Co mají společného romány pro ženy, knihy reflektující válku a sci-fi? Samozřejmě, něco málo knih, propojujících všechny tyto žánry, bychom najít mohli. Především je ale spojil Čtenářský klub Krajské knihovny Vysočiny a jeho poslední tři setkání. Dubnová a květnová online, červnové po rozvolnění opatření po dlouhé době naživo v nové budově KKV.
RPŽ
Zahraniční díla, která cílí především na dámské čtenářky, přišla ve Čtenářském klubu na přetřes v dubnu. Samozřejmě nemohla chybět debata o tom, jak literaturu pro ženy definovat, respektive zda ji můžeme nazývat výlučně ženskou, když téma zasahuje i do jiných žánrů, nicméně došlo víceméně ke shodě, jaká konkrétní díla ji charakterizují zásadně.
Často zmiňovaným titulem byly Malé ženy. Ty poprvé spatřily světlo světa roku 1868. Napsala je americká autorka Louise May Alcottová a vypráví o čtyřech sestrách a ukazuje především to, že štěstí není otázkou peněz, nebo že chudoba a těžký život ho mohou přinést daleko více.
Malé ženy však nebyly jediným zmiňovaným dílem. Nemohly samozřejmě chybět ani knihy Jane Austenové, nejčastěji zmiňovaná Pýcha a předsudek, nebo ty od Jojo Moyesové či od sester Brönteových. Nechyběla ani Barbara Erskinová nebo zabroušení do stále populárnější oblasti young adult.
Válka
Na válku se květnové setkání Čtenářského klubu zaměřilo ze dvou hledisek. Na klasické romány a na ty absurdní. Co se týče románu klasického, málokdo si nevzpomene na Ericha Mariu Remarqua. Jeho román Na západní frontě klid definuje válku ve všech jejích hrůzách, které mnohdy syrově popisuje hlavní hrdina Pavel Bäumer. Ten se zároveň pouští do přemítání o nesmyslnosti války, kdy umírají nevinní, kteří s ní nechtěli mít nic společného.
Tyto úvahy pak Remarque dále rozvíjí ve volném pokračování „Západní fronty“, v románu Cesta zpátky. Tam zároveň svého hrdinu, alter ego Arnošta Birkholtze, staví do pozice válkou zničeného člověka, který se snaží vrátit zpátky do běžně fungující společnosti – s duší poznamenanou největšími hrůzami, kdy se poslední roky učil jedinou rovnici, a sice zabíjet.
Ve Čtenářském klubu byly zmiňovány dvě zásadní scény z tohoto románu. První, kdy se po uzavření příměří potkají francoužtí a němečtí vojáci. Ještě před chvílí nepřátelé na život a na smrt. Stačilo však razítko na papíře a všichni se na sebe usmívají, vyměňují si potraviny nebo výstroj, po válce ani památky. Další důležitá scéna pak spočívá v tom, kdy jedna z hlavních postav vyřeší konflikt tím, že svého soka zastřelí. A svůj čin ospravedlňuje tím, že poslední roky jako voják nebyl vychováván k ničemu jinému, než k zabíjení.
Dalšími válečnými literárními díly, které byly ve Čtenářském klubu zmiňovány, tak Baklanovovo …neb mrtvi jsouce hanby nedojdeme, dále A jitra jsou zde tichá, Pianista nebo Sbohem, armádo.
Z těch od současných autorů pak Zlodějka knih, Růže bílá, černý les, Najdi Rebeccu nebo originální komiksové ztvárnění holocaustu Maus, kde jsou Židé vyobrazeni jako myši a nacisti jako kočky.
Absurdita
Samostatnou kapitolu tohoto tématu pak tvořily romány, které válku reflektují formou absurdního románu. Především tři charakteristické knihy (od zahraničních autorů) Hlava XXII, Hájili jsme hrad a Jak jsem vyhrál válku.
Absurdní romány mají v souvislosti s válkou zásadní postavení. Jejich pomocí autoři nemusí „poremarquovsku“ dumat nad tím, jak je válka a systém, který ji umožní, nesmyslný, ale mají prostor danou absurditu vyšroubovat do rozměrů, které nesmyslnost války obnaží na dřeň.
Hlava XXII například exceluje scénou, kdy je postava doktora Daneeky prohlášena za mrtvou, protože měla sedět v letadle, které havarovalo. Doktor Daneeka všem může tvrdit, že v letadle neseděl, protože je ale zapsaný v letovém plánu, za mrtvého je prohlášen.
Patrick Ryan v Jak jsem vyhrál válku zase lýčil historky poručíka Goodboodyho. Ten po žebříčku hodností šplhal díky tomu, že vždy odhalil nějakou nesrovnalost se zásobami a ti, kteří za to mohli, se ho chtěli zbavit, proto ho povýšili. Nezapomenutelné jsou také scény se vzácným vínem, pro které v Itálii vyjela celá jednotka, cestou ho však vypila nebo sudy byly rozstřílené, a poručík Goodbody ho nahradil vínem, které trhá střeva… nebo záchrana řecké nemocnice, kdy se jednotka jako v nějakém mytologickém labyrintu vracela na jednu a tu samou křižovatku.
O rozbitých zubních protézách svobodníka Doddse a desátníka Maloneyeho ani nemluvě.
Sci-fi
Až červnové setkání mohl Čtenářský klub mít po dlouhé době naživo. A využil k tomu nově otevřenou terasu na střeše Krajské knihovny Vysočiny. Probírala se světová sci-fi literatura, kde vyčnívala klasická jména jako Ray Bradbury, Arthur C. Clarke, Isaac Asimov nebo Frank Herbert se sérií Duna či bratři Strugačtí.
Ke slovu se dostal i George R. R. Martin. Ten se sice proslavil jako autor fantasy ságy Hra o trůny, nicméně literární začátky a většina jeho díla souvisí právě s žánrem sci-fi.
Samostatnou kapitolu pak zastupovala díla, která se sice nedají označit za klasickou sci-fi, nicméně s tímto žánrem koketují a výrazně využívají jeho prvky. Příklad za všechny mohou tvořit knihy Gene Brewera Svět podle prota a Na světelném paprsku. Zde se vypráví příběh chlapíka jménem prot (opravdu s malým p), který tvrdí, že pochází z planety K-Pax. Do detailu popisuje tamní život, dokáže planetu dokonale zakreslit, zkrátka všichni mohou nabýt dojmu, že z této planety skutečně pochází.
Jeho ošetřující psychiatr a zároveň vypravěč knihy se ale snaží pátrat po jeho minulosti a zjišťuje, že s protem je to trošku jinak. A vyprávění tak může naplno být spojením psychologického románu a sci-fi.
Petr Bobek, Krajská knihovna Vysočiny
