V 19. století zůstává ideál osvobození jedince, národa a lidstva nesplněn. Romantismus je výrazem rozporu mezi ideálem, po jehož uskutečnění umělec touží, a skutečností, kterou vidí kolem sebe. Na jedné straně se v romantismu projevuje útěk do světa vysněného ve vlastním nitru a subjektivismus, na druhé straně snaha po monumentalitě a patosu. Většího významu nabývá vlastní život, zvláště láska (k národu, k přírodě, milostná), zájem o prostého venkovského člověka (o lidové písně, pohádky a obyčeje), o mytologii národa a rytířství nebo o exotiku. Národní školy se od předchozích univerzálních stylů odlišují i osobitými obraty v hudební řeči v návaznosti na původní lidovou hudbu jednotlivých národů. Hlavním rysem romantismu je spojení básnické myšlenky s hudbou nejen v hudbě vokální (písně, sbory), ale zvláště v programní instrumentální hudbě, v drobných skladbičkách s náměty i v symfonických básních, stejně tak v komorní hudbě a v monumentálních symfoniích. Neméně významné jsou osudy opery, které se po bohatém rozkvětu v mnoha žánrových odstínech dostává opět reformy ve smyslu hudebního dramatu (např. R. Wagner).
V hudebním romantismu rozeznáváme dvě období, částečně na sebe navazující – raný romantismus, popř. prostě romantismus, a pozdní romantismus nebo novoromantismus (ten nelze považovat za samostatnou epochu, ale jen za směr, který se zejména v období secese paralelně rozvíjí vedle dalších směrů, jako jsou impresionismus či verismus). Znovu se tehdy setkáváme s názorem, zvl. u A. Schopenhauera, že ze všech umění právě hudba může nejlépe vyslovit podstatu romantiky. Romantická estetika cenila sice nejvýše instrumentální hudbu, avšak nejbližší byly romantice obory, kde se vzájemně přibližují a spolupůsobením podporují jednotlivá umění. Jde především o slohovou anebo sborovou píseň, v níž básnické slovo napomáhá výrazovému usměrnění a konkrétnosti v tlumočení námětu a nálad. V opeře přistupuje k hudbě a básnickému slovu ještě pohybové a výtvarné umění.
Raný německý romantismus I.
Německo zasáhlo do vývoje hudby i v období po klasicismu, při nástupu romantismu. Němečtí skladatelé v čele s Robertem Schumannem byli iniciátory nové vlny romantického umění v období před revolucí 1848.
Franz Schubert (1797–1828) se narodil ve vídeňské předměstské části Lichtental, dnes součásti obvodu Alsergrund, v chudé učitelské rodině jako třinácté z patnácti dětí. Deset z jeho sourozenců však zemřelo ještě před dovršením prvního roku života. Původ jeho otce, školního řídícího Franze Theodora Schuberta, i jeho matky Elisabeth rozené Vietzové, sahá na Moravu: otec pocházel z rolnické rodiny z vesničky Neudorf (nyní Vysoká – část obce Malá Morava) v šumperském okrese poblíž Králického Sněžníku, a jeho matka přišla do Vídně z Cukmantelu (dnešních Zlatých Hor; něm. Zuckmantel) nedaleko Jeseníku (do roku 1947 Frývaldov, německy Freiwaldau).
Roku 1808 se mladý Franz pro svůj výborný hlas stal studentem císařského konviktu a zároveň členem chlapeckého sboru dvorní kaple. V konviktu si prohloubil své zatím spíše jen domácké hudební vzdělání mimo jiné i lekcemi u proslulého skladatele Salieriho. Schubert opustil konvikt předčasně, pravděpodobně následkem neúspěchů v matematice a latině, a aby se vyhnul vojenské službě, nastoupil jako pomocný učitel u svého otce. Tuto službu konal s nechutí a nevalným úspěchem, zato se intenzivně věnoval komponování. Z jeho dvou učitelských let pochází například první dokončená opera Des Teufels Lustschloss („Ďáblův palác potěšení“) a první mše (F dur). V této době již některé kompozice sedmnáctiletého mladíka dosahují mistrovské úrovně a objevují se na pódiích koncertních síní dodnes.
