 1848 Schumann zkomponoval svou jedinou operu Jenovéfa (něm. Genoveva) na vlastní libreto. Premiéra Jenovéfy v Lipsku proběhla v červnu 1850. Posluchači byli většinou rozpolcení: hudba se líbila, nemohla ovšem nahradit nedostatek dramatického smyslu.
Schumannovo dílo je velice rozsáhlé. Složil přinejmenším 183 písní, 4 symfonie, mnohé nástrojové koncerty, komorních díla, pro nás je důležitá řada písňových cyklů, kantáty, oratoria, sbory.
Není bez zajímavosti, že v devíti letech byl Robert se svou matkou v Karlových Varech na koncertu pražského virtuosa Ignáce Moschelese (1794–1870). V roce 1842 se léčil v Mariánských Lázních a Karlových Varech. Na svém prvním turné v roce 1846 po Moravě a Čechách koncertoval v Brně a v Praze a v roce 1847 měl společný úspěšný koncert s manželkou v Praze, kde se seznámil s Bedřichem Smetanou.
Složitá Schumannova osobnost se realizovala nejen na poli hudebním, ale také v literární činnosti. Literatura a poezie byly jeho prvním a celoživotním zájmem. Zejména tehdejší současní autoři, jako byl E. T. A. Hoffmann s jeho světem fantastických a hrůzostrašných příběhů, Walter Scott, lord George Gordon Byron, básník Jean Paul (vl. jm. Johann Paul Friedrich Richter, 1763–1825) a další, byli pro vnímavého a citlivého Schumanna bránou do říše fantazie. Roku 1825 založil se svými spolužáky „Spolek k zasvěcení do německé literatury“, který se pravidelně scházel až do maturity. Jeanpaulovské ohlasy jsou patrné i v Robertových literárních prvotinách, například Červnových dnech a červencových nocích a ve statích Život básníkův a O nicotě světské slávy.
Schumann měl vliv na celou německou a evropskou romantickou hudbu. Představoval jakýsi přechodný článek k novoromantismu (Berlioz, Liszt, Wagner) a měl vliv i na další období (u nás na Smetanu a Fibicha).
Přehlédneme-li celek Schumannova díla, nelze si nevšimnout tendence soustředit se v určitém období na jeden hudební žánr. Tak je Schumannův rok 1840 rokem písňových cyklů, po něm následují roky symfonické, komorní, oratorní či duchovní hudby. V žádném z těchto žánrů nebyl takovým průkopníkem, jakým byl Beethoven pro smyčcový kvartet nebo symfonii, Schubert v oboru písně, Liszt v programní hudbě nebo Wagner v žánru hudebního dramatu, ale pro ty, kdo přišli po něm – Wolf, Mahler, Ravel a další – znamenala Schumannova tvorba velkou inspiraci.
Robert Schumann se zpočátku věnuje téměř výhradně klavírní tvorbě. Ta vychází z velké části z literatury a bývá označována jako poetická klavírní hudba. Oblíbenými formami jsou balady, rapsodie, impromptu, nokturna, fantazie, mazurky, polonézy, sonety, eklogy atd., stručně řečeno hudební formy související s literaturou. Intenzivně se věnoval próze Jeana Paula, ve které dochází k propojení prozaického s poetickým. Jeho vliv na Schumanna je patrný například v klavírním cyklu Papillons op. 2 (Motýli op. 2), což je v podstatě hudební zpracování Paulova románu Flegeljahre (Klukovská léta). Pozadí toho díla hudebně mapuje scéna z plesu, která tvoří předposlední kapitolu románu. Jde o klavírní miniatury, v nichž Schumann částečně využil hudební materiál ze své předešlé tvorby.
Mezi další klavírní sonáty dále patří Sonate g moll op. 22 (Sonáta g moll op. 22), kde se objevují jemné vztahy mezi jednotlivými motivy a můžeme zde pozorovat skladatelskou techniku připomínající techniku mozaiky v Sonate fis moll op. 11 (Sonáta fis moll op. 11). Typická je pro ně forma Lied ohne Worte („Píseň beze slov“), která značně ovlivnila instrumentální díla romantických skladatelů.
