Podzimní knižní trh vznikl v roce 1991, v době, která by se dala charakterizovat dvěma slovy: svoboda a chaos. Vycházely skvělé knihy, vznikala nová nakladatelství a knihkupectví, ale nakladatelé a knihkupci o sobě nevěděli (byla to doba bez internetu, e-mailů, mobilů, sociálních sítí aj.) a knihy se tak těžko dostávaly ke čtenářům. Motto prvního ročníku také bylo Kontakty a kontrakty.
Tohle „oficiální“ vysvětlení je pravdivé, ale přidám k tomu i osobnější důvody. V říjnu 1990 jsem poprvé v životě byla na knižním veletrhu ve Frankfurtu a uchvátilo mě, kolik lidí z celého světa žije knihami. To byl vůbec historický rok, zažila jsem tam den znovusjednocení Německa a také všichni měli zájem o nás, o země, donedávna izolované za železnou oponou.
V roce 1991 jsem se pak přestěhovala za manželem do Havlíčkova Brodu, nikoho jsem tady neznala a hledala jsem životní náplň. V té době jsem ještě na částečný úvazek pracovala v časopise Světová literatura, hledali jsme kontakty na nové knihkupce, a díky tomu všemu mě v jeden dubnový večer v roce 1991 napadlo, že uspořádám v Brodě knižní veletrh. A rozhodla jsem se, že pro to musím každý den něco udělat, abych už nemohla couvnout a aby ten nápad nevyšuměl do ztracena. Takže jsem si zamluvila prostory v KD Ostrov (tehdy se ještě jmenoval Sdružený klub pracujících, byl to největší sál v okrese, postavený pár let předtím pro sjezdy komunistické strany a upřímně řečeno to bylo trochu vidět), pak jsem začala psát a telefonovat nakladatelům, objíždět knihkupce atd.
Prvního jednodenního trhu 21. listopadu 1991 se zúčastnilo 80 vystavovatelů z celého tehdejšího Československa. Přišli na něj hlavně školáci z brodských základních škol, po kterých jsem pár dní před trhem roznesla plakáty, jinou propagaci jsem nedělala. Přesto všichni zúčastnění hodnotili trh jako úspěšný – myslím, že hodně lidí ho vnímalo jako symbol nové svobodné doby.
Při prvním ročníku bylo nejtěžší přesvědčit nakladatele, aby přijeli na neznámou knižní akci do malého města. Tehdy u nás byl hodně rozšířený pragocentrismus a myslím, že mnoho lidí si nedokázalo ani představit, že mimo Prahu by se mohlo konat něco důležitého. Proč by měl kdo jezdit zrovna do Havlíčkova Brodu, který byl tehdy spojován spíš s bramborami než s knížkami? Psala jsem nakladatelům (na psacím stroji), shledávala literární tradice Vysočiny (nejenom obligátní Jaroslav Hašek a Karel Havlíček Borovský, ale také Bohuslav Reynek a Dobré dílo Josefa Floriana ve Staré Říši), ale hlavním argumentem bylo to, že Havlíčkův Brod je uprostřed země, není tam daleko z Prahy ani z Brna.
Přesvědčovat nakladatele jsem musela ještě dlouho, celá devadesátá léta, a také dlouho trvalo, než lidé v Havlíčkově Brodě začali brát trh opravdu vážně a přestali ho nazývat „burzou“, jako například návštěvník, který při druhém nebo třetím ročníku zklamaně odešel, protože zjistil, že se na Ostrově neprodávají králíci, nýbrž knihy.
Po celá devadesátá léta lidé chodili na trh výhradně nakupovat knihy za levnější ceny, doprovodný program je nezajímal. Snažili jsme se pořádat semináře pro odbornou veřejnost – např. o činnosti malého nakladatelství ve Finsku s vydavatelkou české literatury Marjo Mäenpää, o knihkupectví v Rakousku s knihkupcem Petrem Pastrňákem, který v době totality prodával českou exilovou literaturu, připravili jsme seminář o učebnicích. O tyto semináře určitý zájem byl, knihkupci jezdili na veletrh více než dnes (knihovníků naopak jezdí čím dál víc dnes), ale jiné programy se téměř nekonaly. Nakladatelství Atlantis přivezlo jednou Ludvíka Vaculíka, ale jeho autogramiáda vzbudila minimální zájem.
