To, že byl spisovatel Jakub Deml citlivým člověkem, se rozumí už samosebou. Přátelské slovo v jeho paměti mohlo rezonovat celá léta, stejně tak i urážka – ovšem zatímco lidé to s ním měli těžké, takže i jeho přátelé se nezřídka měnili na velké protivníky, pokud šlo o květiny, stromy či zvířata, neuměl být Deml jiný než jejich nemilosrdným obhajitelem. Demlovy Mé přátele znal v téhle zemi leckdo, a i dnes se na nich dokládá, že Deml byl jedním z nejcitlivějších přírodních lyriků. Nazřeno dnešní optikou, byl naším nejvýznamnějším enviromentálním básníkem. Bylo by ale dosti zkratkovité tuto jeho tvůrčí polohu, ono hluboké a chápavé napojení na stébla trávy a drobné polní ptactvo, hodnotit pouze v kontextu lyrické poezie, tak jak jsme na ni zvyklí. Jakkoli platí, že Deml velmi dobře uměl pozorovat přírodní tvary a ty pak přenášet do spirituálně laděných obrazů, že se k těmto jiným, ne-lidským bytostem obracel jako k lidem, pro něž měl slabost, anebo spíše ještě citlivěji než k lidem, a jakkoli si jeho čtenáři právě tuto polohu oblíbili ze všech nejvíce, spisovatelova vazba k přírodě se projevovala i jinak: opakovanou scénou, v níž člověk vystupuje jako hlavní škůdce přírody; člověk necitlivý hospodář, člověk vynálezce, člověk technik – ti všichni se na různých místech Demlova díla stávají katy stromů a zvířat. Logika zkázy je neúprosná a jejím hlavním hybatelem není nikdo jiný než právě strůjce antropocénu. Jednorozměrný člověk, který vše přepočítává na hospodářský zisk. V roce 1935 Deml píše v Pupavě, dodatku k Mým přátelům, že „však také od té doby, co se hojněji hnojí výrobky umělými a žíravými, v naších potocích raci pomřeli a mezi lidmi rozmohla se rakovina“. A dodává: „Člověk nemá tolik chvátat a má více věřit svým očím, aby měl se zemí slitování a neničil krásu, která se vždycky nemůže bránit, ale některé děti to poznávají a mělo by se na těch místech dbát dětí, kterým se zrak ještě nezkrátil ani nezakalil.“ Vidění světa nepokřivené čočkami hospodářské efektivity – jak přesného soudu byl Jakub Deml schopen už i v době, kdy se dnešní technologie, mechanické i chemické, teprve zdokonalovaly, dnešního čtenáře, je-li dostatečně vnímavý k určitému typu umělecké vizuality, ohromí.
Je ovšem ještě jedna poloha Demlova tvůrčího gesta. Tak jako u něj nacházíme citlivé evokace přírodního života, může se stát, že na nás zaútočí hněvivým tónem ironického sepisovatele angažovaných článků. Umí seknout tam, kde si to situace vyžaduje. Ve Šlépějích IX, které jsou ponejvíc soupiskou vepsaných autorských věnování, často zabalených v pozdravech sokolským bratřím, najednou Deml čtenáře zaskočí voláním po spravedlnosti vůči ptactvu. Vadí mu, že v Itálii se na ptáky líčí pasti, že se tam ptáci zabíjejí a nemilosrdně se s nimi obchoduje. „Poněvadž sestry Sokolice v té věci nehnuly dosud ani prstem, ač jsem je o to prosil,“ píše Deml, „vyzývám já sám naše poslance, senátory a ministry, aby tedy ne již z důvodů humanity, nýbrž aspoň z důvodů národohospodářských zabránili každoročnímu vyvražďování našeho zpěvavého ptactva! Vyzývám naše ministerstvo zahraničí, aby vládě italské podalo nejostřejší protest proti obecnému a veřejnému lovení stěhovavého ptactva zpěvného.“ A když už najednou zpracovává téma, nebyl by to ani on, kdyby ho nezapojil do širších souvislostí a nevyužil „krátkého spoje“: „O národě, který s úchvalou svého veřejného mínění dopouští se tak a takových skutků, nelze mluviti v rukavičkách! Mniška ničí lesy, ovoce je červivé, obilí, zelenina, ba již i ty naše houževnaté borovice mají škůdce, jež je katastrofálně ohrožují, a místo toho, aby se zabila žaba na prameně, tj. italská surovost, naše okresní politické správy vydávají sedlákům rozkaz, aby vymýtili a vypálili každý keř a šípek na mezi! Že prý se v tom drží hmyz!“ – Najednou to nejsou jen Italové, kteří plundrují svět stvořený, svět, jejž jsou právy především děti a senzitivci, v jistou chvíli musí přijít okamžik, kdy se prolomí stavidla demlovského tvůrčího furoru: ptáčníci, sedláci, pohůnci, co na příkaz pána jdou a ze země vyrvou keř, majitelé lesů, kteří pro svůj výhradní zisk kácí stromy či les a nehledí na potřeby hmyzu a ptactva.