Inspirací pro vytvoření opusu 12 byla nadějná britská klavíristka Anna Robena Laidlaw (1819–1901). Tento opus tvoří osm skladeb a je pojmenován Fantasiestücke op. 12 (1837, Fantastické kusy op. 12). Název vznikl podle básní Schumannova oblíbeného německého literáta E. T. A. Hoffmanna Fantasiestücke in Callots Manier (Fantazie ve stylu Callot).
Následujícím klavírním dílem je Kreisleriana op. 16 z roku 1838, která obsahuje osm fantazií pro klavír. Jako základ k hudební interpretaci si zde Schumann vybral opět E. T. A. Hoffmanna. Tentokrát byl předlohou jeho román Lebensansichten des Katers Murr (Životní názory kocoura Moura). Zaměřil se především na fragmentární životopis kapelníka Jahannese Kreislera, jenž je součástí románu. Postava tohoto muže byla zobrazena jako velice divoká a excentrická, později zaujala například také Johannese Brahmse.
Písňová tvorba tvoří druhou stěžejní oblast Schumannovy tvorby. K nejcennějším řadíme Liederkreis op. 24 (Kruh písní op. 24), Myrthen op. 25 (Myrty op. 25), Zwölf Gedichte op. 35 (Dvanáct básní op. 35), Liebesfrühling op. 37 (Jaro lásky op. 37), Liederkreis op. 39 (Kruh písní op. 39), Frauenliebe und Leben op. 42 (Láska a život ženy op. 42) a Dichterliebe op. 45 (Láska básníkova op. 45).
Robert Schumann měl vynikající básnické cítění, které dokázal při komponování svých písní náležitě využít. Základem byl melodický spád řeči a důraz na dokonalé deklamování slov. Měl cit pro výběr toho jediného vhodného textu pro konkrétní skladbu, jenž dokázal dokonale vystihnout tu správnou atmosféru. Klavír u něj často dokončuje básnické myšlenky a přenáší posluchače do konkrétní nálady. Je rovnocenným partnerem pěvecké linky a bývá obvyklé, že jako první přináší hlavní téma, které se potom prolíná oběma linkami. Jindy má pěvecký hlas podobu recitace a klavír obstarává melodicko-harmonické rozvíjení. V některých případech je dokonce i důležitější než zpěv. Zvláště v předehrách, mezihrách a dohrách. Klavírní předehra navozuje atmosféru celé skladby a vtahuje posluchače do děje. Schumann si toho byl dobře vědom a náležitě toho využíval díky dokonalé kombinaci všech parametrů hudební řeči. Jeho mezihry a zvláště dohry měly za úkol dopovědět slovy jen těžko vyjádřitelné psychologické úvahy. Často se zde setkáváme s velmi kvalitním hudebním materiálem. Příkladem je rozsáhlá dohra písňového cyklu Láska a život ženy op. 42, který využívá básně Adelberta von Chamisso (1781–1838; Louis Charles Adélaïde de Chamissot de Boncourt).
Často se u Schumanna objevuje paradox, kdy verše plynou v jedné rovině a jeho hudba zase ve druhé. Příkladem je píseň Ein Jünglich liebt ein Mädchen (Hoch miluje dívku). Jde o smutný příběh lásky dvou mladých lidí, jenž končí tragicky, ovšem hudba vyznívá radostně. Také ve zmíněném cyklu Láska a život ženy se tento jev projevuje hned v několika písních. Jde o způsob jak se vyrovnat s vlastní rozpolcenou osobností. Schumannův vnitřní rozpor se rovněž často projevuje v polyfonní faktuře. Hlasy přecházejí sem a tam, přijdou, pak se zase ztratí. Symbolizují tím nejistotu a strach.
Pro Schumanna jsou obvyklé strofické písně, kde jsou jednotlivé verše téměř identické a v podstatě by mohly fungovat i bez textu, ale také písně dokonale prokomponované.