Franz Schubert byl mimořádný společník a po celý život měl velké množství přátel. Roku 1816 mu jeden z nich, bývalý spolužák Franz von Schober, nabídl ubytování v domě své rodiny, a od té doby až do konce života byl Schubert po většinu času hostem u různých přátel. I když byl sám zcela nemajetný, nebyl tak díky jejich pohostinnosti většinou nucen se starat o obživu a mohl se intenzivně věnovat skladatelské činnosti. Jedinou významnější výjimkou, kdy si Schubert nalezl zaměstnání, byl rok 1818, v němž byl angažován u hraběte Johanna Esterházyho jako učitel hudby na jeho panství v obci Želiezovce na území dnešního Slovenska (tehdy se obec jmenovala Zselíz). Zamiloval se zde do své žákyně, komtesy Caroliny, pravděpodobně stejně beznadějně, jako bývaly beznadějné i jeho ostatní milostné touhy. Rovněž v románu Hanse Rudolfa Bartsche Schwammerl („Houbička“) z roku 1912 vystupuje Schubert v podobě, do jaké si jej stylizovalo 19. století, jako neohrabaný, krátkozraký, ale milý společník.
I když byl Schubert mimořádně talentovaný a pilný skladatel – seznam jeho děl čítá bezmála tisíc položek – nebylo mu za jeho života dopřáno příliš velkého uměleckého věhlasu. Příčin byla pravděpodobně celá řada, od jeho nepraktického bohémství a neochoty samostatně koncertovat, až po zdráhání vydavatelů publikovat s nejistým komerčním úspěchem díla poměrně neznámého mladého umělce. Schubertovo vrcholné skladatelské období se datuje zhruba od roku 1820, kdy skladatel tvoří nedokončené velikonoční oratorium Lazar a klavírní fantazii Poutník. Rokem 1821 také započala tradice slavných schubertiád, hudebních večírků okruhu Schubertových přátel, na nichž se hrála a zpívala skladatelova díla. Mezi další vrcholná díla lze počítat Symfonii h moll Nedokončenou, kterou začal komponovat roku 1822, cykly písní Krásná mlynářka z roku 1823 a Zimní cesta z roku 1827, smyčcový kvartet č. 14 d moll Smrt a dívka (vznikal v letech 1824–1826) anebo Německou mši As dur z roku 1826. Franz Schubert zemřel zeslaben chronickou nemocí ve Vídni v domě svého bratra Ferdinanda.
Schuberta si zde připomeneme zejména jako tvůrce novodobé písně (vycházíme přitom z práce B. Jindrové, která poznatky na to téma již syntetizovala z dostupných pramenů). Písňová tvorba Schuberta provázela celý tvůrčí život a byla oblastí, kde se jako autor prosadil nejdříve a zapsal nejhlouběji. Jeho písně s doprovodem klavíru provozovali amatérští hudebníci pro vídeňské domácí společnosti i velké pěvecké hvězdy. Celkem jich složil asi 600 na texty mj. J. W. Goetha, F. Schillera, H. Heineho, W. Shakespeara. Mezi významné písňové opusy patří například: raná mistrovská díla Gretchen am Spinnrade („Markétka u přeslice“, op. 2) a Erlkönig („Král duchů“, op. 1, na Goethův text); písňový cyklus Die schöne Müllerin („Krásná mlynářka“, texty Wilhelm Müller); písňový cyklus Winterreise („Zimní cesta“, texty opět Wilhelm Müller), Ossianovy písně, Labutí zpěv.
Zejména se cení Schubertovo propojení textu a hudby, kterou dokázal nejen vystihnout děj, ale také do něj vtáhnout posluchače. Hudba neznásilňovala text, ale podporovala ho a dále jej rozvíjela. I když existuji názory, že Goethovy texty Schubert nezhudebňoval tak, jak by si autor přál, ba naopak.