Druhá polovina devadesátých let byla pro mě a pro veletrh složitá tím, že jsem od roku 1996 do roku 1999 pracovala jako konzulka a kulturní atašé na českém velvyslanectví v Helsinkách, ale díky mému manželovi jsme dokázali trh pořádat i takto na dálku.
Po roce 2000 se situace začala měnit. „Havlbrod“ už byl mezi nakladateli dostatečně známý a nemusela jsem nikoho přemlouvat, ať sem přijede. Počet vystavovatelů se ustálil mezi cca 150 a 160, víc by se jich do Kulturního domu Ostrov ani nevešlo.
Čím dál větší roli začal hrát doprovodný program – až mám někdy pocit, že program je pro některé návštěvníky důležitější než samotný veletrh, také se o něm mluví jako o festivalu – což není, doprovodný program vytvářejí sami nakladatelé, já sama ho ovlivňuju jen málo.
Po roce 2000 získala novou podobu i cena za nejkrásnější knihy veletrhu. Ta se udílela i v devadesátých letech. Porota, jmenovaná městem, tehdy vybírala nejkvalitnější vystavenou kolekci knih přímo na veletrhu. V porotě byli asi z poloviny „lidé celostátního významu, spjatí s Havlíčkovým Brodem“ – např. literární historik Jaroslav Med, malíř Jaroslav Šerých, předseda Senátu Petr Pithart (byl za Brod senátorem) aj., a druhou polovinu tvořili lidé z místních kulturních institucí – ředitelka galerie Hana Nováková, ředitelka knihovny Ivana Štrossová atp. Vítězný nakladatel získal cenu ve výši 30 000 Kč, ale za ty musel uspořádat propagační akci v Havlíčkově Brodě, třeba několik besed, a město mu hradilo dopravu, ubytování, honoráře, prostě veškeré náklady. Tenhle koncept vymyslel bývalý starosta Tomáš Holenda.
Všechno fungovalo až do chvíle, kdy někteří členové zastupitelstva chtěli do poroty dosadit zastupitele za KSČM. Bohužel si nemůžu vzpomenout, jestli to měl být Milan Bičík nebo Milan Plodík. Osobně jsem ani proti jednomu nic neměla a nemám, ale aby zástupce komunistů rozhodoval o veletržní ceně, to pro mě bylo nepřijatelné. Nebyl to ostatně nový pokus – v devadesátých letech chtěli svého zástupce do poroty prosadit zase Republikáni Miroslava Sládka – jako protiváhu Petru Pithartovi. Ten byl sice politik, ale především spisovatel, autor mnoha knih, ale to republikáni ani později komunisté nebrali v potaz.
Řešení se nakonec našlo díky okresní (a pár let nato krajské) knihovně. Od začátku nového tisíciletí udílení cen organizuje Krajská knihovna Vysočiny, v porotě jsou knihovníci a další kulturní pracovníci z Vysočiny, politika v tom nehraje roli. Od té doby se také udílejí tři ceny: Cena Kraje Vysočina za nejkrásnější knihu spjatou s Vysočinou, cena města Havlíčkova Brodu za nejkrásnější knihu veletrhu a cena Tiskáren Havlíčkův Brod, a.s., za nejkrásnější dětskou knihu. Časem k nim přibyla ještě cena čtenářů Krajské knihovny Vysočiny a posluchačů Českého rozhlasu Vysočina.
Od roku 2002 se na veletrhu díky spolupráci s Českou astronomickou společností udílí cena Littera Astronomica za literaturu spjatou s astronomií. Díky tomu začal na veletrh jezdit např. Jiří Grygar a další skvělé osobnosti.
V roce 2006 se Podzimní knižní trh přejmenoval na Podzimní knižní veletrh. Mně se trh líbil víc – výroční trhy, jarmarky, hrály v životě měst důležitou roli – ale zjistila jsem, že lidé mají sklony se na něj dívat skrz prsty, jako na nějakou maloměstskou taškařici. Poslední kapkou bylo, když v Lysé nad Labem jako doplněk výstavy kamen Teplo domova uspořádali výstavu knih, kterou hrdě nazvali Polabský knižní veletrh. Nic proti tomu, ale nebylo tam víc než 20 vystavovatelů. Takže jsem trh přejmenovala na veletrh a lidé ho opravdu začali brát s větší vážností – a pak že na názvu nezáleží!