Prvním cyklem, který rozpoutal písňový rok 1840 až 1841 Roberta Schumanna, byl Liederkreis op. 24 (Kruh písní op. 24). Základem je zhudebnění devíti básní Heinricha Heineho (1797–1856) z první části jeho Buch der Lieder (1827; Kniha písní) s názvem Junge Leiden (Chlapcovo utrpení). Básně pojednávají zejména o nešťastné lásce a líčí různé emocionální stavy. Po formální stránce je dílo ještě spíš volnější, ovšem určitou vnitřní propojenost nacházíme ve vztahu tónin jednotlivých písní.
Následuje cyklus dvaceti šesti písní Myrthen op. 25 (Myrty op. 25) složený z veršů mnoha básníků. Nalezneme zde poezii Goetheho, Heineho, Burnse, Rückerta a dalších. Cyklus je věnován Claře Wieckové (1819–1896) jako svatební dar (Clara a Robert mohli uzavřít sňatek v roce 1840). Název je symbolický, jelikož myrta je symbolem lásky a manželství už od starověkého Řecka. Nalezneme zde různě laděné písně, některé jsou milostné a intimní, jiné zase tajuplné a samotářské. Mezi nejčastěji interpretované patří Widmung (Věnování), Der Nussbaum (Ořešák), Die Lotosblume (Květ lotosu), Lied der Suleika (Píseň Suleiky) a Du bist wie eine Blume (Jsi jako květina).
Kromě již zmíněných básníků byl Schumannovi velmi blízký také Justinus Kerner (1786–1862). Díky tomu vznikl cyklus s opusovým číslem 35 Zwölf Gedichte (Dvanáct básní), který lze považovat za první typicky schumannovskou řadu.
Manželka skladatele Clara Schumannová byla nejen znamenitou klavíristkou, ale také uznávanou komponistkou. Některé její písně byly dokonce mylně připisovány Schumannovi. Ve spolupráci obou manželů vznikl cyklus Liebesfrühling op. 37 (Jaro lásky op. 37) na verše Friedricha Rückerta (1866–1866). Básně jsou naplněné láskou a oslavují jarní období probouzející k životu přírodu po dlouhé zimě. Clara přispěla celkem třemi z celkového počtu dvanácti písní.
Mimořádným dokladem, líčícím romantickou přírodu s dokonale využitými hudebními prostředky romantismu je Liederkreis op. 39 (Kruh písní op. 39). Básnické texty Josepha von Eichendorff (1788–1857) vtáhnou posluchače do podivuhodné atmosféry. Jestliže bylo ještě doplněno o Schumannův klavírní podklad, vzniklo dílo velkých uměleckých hodnot. Klavír a zpěv je motivicky propojený a Schumann svou harmonicko-melodickou prací dokonale vystihuje Eichendorffovy představy. Celkem jde o dvanáct písní, v nichž autor čerpá z romantické povídky Viel Lärm um Nichts (Mnoho povyku pro nic) a romance Achnung und Gegenwart (Idea a současnost). Běží zde o jasnou změnu ve volbě textového materiálu. Dosud si Schumann vybíral básně vždy z jednoho básnického souboru, ze kterých pak vytvořil ucelený cyklus. V Liederkreis op. 39 usiloval o zdůraznění významu slova, proto sáhl po více zdrojích, ze kterých použil to, co mu nejlépe vyhovovalo. Písně mají podobu nokturn a vykreslují přírodní krásy i lidské nitro.
Jedním z nejvýznamnějších cyklů a vrcholem Schumannovy písňové tvorby je Dichterliebe op. 45 (Láska básníkova op. 45). Obsahuje šestnáct písní a vychází zbásní Heinricha Heineho Lyrisches Intermezzo, jež jsou součástí básnické knihy Das Buch der Lieder (1827; Kniha písní). Prokomponované písně a rozsáhlé dohry podtrhují skladatelův novátorský přístup k vokální kompozici. Poslední šestnáctá píseň je dokonce obohacena o sólovou klavírní větu. Písně jsou výrazně emocionální, podstatou je téma lásky, bolesti a přírody v kontrastních proměnách. Schumann velice citlivě a promyšleně zachází s textovým podkladem a stejně jako u ostatních svých děl dbá na dokonalou deklamaci slova.
