14. Vztah literatury a hudby v období českého klasicismu. Česká hudební emigrace za klasicismu
Čeští hudební skladatelé 18. stol. měli významný vliv na vývoj evropského klasicismu. Svou členitou a nekomplikovanou homofonní fakturou (faktura = hudební sazba) byl klasicismus české mentalitě blízký. V období hudebního klasicismu česká hudba rychle doháněla své zpoždění, které přetrvávalo vlivem nepříznivých společensko-politických podmínek ještě v době baroka. Dokladem je význam českých skladatelů tzv. Mannheimské školy atp.
Nejdůležitější tvůrčí osobností českého klasicismu byl František Xaver Brixi (1732–1771). Zanechal na čtyři sta čtyřicet děl, včetně oratorií, duchovních kantát (Stabat Mater), klášterních a školních her. Brixiho umělecký věhlas pronikl velmi brzy i do zahraničí. V Rakousku, Polsku i na západě Německa patřil v sedmdesátých a osmdesátých letech k nejhranějším autorům chrámové hudby. Mnichovští jezuité od něho několik let objednávali hudbu k duchovním dramatům. 167 jeho děl je dodnes v opisech zachováno v klášteře Cisterciáků v Ottobeurenu. Jeho Corona stellarum duodecim Beatae Mariae Virginis měla obnovenou premiéru 8. 10. 2011 v kostele na Karlově, Praha 2 (sbor Fénix).
Opery psal dále Jan Antonín Koželuh (1738 Velvary – 1814 Praha); k nejznámějším operám patří Allesandro nell‘ Indie (Alexandr v Indii, 1769) a Demofoonte („Démofontes“, 1772). Vincenc Mašek (Machek, Maschek) (1755 Zvíkovec u Zbiroha – 1831 Praha) skládal opery (singspiely): „Der Ostindien fahrer“ („Východoindický jezdec“) a Der Spiegelritter (Zrcadlový rytíř) Stal se sekretářem hraběte z Vrtby a pod jeho patronací pořádal koncerty zejména v Německu. Když se osamostatnil stal se v Praze ředitelem kůru v kostele sv. Mikuláše na Malé Straně, obchodníkem s hudebninami a vyhledávaným učitelem klavíru. Jeho obchod byl jedním z center pražského hudebního života. Byl soudním znalcem v oboru muzikálií, členem pražské společnosti Tonkünstler-Sozietät a čestným členem Vídeňského spolku pro duchovní hudbu u sv. Anny.
Domácí chrámový repertoár rozmnožovalo množství místních skladatelů, zvláště z řad učitelů (kantorů), v jejichž tvorbě se ozývají lidové tóny, zejména v pastorelách. Byla to idylická vánoční oratoria nevelkých rozměrů, která se vyvinula z lidových koled a malých duchovních vánočních her. Představiteli byli Jiří Ignác Linek (Bakov), Karel Kumpošt (Vysoké Mýto), Tomáš Norbert Koutník (Choceň).
Velké kláštery v Praze pěstovaly oratoria, duchovní a školské hry provozoval zvláště jezuitský řád, po jeho zrušení (1773) piaristé. Světské hudebně dramatické formy měly nejpříznivější podmínky v Praze. Uváděla se opera seria, buffa, pantomima, vídeňský singspiel – v Kotcích, stánkem italské opery bylo Thunovské divadlo na Malé Straně, pak v nové divadelní budově, kterou vystavěl hrabě Nostic. Došlo k sblížení Prahy s W. A. Mozartem, který pobýval u manželů Duškových ve vile Bertramka. Josefíně Duškové věnoval Mozart árii Bella mia famma a pro Prahu zkomponoval operu Don Giovanni (prem. 29. 10. 1787). Po požáru Thunovského divadla bylo Nosticovo divadlo, přejmenované r. 1798 na Stavovské, jediným reprezentativním pražským divadlem. Podíl českých skladatelů byl malý, zastoupeni byli Josef Mysliveček, Jan Antonín Koželuh a Florian Gassmann.
Dramaticko-hudební obor nezůstal omezen na hlavní město, projevoval se ve všech větších městech (Brno, Olomouc, Opava, Cheb). Snahy o původní český singspiel mohly navázat na lidové hry se zpěvy, pěstované na venkově zásluhou našich kantorů. Antošova Opereta o sedlskej svobodě naráží na selské povstání (1775). Borového Opera (1820) zesměšňuje mužovy trampoty se zlou ženou. Z hanáckých zpěvoher, k nimž psal texty mj. premonstrát Mauritius Bulín, upoutává obhroublým humorem Jora a Manda od hněvotínského rektora (řídícího školy) Josefa Pekárka.