Cynik by jistě tyto pasáže rád přehlédnul jako jakýkoli jiný typ literární bizarie a nevěnoval jim téměř žádnou pozornost. Snad jen tolik by ho zajímalo, nakolik je jejich forma práva vrcholů Demlovy tvorby. A přesto: právě takto vzniká interpretační postoj, která vytrhává Demlovo dílo z prostředí (či snad rovnou biotopu?), v němž bylo žito, promýšleno a uskutečňováno. Třebaže Demla čteme a chápeme jako tvůrce různorodých žánrů a žánrového syntetika, tedy především jako mistra literární formy, neměli bychom přehlížet jeho bytostnou podstatu venkovského podivína; tedy člověka, který zná všechny stromy v okolí a který si vůči nim uchovává nezbytnou citlivost. A je vcelku jedno, zda to byl Tasov skutečný, anebo beletrizovaný, realisticky líčený, či smyšlený – důležité je tvůrčí gesto autora, který chce zasahovat nejen do života v literatuře, ale i do svého okolí tehdy a tam. Jedině tak si snad vysvětlíme jeho zvláštní požadavky vznášené ke státním institucím; tady ani zdaleka nejde o žádnou snahu prohloubit tvůrčí prostředky, ale jejich prostřednictvím změnit chod světa. Demlovo dílo se prohlubuje nejen tam, kde jemu někdo zkřížil cestu, v odlišných rejstřících se rozeznívá i tehdy, když jde o existenci bytostí, které si s člověkem poradí jen stěží, tedy stromů, hmyzu či ptáků.
V minulosti byla věnována řada studií vztahů literárního tvůrce a krajiny. Dnešní teorie nemá problém popsat vznik kultivované krajiny jako estetický lidský projekt. Tato linie uvažování o prostředí, ve kterém žijeme, dlouho stála v protikladu k technicistnímu užití krajiny. Básník tak byl protivníkem inženýra hledícího pouze a výhradně k co možná nejrychleji konzumovatelného užitku krajiny. Dnes se – snad! – situace pomalu mění, dnes snad i architekti vědí, že život probíhá v několika rychlostních rovinách a že člověk nemůže zničit vše ostatní jen proto, aby ukojil svou potřebu pohybu a technického rozvoje své kultury. Co nám ovšem nejspíš tak trochu chybí, jsou autoři jako Jakub Deml; ti, kteří by znovu vpojili starost o nejbližší okolí a o nejzranitelnější formy života do celého svého díla. Nejde snad ani o to být dobrým žurnalistou a jednou za čas napsat něco o aleji – mám na mysli úplně jiný typ tvorby, bytostné zaujetí, které nevidí rozdílu mezi italským ptáčníkem a českým lesním hospodářem. Tvůrce, pro něhož je les nedaleko domu stejně důležitý jako společenské poměry v sousední zemi anebo stav katolické církve. Přitom právě tvůrčí svoboda zrcadlí bohatou diferenciaci krajiny a světa. Tyto dvě vrstvy života prostě není možno oddělit; což je nakonec samo o sobě obsáhlou zkušeností, kterou získáváme z Demlova díla.
Mgr. Jakub Vaníček
