Předložky v češtině jsou občas ošidné a dovolují výklad věty, jak se komu zrovna zlíbí. Po několika týdnech distanční výuky jsem se v tomto směru lecčemu přiučila. Při spojení cestování s knihou většině z nás vytane na mysli představa, jak sedíme ve vlaku či autobuse anebo ležíme na pláži a oddáváme se kratochvilnému čtení. Leč doba právě teď cestování moc nepřeje, a proto můžeme zkusit číst nadpis tohoto článku ještě trochu jinak. Totiž že kniha nám ono fyzické cestování může nahradit a my můžeme využít pohodlí domovů k přečtení zajímavostí o krásách naší vlasti anebo o cizích krajích. Touha poznávat zemi za hranicemi rodné hroudy je stará jako lidstvo samo. Člověk se sice se založením políček a přechodem ze stravy mamutí na stravu obilnou trochu usadil, ale tulácká krev v něm zůstala až do dnešních dnů. Není divu, že se to projevilo i v naučné a populární literatuře.
V dávných dobách lidé cestovali z různých pohnutek – diplomatických, politických, náboženských, válečných, ekonomických, pracovních, vzdělávacích. V literatuře máme zachyceny především cesty bohatých vrstev. Někteří aristokraté si vedli na svých cestách deníky, své zážitky a postřehy mnohdy vtělili do obsáhlé korespondence. Výjimečně přetvořili své zkušenosti v literární dílo. U nás nejznámější se stala kniha Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic Putování aneb Cesta z království českého do města Benátek, odtud po moři do země Svaté, země jůdské a dále do Egypta a velikého města Kairu z roku 1608. Podoba raně novověkého cestování se zásadně změnila na konci 18. století, kdy se v Anglii v souvislosti se společenskými důsledky průmyslové revoluce zrodil koncept turistiky a cestování pro zábavu. V Anglii má svůj původ i slovo turismus, přejaté do ostatních evropských jazyků z anglického slova tour označující studijní cesty mladých anglických aristokratů a později i příslušníků buržoazie, kteří touto cestou završovali své vzdělání získané na univerzitách. Teprve po úspěšném návratu se mohl mladý muž prohlásit za gentlemana.
S novým způsobem cestování se proměnila i literatura. Stále byly sice oblíbené dobrodružné romány o cestách do Jeruzaléma, s rozšířením vzdělanosti však začala růst poptávka i po obyčejnějších popisech, které by třeba mohly sloužit i jako pomocníci na cestách. Tak vznikly první průvodci pro cestovatele. Za průkopnickou moderní příručku pro turisty je považována kniha Handbook for Holland, Belgium and North Germany od Johna Murraye vydaná v Anglii v roce 1836. U nás si však mnohem větší oblibu našly průvodci z německého nakladatelství Karla Baedekra. Příručky obsahovaly cenné informace o cizokrajných lokalitách, ale též rady na cestu, např. co by si měl každý moderní turista s sebou zabalit pro případ nouze. Už tehdy byla samozřejmě jako všelék a preventivní medicína doporučována pálenka, kterou v krajním případě mohly nahradit hofmanské kapky anebo ocet. Nemusím jistě zdůrazňovat, čemu dal každý český turista přednost. V 19. století pronikla obliba cestování i na venkov a dochovaly se nám záznamy též z Německého Brodu. Např. v deníku Vojtěcha Weidenhoffera jsou popsány tehdy populární cesty do lázní a cesty za obchodem. Známý brodský papírník Otakar Švejda procestoval v rámci povinného vandru po vyučení celou řadu měst – Počátky, Kadaň, Lipsko, Trauenstein v Bavorsku, Stuttgart, Ludvigshafen, Mannheim, Kolín nad Rýnem, Hannover. Při druhé cestě kromě českých měst Chemnitz, Allenberg, Lipsko a Drážďany. Jako usazený podnikatel pak podobně jako Weidenhoffer cestoval do rozličných lázní: „Dne 13/června 1912 jel jsem do Píšťan (v Uhrách) do lázní na 3 neděle k vyhojení „ischias“ (nervová nemoc). Útrata celková i s cestou K 374.“
Balneologie se jako vědecká disciplína dotvořila až ve 2. polovině 19. století, do té doby věřili pacienti, že všechny lázně léčí všechno. České země se staly v 19. století proslulé některými léčebnými prameny a novými lázeňskými metodami. Na prvních místech návštěvnosti se nacházely Karlovy Vary, Teplice, od 30. let 19. století Jeseník (Gräfenberg). Na Havlíčkobrodsku si velkou oblibu získaly od druhé poloviny 19. století lázně Svatá Anna u Pohledu zmiňované ve všech průvodcích z našeho kraje. Ve sbírkové knihovně havlíčkobrodského muzea je nejstarší průvodce po našem regionu dochován z roku 1901 pod zcela neoriginálním názvem: „Průvodce po Německém Brodě a okolí.“ (Nepočítáme-li Úplný adresář města Německého Brodu od Engelberta Ambrože a Dominika Blechy z roku 1892.) Pod brožurou je podepsán jako autor František Petr a vyšla nákladem Klubu českých turistů. Tento úžasný spolek přetrvávající všechny nástrahy dějin a režimů a rozvíjející se na základě nadšení dobrovolníků vznikl 11. června 1888 v Praze. Za předsedu si ustavující sjezd nové turistické organizace zvolil známého cestovatele, milovníka přírody a demokratického veřejného činitele Vojtu Náprstka. Vojta Náprstek sice plnil úlohu známé osobnosti k propagaci spolku, ale jinak se práci v klubu mnoho nevěnoval a praktická činnost byla soustředěna spíše kolem rodáka z Vrbice u Leštiny, dr. Viléma Kurze. Další průvodci vycházely a vycházejí s železnou pravidelností vždy po několika letech. Ne že by se toho v našem kraji tolik měnilo, nicméně design a umístění hospod musí jít s dobou. Průvodci vycházely i za druhé světové války, např. pod poetickým názvem „Německý Brod, vhodné letní sídlo“.
Brodské čtenáře samozřejmě zase naopak zajímaly průvodci po jiných zemích a krajinách. Mezi nejstaršími bedekry uloženými v knihovně havlíčkobrodského muzea, jež seznamují zdejší lid s exotikou zahraničí, patří Cesty a procházky po Halické zemi od Karla Vladislava Zapa z roku 1844 a Obrazy cestopisné od Alexandera Dumase z roku 1842. Nejstarším průvodcem po krásách českého království je německy psaná kniha a píše se v ní o léčivých pramenech. Holt lázně přitahují v každém ročním období a v každé době. Škoda jen, že se nám tady na Havlíčkobrodsku onen zázračný pramen u Svaté Anny vytratil.
Mgr. Alena Jindrová, Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod
Záznam o cestě do lázní z deníku Otakara Švejdy. SOkA Havlíčkův Brod
Výlet ke Svaté Anně. Fotoarchiv Muzea Vysočiny Havlíčkův Brod