Do vývoje opery zasáhl i ředitel pražské varhanické školy Jan Augustin Vitásek (1770 Hořín – 1839 Praha) operou David. Dále je autorem mnoha písní a sborů. Mezi nimi jsou i dva protinapoleonské pochody: Marš každého Čecha ctného (1809) a Vzhůru Češi, pojďme směle. Připisuje se mu i sborový hymnus Sláva vlasti. Jan Augustin Vitásek byl velmi plodný skladatel, který zasáhl do všech hudebních žánrů té doby. Vycházel zejména z díla Wolfganga Amadea Mozarta, ale i z českých lidových písní a tanců. Jeho skladby jsou přístupné širokému okruhu posluchačů a byly ve své době velmi oblíbené. Zejména jeho chrámová hudba ovládala české kůry až do ceciliánské reformy. Představuje jednoho z posledních reprezentantů českého klasicismu.
Česká hudební emigrace za klasicismu I.
Čeští hudebníci odcházeli do ciziny odedávna, zvláště ve 2. pol. 18. stol. dosáhla emigrace (tento pojem zde nemá žádné politické konotace) velmi silné intenzity. Vídeň a řada měst v rakouské monarchii byla chápana jako součást státu. Hudebníci se buď uplatňovali doma, anebo v jiných státech a kulturních centrech. V pobělohorské době existovala emigrace nejen z náboženských důvodů, ale také z hlediska lepšího uplatnění nebo i hudební orientace, popř. vzdělání. Významný byl i proud směřující do tehdejšího Ruska.
S instrumentální hudbou souvisí tzv. Mannheimská škola (Jan Václav Stamic, František Xaver Richter). Označuje skupinu skladatelů a hudebníků, kteří působili v německém Mannheimu a přičinili se o nový orchestrální sloh a nové hudební formy. Časový rámec její tvůrčí činnosti se obyčejně určuje dobou od založení vynikajícího mannheimského orchestru Kurpfälzisches Kammerorchester (Komorní orchestr falckého kurfiřtství) kurfiřtem Karlem Filipem až do konce panování jeho následníka Teodora Falckého (1743–1778), za jehož panování dosáhl orchestr největšího věhlasu. Sloh Mannheimské školy se vyvíjel spolu s úrovní orchestru, jehož brilantnost a tvůrčí duch rovněž souvisely s velmi významnou finanční podporou. Ta znamenala příchod mnoha vynikajících hudebníků (především z Čech a Francie), čímž došlo ke stylové konfrontaci různých přístupů a tím i k mnohotvárnosti pracovních technik a vzájemnému ovlivnění. Za zakladatele Mannheimské školy je pokládán český skladatel a hudebník Jan Václav Stamic. Francouzské smyčcové techniky se v Mannheimské škole snoubí s plností tónu a zpěvností české hudby. Náhlá střídání piana a forte, crescenda a decrescenda měly vliv na stavbu hudební věty, celková forma se stávala dramatickou díky střídání jednotlivých poloh. Vše se sice již dříve objevovalo ve zlomcích u jiných skladatelů, ale Stamic jako první dokázal tyto prvky stmelit, dát jim pevný řád a důsledně je uplatňovat. Do orchestru zavedl lesní rohy a klarinety a tím dosáhl nového zabarvení hudby. Dynamickými odstíny a střídáním tónin a temp dosahoval neobyčejné plastičnosti hudby. Mannheimský orchestr dosáhl v dané době takového věhlasu, že domovské město bylo označováno za „muzikantské Athény Němců“.
Jan Václav Stamic (1717 Německý Brod – 1757 Mannheim) byl český skladatel a houslista světového významu, jenž tkví v objevu klasické cyklické sonátové hudební formy, podílu na výstavbě čtyřvěté symfonie a rozšíření nástrojového obsazení orchestru. Díky svému novátorskému přístupu předešel dobu a stal se spolutvůrcem nově vznikajícího klasicistního hudebního slohu. Barvitost jeho hudby, svěží a odvážné nápady obdivoval i Wolfgang Amadeus Mozart. J. V. Stamic napsal asi 74 symfonií (z nichž se dochovalo 58), přes stovku triových a ostatních sonát, 14 houslových a 11 flétnových koncertů, koncerty pro klarinet, trubku, 10 orchestrálních trií, kvartety apod. Komponoval i skladby duchovní (mše, árie, litanie).