Nemusela jsem přemlouvat vystavovatele ani autory a veletrh nepotřeboval ani žádnou extra propagaci, protože se pro lidi z Havlíčkova Brodu a čím dál širšího okolí stával součástí kalendáře.
Začala „éra drobných problémů“ – s parkovištěm, jehož zapůjčení od města není zrovna jednoduchý proces, s restaurací, kde to dříve zdaleka nefungovalo tak dobře jako teď, s občerstvením přímo v Kulturním domě Ostrov, s počtem stolů – přidat jeden nebo dva stoly býval skoro nepřekonatelný problém, a dokonce třeba i se zamykáním záchodů – teprve po dlouhém donkichotském boji jsem přesvědčila tehdejší vedení KD Ostrov, že lidé se chtějí v kabince na záchodě zamknout zevnitř, nikoliv zvenku… to už patří spíše mezi úsměvné povídačky u vína, ale před veletrhem mi takové drobnosti vždycky braly čas a energii.
Určitým mezníkem byl rok 2012, kdy se město rozhodlo prodat Kulturní dům Ostrov soukromému majiteli. Toho jsem se bála a také jsem proti tomu vystupovala – zdánlivě zbytečně, spolupráce se současným majitelem Miroslavem Jinkem a zejména ředitelem Antonínem Axmanem je mnohem lepší, než dokud byl KD Ostrov v majetku města, nicméně pokud by se majitel jednoho dne rozhodl Ostrov prodat, nikdo mu v tom nemůže bránit (ale doufám, že se to nestane).
Éra drobných problémů vyvrcholila v březnu 2020, kdy se mi zdálo, že proti veletrhu stojí sedmihlavá saň. Nikoliv koronavirus – na jaře mě ani nenapadlo, že by snad epidemie mohla trvat až do podzimu.
Začalo se s opravou Dolní ulice a části Žižkovy ulice, byl ohrožen příjezd ke KD Ostrov, parkoviště u mlýna se mělo změnit na stavební dvůr. Těsně před vypuknutím epidemie jsem měla schůzku s mnoha zástupci města, přemýšleli jsme, jak tuto neřešitelnou situaci vyřešit, ale nakonec jsme se domluvili, že příjezd k Ostrovu možný bude a že vystavovatelé budou moct parkovat na novém parkovišti u knihovny. První hlava padla.
Pak se zrušil květnový Svět knihy, byl přesunut na 15. října. Usilovně jsem přesvědčovala členy představenstva Svazu českých knihkupců a nakladatelů, aby to nedělali, a oni nakonec couvli. Druhá hlava padla.
Další ranou bylo zavření hotelu Slunce. Sehnala jsem dva hotely v Humpolci, objednala kyvadlovou autobusovou dopravu, pak se zase zdálo, že by se Slunce mohlo aspoň na veletrh otevřít, málem každý týden jsem psala vystavovatelům něco jiného… Zavření hotelu Slunce bude pro veletrh velkým problémem do budoucna.
Další pohromou pro veletrh by bylo EET, ale to bylo naštěstí v květnu až do konce roku zrušeno. EET by bylo pro veletrh problém proto, že řada malých nakladatelů prodává knihy za hotové právě jen na něm, dva dny v roce, někteří natrží pár tisíc korun a nechtělo by se jim kvůli tomu pořizovat si nový systém, stroje, registrace… několik vystavovatelů se z toho důvodu už odhlásilo, ale EET je teď snad zažehnané přinejmenším na několik příštích let.
Veletrh měl být třicátý, jubilejní, a já jsem to chtěla oslavit něčím jiným než obligátními tužkami, hrníčky, kalendáři či dalšími upomínkovými předměty. Rozhodla jsem se vydat knihu povídek autorů, kteří na veletrhu za třicet let jeho existence četli a jejichž nakladatelé na veletrh jezdí. To bylo důležité, protože jsme knihu chtěla na veletrhu uvádět s velkou slávou a za účasti většiny autorů, ti měli mít čtení, autogramiády… Kniha se měla jmenovat Země úsměvů (stejné bylo motto veletrhu a bylo to míněno jak vážně, tj. že žijeme ve šťastném světě, tak trochu ironicky). Autoři byli limitováni jen termínem (měli povídky odevzdat do 29. února 2020) a rozsahem (od cca 1 do cca 10 normostran), tematicky ne. Ke třiceti povídkám nakonec přibyly 4 texty tří již nežijících autorů spjatých s veletrhem – Ludvíka Vaculíka, Jiřího Stránského a Arta Paasilinny. Tento finský humorista při návštěvě veletrhu v roce 2006 čtenářům slíbil, že veletrh a Havlíčkův Brod se objeví v jeho příští knize, a jako správný Fin slib dodržel.