Schubert byl ve své tvorbě velmi ovlivněn lidovým zpěvem, který ho zaujal už jako malého chlapce. Vyrůstal na typickém vídeňském předměstí, kde bylo stále živo. Díky podomním obchodníkům, kolovrátkářům, pradlenám, které si při práci rády prozpěvovaly, a lidovým zpěvákům, byl s písní ve styku již od raného dětství. Okouzlila ho nejen po textové stránce, ale také její melodika, melancholie i veselí. Šlo o jeden z nejdůležitějších vlivů, který ho provázel po celou dobu jeho písňové tvorby. Dle svědectví Spauna víme, že jistý vliv měl na Schuberta i Mozart. Také z několika pramenů je nám známo, že byl ovlivněn i Beethovenovou tvorbou. Jeho ranou tvorbu ovlivnil Johan Rudolf Zumsteeg, konkrétně prokomponovanost strofických písní nebo v použití recitativu. Je tomu tak například v Hagars Klage („Hagařině nářku“) na text Schückinga z roku 1811, Die Erwartung („Očekávání“) z roku 1815 a Ritter Toggenburg („Rytíř Toggenburg“) z roku 1819 na texty Friedricha Schillera. Pro Schubertovy písně nebyly Schillerovy texty nejvhodnější ve srovnání s texty jiných básníků, protože ho zaváděly do vysokých zpěvních poloh. Schillerovy básně Schuberta oslovily zejména svou rétorikou. Důkazem toho je fakt, že na jeho texty zkomponoval až 32 písní. Avšak nejvýznamnějším básníkem vůbec byl pro Schuberta Johann Wolfgang von Goethe, který ho umělecky koncentroval a Schubert v něm viděl vrcholného básníka své doby. Goethovy texty ho čas od času přivedly i na novou půdu, kde předcházel budoucí vývoj hudby. Například v Ganymedovi z roku 1817 dokázal zachytit náladu jarního rána a celá píseň navozovala atmosféru přírody a něhy. Goethova poezie Schuberta uchvacovala natolik, že když nebyl napoprvé se svou písní spokojený, několikrát ji přepracoval. Tak tomu bylo například u Krále duchů. Ke konci života na něj měla značný vliv i jeho nemoc. Pod jejím vlivem se v písních dostával k temnější straně lidské psychiky a mezilidských vztahů. Jeho hudba byla psychologicky prohloubenější a více depresivní. V tomto období napsal několik temných, až mrazivých skladeb, například píseň Der Doppelgaenger („Dvojníci“), k níž se ještě vrátíme.
Významným básníkem se pro Schuberta stal také Walter Scott, na jehož báseň zkomponoval píseň Ellens Dritter Gesang („Ellenina třetí píseň“), dnes známou jako Ave Maria. Tato píseň je i v dnešní době stále velmi oblíbená.
Velký vliv při výběru textů k zhudebnění měli na Schuberta i jeho přátelé, s nimiž často diskutoval v kavárnách. Mluvili nejen o hudbě a o životě, ale také o zajímavých událostech v uměleckém životě. Získal tak i tipy, které další básně by stály za zhudebnění, popřípadě básníci z okruhu jeho přátel jej svými básněmi samozřejmě zásobovali. Součástí těchto rozhovorů byla i politika. Tato oblast Schuberta, stejně jako ostatní romantiky, neustále zaměstnávala a ovlivňovala, a toto téma bylo například příčinou vzniku jeho písně Nářek.
Franze Schuberta přitahovaly básně, které měly silný citový základ nebo dramatický dějový průběh. Například píseň De la Motte-Fouqué byla o dívce, které její bratři zabili milence. Ona si vyžádala, aby na místě vraždy postavili kapličku, kam se bude chodit modlit až do konce života. Zhudebňoval i básně autorů, o kterých nevěděl nic víc než jejich jména. Byli to například Daniel Sarberg nebo Ludwig Gotthard Kosegarten; přesto na jejich texty vznikly písně jako například Huldigung („Pocta“), Alles um Liebe („Vše pro lásku“), Das Finden („Zjištění“), Die Sterne („Hvězda“) a Das Abendrot („Západ slunce“). Zřejmě ho nejvíce zaujaly básně, ve kterých našel vlastní pocity, marné touhy a potěšení samoty.