Jako profesor skladby na konzervatoři v Paříži proslul Antonín Rejcha (1770 Praha-Staré Město – 1836 Paříž). Byl členem dvorního orchestru kurfiřta v Bonnu a divadelního orchestru v Bonnu. V tomto orchestru hrál na violu i mladý Ludwig van Beethoven. Společně navštěvovali přednášky matematiky a filosofie na zdejší univerzitě. Oba měli stejného učitele hudby, Ch. G. Neefeho, který je zasvěcoval do díla Johanna Sebastiana Bacha. Kromě toho se samostatně se zaujetím vzdělával v hudební teorii. Když Napoleonova vojska obsadila v roce 1794 Bonn, odešel do Hamburku, kde působil jako učitel hudby a věnoval se intenzivně skladatelské činnosti. Nějaký čas pobýval v Paříži (1800–1802) a posléze se usadil ve Vídni. Studoval u Josepha Haydna, získal si přízeň habsburského dvora a seznámil se s významnými skladateli, kteří ve Vídni pobývali (Antonio Salieri, Ludwig van Beethoven, Johann Georg Albrechtsberger, Luigi Cherubini). Jeho kantáta na text Bürgerovy balady Lenora se stala obětí státní cenzury, která mu znemožnila provedení díla.
Od roku 1808 žil Rejcha trvale v Paříži. Roku 1818 se oženil s Francouzkou Virginií Enaustovou a v roce 1829 získal francouzské státní občanství. Stal se nejdříve profesorem, posléze i ředitelem pařížské konzervatoře. Jeho žáky na konzervatoři byli mj. Hector Berlioz, César Franck, Charles Gounod, Georges Onslow a soukromým žákem Franz Liszt. Stal se významným hudebním teoretikem a jeho spisy ovlivnily několik generací hudebních skladatelů a hudebních vědců v celé Evropě. Za své dílo byl v roce 1835 vyznamenán Řádem čestné legie a stal se členem Francouzské akademie věd a umění.
Z dnešního pohledu je Rejcha ceněn zejména jako hudební teoretik a pedagog. Většina jeho prací z oboru hudební teorie se dočkala řady vydání. Pojednání o melodii vyšlo v rozmezí necelého století (1814–1911) jedenáctkrát. Spolu s naukou o harmonii bylo přeloženo do italštiny a ještě s dalšími dvěma díly také do němčiny. V Nauce o kontrapunktu provedl Rejcha nejradikálnější zásah do stavby fugy, a to i prakticky svými 36 fugami pro klavír a pojednáním O novém systému fugy. Rejchova teoretická díla znal a studoval i Bedřich Smetana. Z další Rejchovy tvorby se dodnes hojně uplatňují dechová kvinteta a komorní skladby pro nejrůznější nástrojové kombinace: pro tři flétny, pro čtyři lesní rohy apod. Jeho jevištní díla ovšem nezískala žádný větší ohlas ani oblibu. Systematický katalog Rejchova díla zatím neexistuje a to i z toho důvodu, že jeho rukopisy jsou rozesety po celé Evropě. Rejcha sice některým svým dílům přiděloval opusová čísla (dosáhl počtu 107), ale činil tak nesystematicky a náhodně. Velké množství jeho děl uchovává pařížská knihovna Bibliothéque Nationale du Conservatoire a de l´opera, která svůj seznam zveřejnila. Řada rukopisů Rejchových skladeb se nachází i v českých archivech. O tematický katalog se pokusila Olga Šotolová v roce 1977, ale i ten je neúplný. O úpravy a realizace mnohých Rejchových skladeb, mj. kantáty Lenora, Rekviem, Nového žalmu, Variací pro violoncello a orchestr, šesti symfonií a dalších komorních vokálních i instrumentálních skladeb, se zasloužil Stanislav Ondráček.
Literatura:
Černušák, G. Dějiny evropské hudby. 4. vyd. Praha: Panton, 1964.
Helfert, V. Hudba na jaroměřickém zámku. Praha: Česká akademie věd a umění –Bursík a Kohout, 1924.
Kamper, O. Fr. X. Brixy – K dějinám českého baroka hudebního. Knihovna Dalibora, svazek 13. Praha: Mojmír Urbánek, 1926.
Kolektiv autorů. Divadlo v Kotcích. Red. a ed. F. Černý. Praha: Panorama, 1993.
Kouba J. ABC hudebních slohů. Praha: Supraphon, 1988.
Němeček, J. Nástin české hudby 18. století. Praha: SNKLHU, 1955.
Petrů, E. Copak to ale za mozeka hraje? Hanácké zpěvohry 18. století. Úvod Eduard Petrů
a Alena Burešová. Ostrava: Profil, 1985.
Racek, J. Česká hudba. Od nejstarších dob do počátku 19. století. Praha: SNKLHU, 1958.
Šafařík, J. Dějiny hudby. I. díl. Od počátků hudby do konce 18. století. Praha: Votobia, 2002.
Trojan, J. Kantoři na Moravě a ve Slezsku v 17. až 19. století: jejich sociální postavení, společenská funkce a význam ve vývoji národní hudební kultury. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2000.
doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D., Ústav bohemistiky a knihovnictví, FPF, Slezská univerzita v Opavě