Když jsem na jaře povídky redigovala, uvědomila jsem si, že za rouškami nejsou úsměvy vidět – a nový název – Země skrytých úsměvů – byl na světě.
Od poloviny srpna jsem začala mít pochybnosti, jestli se veletrh bude moct konat v takové podobě jako vždycky. Vystavovatelů bylo přihlášeno cca o dvacet méně než jindy (jistě už v obavě z covidu), ale další jsem už neobesílala, naopak, nové zájemce jsem odmítala. S Pleasem jsem vyjednávala možnost komisního prodeje roušek, objednali jsme dezinfekční stojany, pak jsem rozdělila Ostrov do dvou sektorů – přízemí a prvního patra, aby se do každého chodilo jinudy a lidé se nepotkávali. S částí vystavovatelů jsem začala vyjednávat, zda by byli ochotni přesunout se do třetího sektoru v nové budově krajské knihovny – což by ale nešlo, jak se ukázalo, protože v té době nebyla ještě zkolaudovaná. Pak jsem zrušila téměř celý doprovodný program. Několik málo pořadů mělo být v salonku před vchodem do restaurace, kde je venkovní terasa – na té by mohlo být 20 lidí, uvnitř 10. Mezitím se řada vystavovatelů odhlásila, zbylo jich osmdesát – tolik, kolik jako na tom prvním trhu v roce 1991. Posledním zoufalým krokem bylo zrušení vstupného. Jednak aby se lidé zbytečně nehromadili u pokladny, ale také aby vůbec někdo přišel, netušila jsem, jak návštěvníci zareagují na epidemii, která se na přelomu září a října úplně vymkla z rukou.
Bylo mi jasné, že veletrh pro mě bude ztrátový, ale musela jsem se dodržet slovo, které jsem na jaře dala vystavovatelům: veletrh zruším pouze v případě, že ho výslovně zakáže usnesení vlády či jiné úřední rozhodnutí. To se stalo 8. října, a já jsem mohla začít plnit druhou část slibu: vyjednávat s vystavovateli, zda si přejí peníze vrátit, nebo přesunout na příští rok. Tak se rozhodla většina, takže mám aspoň ušetřenou část práce s přihláškami a rozmisťováním vystavovatelů.
V okamžiku, kdy bylo jasné, že veletrh se nebude moct konat, jsem se rozhodla, že ho zastoupí kniha Země skrytých úsměvů. Náhrada je to opravdu symbolická, jedna kniha nemůže nahradit produkci více než 150 nakladatelů. Ale 33 spisovatelů v té jedné knize také není zrovna málo. Kniha vyšla (mj. také díky velmi vstřícné podpoře Kraje Vysočina, města Havlíčkova Brodu, Tiskáren Havlíčkův Brod, a.s., a Ministerstva kultury ČR), 20. října jsme ji rozvezli k distributorům a ti následně do knihkupectví – a ve čtvrtek 22. října se knihkupectví zavřela. Mám obrovskou radost z toho, že přes všechny překážky se kniha docela dobře prodává online.
Jubilejní ročník veletrhu tedy dopadl úplně jinak, než jsem čekala. Na první pohled katastrofálně, ale ve skutečnosti se ukázalo, jak je veletrh pro vystavovatele i návštěvníky důležitý. Litovali, že se nemohl konat, ale projevovali po celé to divné jaro a podzim velkou vstřícnost, sympatie a pochopení, a za to jim všem moc děkuju.
Doufám, že příští, 31. Podzimní knižní veletrh, se už bude konat bez problémů – 15. a 16. října 2021 v Havlíčkově Brodě – a že vystavovatelům i návštěvníkům všechno vynahradí. Motto zůstane stejné, jaké mělo být letos, Země skrytých úsměvů, a už je přislíben první doprovodný program, bez něhož si většina návštěvníků neumí veletrh představit: tradiční shakespearovská přednáška profesora Martina Hilského.
PhDr. Markéta Hejkalová, ředitelka 31. Podzimního knižního veletrhu
