Název poněkud zavádějící. Nejedná se ani o tolik „oblíbený“ operační systém Windows, ani o něco méně oblíbený stav, následující obvykle po ránu, kdy se snažíme zjistit, proč nás vlastně tak nepěkně bolí hlava. Tohle okýnko je naveskrz oblíbené a žádoucí. Je totiž knihovnické a výdejní zároveň.
Díky tomu, že byla knihovna zavřená kvůli stěhování už od října, měli čtenáři doma sice napůjčovanou spoustu knížek, ale přece jen už to bylo dlouho. Takovou malou generálku na půjčování jsme měli už před Vánocemi, kdy my jsme byli připravení a opatření proti Covidu mírná. No, mírná, mírnější. Ale výdejní pult nám dlouho nevydržel, a navíc se to asi moc nerozkřiklo. Lidé si sice půjčovali, ale než se stihlo roznést, že můžou, tak už zase nemohli. Politici asi moc nečtou, takže si lidé sice mohli koupit kytky třeba do celého domu, ale večer se mohli tak maximálně koukat z okna na hvězdy, nebo na opakování nějakého filmu v televizi. Literatura byla zakázaná. Snad proto, když mohly knihovny začít vydávat tituly objednané přes internet, se čtenáři rozhodli, že si udělají pořádnou zásobu, protože co kdyby. První týden to byly opravdu velké objednávky, u zvlášť iniciativních jedinců se jejich velikost měřila na mezinárodně uznávanou objemovou jednotku banánové krabice. Byli i takoví borci, kteří dokázali naplnit dvě. Takže začátek našeho výdejního okýnka byl silně hektický a převážně odnosový. To, co si čtenáři jeden den odnesli, to stačili s přehledem zase do druhého dne doobjednat. Ale nic netrvá věčně, a tak nápor postupně polevil a dnes – až na pár výjimek – mají čtenáři objednávky v rozumném množství „co se do batůžku vejde“. O to víc se zajímají o novou knihovnu a velice litují, že se nemůžou jít podívat dál než do vstupní haly. Přestože jde o výdejní okýnko, tedy jenom o výdej objednaných knih, někteří čtenáři to zkoušejí. Na věty typu „nemáte tady něco zajímavého“ nebo „tak mi něco doneste“ zdvořile reagujeme „bohužel, to nejde, můžeme pouze vydávat objednané knihy“. Většina čtenářů se naučila díky tomu pracovat s naším katalogem a požadavky „tak mi něco objednejte, aspoň dvě, já nemám co číst“ postupně mizí. A ti, co nejsou vůbec počítačově zdatní, se naučili aspoň nosit připravené seznamy, podle kterých jim do druhého dne knihy připravíme.
A nejlepší jsou ti, kdo přijdou z vedlejšího parkovacího domu a chtějí potvrdit lístek, aby nemuseli platit. Těžko se jim vysvětlluje, že tohle zařízení s námi nemá ale vůbec nic společného :-).
A stejně se všichni nejvíc těšíme na chvíli, kdy okýnko zavřeme a čtenáři si budou moci zase knížky vybírat sami ve volném výběru. On žádný počítač knížku v ruce (aspoň doufám) nenahradí.
Jiří Bárta, Krajská knihovna Vysočiny