Schuberta výrazně zaujal básnicky cyklus od Wilhelma Müllera s názvem Spanilá mlynářka, který objevil u svého přítele z konviktu Benedikta Randhartingera. Básněmi byl uchvácen natolik, že se snažil dohledat více informací o jeho autorovi. Díky tomuto bádání našel jakousi Müllerovu zpověď, v níž si básník přál, aby jeho básně byly zhudebněny. Schubert měl pocit, jako by to bylo psáno pro něj. Také se dozvěděl, že Müller tuto sbírku nabízel již Weberovi, ten ji však odmítl. S o to větší vášní se pustil do práce a umínil si, že zhudební všech třiadvacet básní této sbírky. Do veršů se zamiloval stejně jako kdysi do Krále duchů. Básně obsahovaly jeho oblíbená témata, kupříkladu toulky přírodou, odmítnutou lásku, ale také osamělost a útěchu lesů a vod. Nakonec vynechal z původního originálu pouze prolog, epilog a tři básně uvnitř cyklu, takže vznikla veršovaná poema o dvaceti básních, ve kterých vystupují mlynářka, krajánek a lovec, kteří v cyklu nemají žádná jména. Děj je velmi jednoduchý a lidový. Vypráví o krajánkovi, který se vydal na vandr a během své cesty přijal službu ve mlýně. Tam se zamiloval do mlynářky, která jeho lásku opětuje, ale jen dočasně, nakonec dá přednost lovci. Krajánek ze zoufalství ukončí svůj život skokem do potoka. Schubert objevil pro sebe tento cyklus v době osudné nemoci, kdy byl mimořádně citlivý, ale dal cyklu písní stavbu a vnitřní rytmus. Hudba skvěle doprovází text a dotváří atmosféru bublání potůčku, chvíli, kdy krajánek spatří mlýn, kdy v něm mladá mlynářka vzbudí zájem, ale také krajánkův smutek a zklamání.
Pokud Schuberta verše zaujaly, melodie se jen linuly. Právě takto vzniklo pokračování Zimní cesty poté, co Schubert našel v jednom časopise nové básně Müllerova básnického cyklu, takže se pustil do jejich zhudebňování.
Také fakt, že se jeho skladby líbily hudební veřejnosti i kritice, ho přiměl k další, intenzivní tvorbě. Velice ho v jeho tvorbě povzbudila první kritika z Berliner Zeitung, která reagovala na vystoupení Anny Milderové. Kritika Schuberta poprvé prosadila na německém podiu, kde Milderová interpretovala Krále duchů a Suleiku. Právě ona se snažila Schubertovi pomoci u divadla. Tato událost ho nejspíše inspirovala k zhudebnění Cymbelína v překladu Friedricha von Schlegela, což je jeho nejznámější shakespearovské zastaveníčko.
Velkou inspirací Schubertovi byla příroda. Jakmile se ocitl na venkově, melodie se „samy hrnuly na papír“. Působil na něj nejen klidný venkov, ale také prostí lidé, kteří si při práci prozpěvovali. Například se inspiroval pobytem v Gastýnu k písním Auf der Bruck (Auf Der Brücke – Ernest Schulz; „Na mostě“), „Fülle der Liebe“ („Plnost lásky“, Friedrich von Schlegel), Das Heimweh („Stesk po domově“) a Die Allmacht („Všemohoucnost“) – obě od Jana Ladislava Pyrkera (něm. Johann Ladislaus Pyrker von Oberwart; maď. János László Pyrker). Uchvátily ho procházky místní krajinou za doprovodu zpěvů místních sedláků a salašníků.
Léto, které strávil u Esterházyových v Želiezovcích, bylo rozhodně tvůrčím obdobím. Vyučoval tam hudbu a našel i volný čas pro svou vlastní práci. Rád se tam toulal po lukách a poslouchal nejen zpěvy rolníků, ale také cikánů. Na těchto toulkách měl možnost slyšet nejen různé nářečí a i maďarskou lidovou píseň, což mu bylo jistou inspirací. Ovšem inspirací mu na tomto pobytu byly zejména dvě dívky, dcery hraběte, které vyučoval. Byla to Karolina a Pepi. Jedna z několika písní, kterou složil v Želiezovcích, věnoval jako dar Karolině. Jmenuje se Květinový list a jedná se o vyznání dívce prostřednictvím květů. Byla to Schubertova nejoblíbenější píseň z těch, které o prázdninách složil.
