Už vám někdy někdo tvrdil, že Amerika je říše zla, ve které si společnost vyrábí trestance, zavírá je do soukromými vlastníky provozovaných věznic a využívá je na levnou práci? Nebo je nedejbože nedobrovolně zbavuje orgánů? Věřili jste zaručeným zkazkám o hrůzných poměrech zavládnuvších napříč společností v USA? Dostala se vám před rokem nebo přede dvěma do ruky dnes už slavná Americká elegie Jamese D. Vance (nedávno zfilmovaná pro společnost Netflix)? Sledovali jste v ohromení vpád barbarů do Kapitolu? Mohl bych takových otázek vymyslet desítky, kdyby mi nešlo o jediné: přivést pozornost k nedávno vydanému románu Rachel Kuschnerové Noční klub Mars, jehož námět do značné míry souvisí s tématem vězeňství, chudoby a se sílícími projevy chaosu v americké společnosti.
Rachel Kushnerová (*1968) debutovala v roce 2008. Noční klub Mars, vydaný v roce 2018, je v pořadí jejím třetím románem a zároveň prvním převedeným do češtiny. Autorka za něj byla nominována do několika literárních soutěží a zařadila se mezi nejčtenější americké spisovatelky současnosti.
Noční klub Mars je příběhem ženy, která se ocitne ve věznici, aby si zde odpykala trest za vraždu. Jejím úkolem je jednak v ich-formě líčit poměry, jež panují v ženské věznici, a toutéž formou rekonstruovat svůj životní příběh, který pobytem v kriminále vyústil. To, že je to četba dramatická, nepřekvapí nikoho. Že by po ní měl sáhnout každý, koho zajímá, jak ztvárňovat životy schované pod pláštíkem tmy a kriminality, je jisté. Román by mohl zasáhnout i ty čtenáře, kteří ocení, proniká-li do literatury řeč z ulice v té nejsyrovější podobě; v této disciplíně bylo realisticky orientované psaní vždy vepředu a platí to i pro text Rachel Kuschnerové. Můžete tu knihu otevřít kdekoli a pokaždé se proti vám otevře výpust nejběžněji užívaného jazyka: „Většinou jsem neměla v plánu se zmastit, s tím jsem vždycky počkala na Evu. Jednou dopoledne se přihnala se dvěma dávkami takzvaného delcourta, LSD smíchaného s PCP. Tak jsme si každá daly jednoho.“ Zároveň ovšem platí, že vypravěčka není obyčejná zhulka s omezenou slovní zásobou, naopak, že jí to docela pálí. Její řeč se plní jak z hovorové, tak i z knižní jazykové vrstvy a navinuje se do dlouhých, vypravěčsky skvěle zvládnutých souvětí. Stačí pokračovat v citaci: „Bylo to v létě po šesté třídě, další nudný mlhavý den, který jsme neměly jak vyplnit, mohly jsme hrát videohry v Café Roma na Irving Street, dát si pirožek, to jest koblihu plněnou mletým masem a čedarem, popíjet v parku sračkové pivo Mickey´s, kecat s prodavačem v obchodě s komiksy, který mi prozradil, co znamená, když chlapa svrběj koule (po mém dotazu ho možná ty jeho taky zasvrběly).“ Běží ten text před očima jako film – a poskytuje mnohdy onen zvláštní úžas nad tím, co všechno se může semlít v pár minutách.
NKM by byl určitě skvělý už jen s touto jazykovou výbavou. Jeho přínos ovšem spočívá také v tom, že po svém zobrazuje prostředí věznice a ukazuje, jak to chodí v ženských kolektivech. A nejen ženských, v příběhu vystupují lidé s komplikovanou genderovou (non)identitou, vrazi i svérázné postavičky, ve vzpomínkách prostitutky, jejich kunčafti, prostě nejrůznější zástupci skupiny, která se pohybuje buď těžce za hranicí slušné či konformní (jak jest ctěná libost) společnosti, anebo někde na její periferii. V tomto smyslu se pak text ještě úžeji váže ke standardu realistických próz a stává se vlastně „humanistickou“ literaturou, která nejenže podává zprávu o dění mimo záběr většinové společnosti, ale snaží se vyvolat alespoň elementární lidské pochopení a soucit s někým, kdo sice jednou provždy podělal všechno, co podělat šlo, i přesto ale zůstal člověkem a jako člověk také zasluhuje člověčí jednání. Několikrát jsem si během čtení vybavil takové ty silácké řeči, co se vedou na internetu v diskuzích pod články v rubrice Krimi – a říkal si, že Noční klub Mars poskytuje přesně ten typ duchovní útěchy, během níž si můžeme jaksi experimentálně ověřit své postoje ke Zlu. A třebaže se ve výsledku musíme vrátit zpět do skutečnosti, kde se zlo odděluje vcelku jasnou čárou, i krátký posun vně, ten zvláštní okamžik chvilkové transformace, jako by osvětlil jeden celý kontinent lidství, zahalený jinak do věčného příšeří.
Bez jakýchkoli okolků tedy můžeme považovat Noční klub Mars za literaturu, která se vědomě vyrovnává se skutečností a volí takové slovesné prostředky, které nejsou nijak zvláštně komplikované, zároveň ale nespoléhají výhradně jen na jednoduchost a přímočará vyjádření. Kuschnerová jej napsala jako autorka, která tuší, kudy vede linie mezi psaním pro užší okruh čtenářů a bestsellerovou formou. Jakkoli bychom ji mohli zařadit mezi typ autorek a autorů, co si zvolí téma, aby je pojednali téměř jako zbeletrizovanou sociologii či historii, neuděláme to; v tomto případě se totiž jde od tématu hloub a výsledný obraz je silnou, umělecky (rozuměj emočně) prožitou studií lidství v jeho různých projevech. A samozřejmě i zprávou o tom, co všechno se může stát, ocitne-li se člověk v americkém kriminále.
Jakub Vaníček
Rachel Kushnerová: Noční klub Mars. Praha, Argo, 2020, 315 s.