Po roce 1840, který Schumann věnoval pouze písním, přišla v této oblasti tvorby odmlka. Následoval rok symfonický 1841, rok komorní tvorby 1842 a rok oratorií 1843. K písňové tvorbě se skladatel vrátil až koncem čtyřicátých let. V období od roku 1849 do roku 1852 vytvořil přes sto písní, které uspořádal do více jak dvou desítek cyklů. Mnoho děl pocházejících z této doby souvisí s působením Schumanna jako vedoucího amatérského smíšeného sboru v Düsseldorfu.
Nejdůležitější sbírkou z roku 1849 je Lieder und Gesänge aus Wilhelm Meister op. 98a (Písně a zpěvy z Viléma Meistera op. 98a) podle Goethova románu Wilhelm Meisters Lehrjahre (1795–1796; Viléma Meistera léta učednická). Jde o devět písní se zádumčivou atmosférou. Každá z písní je přiřazena určité postavě románu. Skladatel tak vytváří určité dialogické vztahy mezi oběma uměními. Rok 1850 přinesl opus 89 Sechs Gesänge (Šest zpěvů), který Schumann věnoval slavné švédské sopranistce Jenny Lindové (1820–1887). Jako podklad zvolil básně Wilfrieda von der Neun (1826–1916). Následoval opus 90 Sechs Gedichte und Requiem (Šest básní a requiem op. 90) složený na základě básní Nikolause Lenaua (1802–1850). Závěrečné Requiem bylo zkomponováno k poctě předčasně zemřelého Lenaua (vl. jm. Nikolaus Franz Niembsch šlechtic von Strehlenau).
Poslední dílo pro sólový hlas Gedichte der Königin Maria Stuart op. 135 (Básně královny Marie Stuartovny op. 135) vzniká v roce 1852, kdy Schumann začíná propadat hlubokým depresím. To se odráží do celkové nálady písní naplněných tragismem a pesimismem. Celkem je zde pět písní na slova skotské a francouzské královny 16. století, která byla v roce 1587 popravena. Závěrečná z nich je modlitbou panovnice.
Závěrem lze říci, že Robert Schumann byl velice citlivý, snad až přecitlivělý romantik. Jeho povaha byla výrazně introvertní, což bylo spojeno s vážnou psychickou poruchou, která ho pronásledovala celý život. Odráželo se to také ve skladatelově kompoziční činnosti. Střídaly se u něj fáze silných depresí, kdy nebyl vůbec schopný tvůrčí práce, s fázemi manickými, kdy byl schopný napsat v relativně krátké době značný počet skladeb. Píseň se pro něj stala dokonalým nástrojem pro vyjádření i těch nejniternějších citů a stavů duše. Největším Schumannovým přínosem v oblasti této hudební formy bylo zrovnoprávnění klavírního a vokálního partu. Síla těchto děl spočívá v proniknutí do tvorby básníka a do nejskrytějších tajností poezie. Hudba vyjadřuje atmosféru verše, jeho symboliku a význam.
Literatura:
ČERNUŠÁK, Gracian. Dějiny evropské hudby. Praha: Panton, 1972.
EINSTEIN, Alfred. Hudba v období romantizmu. Bratislava: Opus, 1989.
LAUX, Karl. Schumann. Bratislava: Opus, 1986.
SCHUMANN, Robert. O hudbě a hudebnících. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1960.
STAŇKOVÁ, Lucie. Robert Schumann – Láska a život ženy. Diplomová práce. Brno: JAMU, 2013. Vedoucí diplomové práce Mgr. Jana Michálková-Slimáčková, Ph.D.
SÝKORA, Václav Jan. Robert Schumann. Praha: Supraphon, 1967.
doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D., Ústav bohemistiky a knihovnictví, FPF, Slezská univerzita v Opavě