Jednou ze Schubertových prvních ženských inspirací byla Tereza Grobová, která ho okouzlila nejen svým zpěvem. Byla to sopranistka, která zpívala v jedné z jeho prvních mší. Ještě ten den po premiéře pro ni napsal píseň Dívka z ciziny. Je to píseň o mladé ženě, která se vrací na jaře z dálek k pastýřům a s ní se domů vrací i vlaštovky. Poté co Tereza tuto píseň zazpívala, Schubert s ní prožíval celý její příběh. Tři dny po té složil známou píseň Markétka u přeslice. Již během psaní si představoval svou milou na místě Markétky. Tato představa byla ještě silnější, když píseň zpívala právě Tereza Grobová. Avšak Terezina matka jejich vztahu nepřála, protože Schubert byl pouze učitelský pomocník. K sňatku by svolila pouze tehdy, kdyby se Franz stal učitelem, a to znamenalo další dva roky studia. Protože by Schuberta studium omezovalo v komponování, s těžkým srdcem se s Terezou rozloučil. Tato událost ho ještě více přiměla k tvorbě a díky ní ještě více vnímal přednosti přírody, jak víme například z jeho deníku.
Smutnou inspirací mu byl i jeho teskný milostný život. Vždy, když si přečetl báseň o nevyplněné lásce, viděl se v ní. Stejně jako v již zmíněné básni Henricha Heina Der Doppelgänger (Dvojník) z roku 1828. Je o básníkovi, který přichází k domu, kde bydlívala jeho milá. Již dávno tam nebydlí, ale dům mu ji stále připomíná. Báseň v sobě nese pocit milostné prohry, což bylo jedno ze Schubertových častých témat. Proto se této básně ujal a zhudebnil ji. Píseň se line od nenápadného pianissima, kdy básník sděluje, že v tomto domě bydlela ona, až do burácivého forte fortissimo, kdy je básník na onom místě a lomí rukama. Po té utichne do piano. Rovněž podle zhudebnění můžeme usoudit, že se Schubert s touto básní velmi ztotožnil.
Do jeho skladeb se tedy promítla nejen radost ze života, ale také osobní žaly. Jeho zoufalství a smutek ze života, jaký před smrtí prožíval, prosákly do cyklu písní Winterreise („Zimní cesta“).
Vlivem dobové společenské situace, která Schuberta přiváděla k trudomyslnosti, vznikla píseň Der Wanderer (Poutník), která uchválila celou jeho generaci. Vyjadřuje pocit odcizení mezi lidmi a Schubert ji roku 1816 zhudebnil dokonce dvakrát. Poutník vypráví o svém tichém a smutném putování, které neustává, protože nemůže najít vyvolenou zemi, kde by se cítil dobře. V každé zemi, kam vkročí, se cítí osaměle, a tak pokračuje v další cestě. Schubert píseň rozčlenil podle textu básnické předlohy. V úvodu se setkáváme s typickými triolami v pianissimu, které mají neklidný ráz a napětí, uvolní se teprve před nástupem zpěvu. Jde o melancholickou náladu, kdy přichází poutník. Tempo se stupňuje až s vyprávěním o ideální zemi, kterou si poutník představuje. Pak duševním zrakem vidí mrtvé, jak povstávají k životu. Zmrtvýchvstání se často nahrazovalo jinými slovy, avšak dle křesťanských představ je tento akt radostný. Vysvětluje tedy i Schubertovo zhudebnění. Toto napětí se vzápětí zlomí a nálada se vrací na začátek. Píseň Poutník byla Schubertovi natolik blízká, že z ní v roce 1822 vytvořil klavírní Fantazii C dur.
Jak je patrné, inspirací Schubertovi byla i politika. Občas sám psal i literární texty, aby vyjádřil své myšlenky. Někdy je zhudebnil, někdy je nedokázal hudbou vyjádřit, jako například Nářek k národu, kde ve verších vyjádřil své pocity ohledně myšlenkového odboje proti policejnímu pořádku v době rakouského absolutismu, který prožíval spolu se svými přáteli. Tuto báseň věnoval příteli Franzi von Schoberovi, ale později ji přece jen zhudebnil pod názvem Píseň válečníka. Skladba je poměrně depresivní a pesimistická, až poslední sloka naznačí střípek naděje; v této sloce pojednává Schubert o umění, které dokáže vyjevit hrůzu této doby a poněkud zmírnit velký žal.
Schubert dokázal zkomponovat píseň strofickou i prokomponovanou tak, aby zaujala posluchače i interprety. Pro písně strofické si Schubert nejčastěji vybíral poezii, která byla psána na lidové motivy. Například píseň Planá růže je komponována v duchu lidové zpěvnosti. Pro písně prokomponované si vybíral texty spíše prozaické, a to epické i lyrické. Bylo to důležité kritérium pro to, aby píseň byla evoluční jak po hudební stránce, tak po stránce textové. Ukázkovým příkladem textu s lyrickým základem je Markétka u přeslice. Jistý rýmový aparát se v tomto textu objevuje, avšak není pravidelný jako u strofických písní. Text epický je základním pilířem prokomponované písně Král duchů. Zde je hudba rovnocenným partnerem zpěvu. Schubert komponoval písně podle toho, jak plynul text vybrané básně.
Schubertovy písně většinou začínají předehrou, která uvede posluchače do děje. Dohrou pak celou píseň uzavírá a dokončuje poslední myšlenky a pocity. Pro klavírní doprovod Schubert využíval vyspělé nástrojové techniky a dovednosti zdatných klavíristů. Je známo, že klavírní doprovody Schubertových písní jsou určený spíše pokročilým klavíristům. Schubert klavírním doprovodem dotvářel hudbu a využíval možnosti odstínů a modulací. V případě textů básníků, u kterých se necítil vázán strukturou básně, využíval více fantazii, a tím odbíhal od hlavního námětu; například v písni Leichenphantasie („Fantazie umrlců“) na text Johanna Christopha Friedricha von Schillera nebo Vatermörder („Otcovrah“) na slova Kottlieba Konrada Pfeffela.
Schubertovo komponování bylo především pocitové. Nekomponoval dle předepsaných předloh, proto lze v jeho hudbě slyšet jakýsi hudební zvrat, ovšem když to vybrané libreto dovolí. Schubertovu touhu experimentovat dokládá nejen rozmanitá písňová tvorba, ale také i široká paleta jiných žánrů, kterými se během komponování písní zabýval. Ve vývoji jeho komponování převládá zejména rozvoj melodické linky než harmonických dramat. Protože ho upoutávaly zejména klasicistní básně, dochází v těchto případech k zajímavému spojení klasického jednoduchého stylu vyjadřování a romantických rozmanitých melodií.
Schubert bohužel nikdy nedokázal složit operu, která by zaujala veřejnost. Neuměl totiž rozpoznat dobré libreto od špatného, tak jak to dovedl a vycítil u básní. Jako skvělý písňový skladatel necítil dramaticky, nedokázal tudíž odmítnout špatné libreto k opeře. Existují také teorie, že byl vynikajícím autorem pouze na poli menších hudebních celků a pro větší hudební plochy neměl cítění. Několik jeho oper se dostalo na veřejnost, ale nikdy neslavily takový úspěch jako jeho písňová tvorba. Do paměti všech se vryl právě jako citlivý skladatel písní.
Schubertův kompoziční styl se během jeho krátkého života rychle vyvíjel. Ztráta potenciálních mistrovských děl způsobených jeho brzkou smrtí v 31 letech byla asi nejlépe vyjádřena epitafem na jeho náhrobním kameni, který napsal básník Franz Grillparzer: Zde hudba pohřbila poklad, však zvláště své naděje.
Literatura:
BÁRTOVÁ, Jindra – SCHNIERER Miloš – ZOUHAROVÁ Věra. Dějiny hudby. 3. Upravené vyd.-dotisk. České Budějovice: Jihočeská univerzita České Budějovice, 1995.
DAVID, Kurt. Zázračný muzikant. Košice: Východoslovenské vydavateľstvo, 1984.
JINDROVÁ, Barbora. Písňová tvorba Franze Schuberta. Bakalářská práce. Západočeská univerzita v Plzni, 2012. Vedoucí bakalářské práce doc. Mgr. Svatava Luhanová.
KOŽÍK, František. Nedokončená. Praha: Orbis. 1996.
HOLZKNECHT, Václav. Franz Schubert. Praha: Supraphon, 1972.
MACHÁT, Antonín. Schubert, muzikant boží. Praha: Topičova edice, 1941.
doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D., Ústav bohemistiky a knihovnictví, FPF, Slezská univerzita v Opavě
