Je 28. října 2018, máme zasazené tři lípy na oslavu 100. výročí od vzniku první republiky, sedíme v naší bývalé škole s hrnkem něčeho teplého v ruce, povídáme si a paní Zítková začne číst z obecní kroniky – vzpomínáme.
Tak někdy v tuhle dobu se zrodil nápad zrealizovat „čtení pro dospělé“. Čas plynul a na jednom z obecních zastupitelstev jsme se dali do plánování. Původně to měla být komorní akce s dvěma hosty, ale k čemu bychom měli v názvu „Velké“, kdybychom se tím neřídili…
O rok později – 27. října 2019 začíná první z Janovických podvečerů. Jsme trošku nervózní – je to první akce tohoto druhu a nevíme, co od ní čekat, kolik přijde lidí, jací budou pozvaní hosté.
Přichází muž v bílé košili a s kufrem v ruce. Josef Formánek je tady a společenská místnost se mění na malou domácí pracovnu. Ve světle lampy nám čte úryvky ze svých knih a provází nás svým životem úspěšného redaktora, šamana ve výcviku, alkoholika, abstinujícího alkoholika i spisovatele. Jeho vyprávění je natolik silné, že nás přiměje přemýšlet o nás samých, o tom, v co vlastně věříme.
První podvečer máme za sebou, i když bychom nejraději poslouchali dál.
A posloucháme. 28. října se přeneseme o několik desítek let zpět. Díky vyprávění Miloše Doležala prožíváme život Josefa Toufara – hocha, který měl jediný sen – stát se farářem. Lidé v jeho farnosti ho měli rádi, neboť jim naslouchal, prožíval s nimi všechny jejich radosti i starosti, vzdělával je a snažil se, aby kolem sebe i v sobě nacházeli dobro.
Naši zemi však v té době řídili lidé, kteří se vzdělaných a silných lidí obávali. Nečinilo jim problém využívat nejrůznějších podlých praktik k odstranění takovýchto pro ně nepohodlných osob. P. Josefa Toufara jedné tmavé noci lstí vylákali z číhošťské fary a unesli jej.
Mučili ho. Zemřel. Nepokořen. Avšak křivdy té doby s námi žijí dál.
Dva podvečery a tolik myšlenek, emocí a možná i odkrytých ran, které si s sebou neseme a bojíme se do nich vlít dezinfekci, aby se zahojily. Bojíme se, protože to nejspíš bude bolet.
Lékařská pomoc je už na cestě.
Podvečer třetí. Dva muži – Filip Habrman a Richard Bouda, kteří pomáhají společně s Diecézní charitou Brno v oblasti iráckého Kurdistánu lidem, kteří podle Islámského státu nemají právo žít. Chtějí, aby krváceli, aniž by měli šrám na těle. A proto ubližují před zraky rodičů jejich dětem a před zraky mužů jejich ženám. Mučí je, prodávají do otroctví, zabíjejí.
Navzdory krutému počínání ISIS se však lidé vrací do svých domovů – do města Sinjaru a snaží se o jeho obnovu. Staví nemocnici, vytváří pracovní místa pro dívky, které zažily nejkrutější zacházení ze strany jejich otrokářů. Válkou zmítaná oblast se pomalu probouzí k životu.
I přes snahu vzít jim vše jim naštěstí nedokázali vzít duši.
Tři podvečery utekly tak rychle. Možná jsme si to na začátku pod tíhou obav přáli, ale teď je tomu jinak. Nová přátelství, nové nápady, možnost uspořádat si myšlenky, možná i hodnoty, to vše nám předchozí besedy daly. Naštěstí můžeme být pořád ještě v oblacích, i když se už pomalu chystáme k přistání, protože čtvrtý podvečer je tady.
Jan Rudzinskyj – dalo by se říct „starý známý.“ Vždyť tu byl už na jaře. Překvapí nás?
Ano. Svým povídáním o přáních, touze, štěstí a intuici zhmotňuje červenou nit, která spojuje Janovické podvečery a uzavírá kruh. Vrací nás zpátky do reality, jež není černá ani bílá. Je taková, jakou si ji děláme my.
Konec.
Je noc ze 13. na 14. listopadu a já píšu tento článek. Je to patnáct dní, co Janovické podvečery skončily, a přesto je nedokáži popsat, tak jak bych chtěla.
Byly intenzivní a inspirativní. Nyní záleží jen na naší touze, síle a odvaze, kam to vše posuneme.
PS: Děkujeme všem, kteří se podíleli na realizaci Janovických podvečerů. A taky všem, kteří tuto akci přišli podpořit svojí účastí na jednotlivých besedách. Bez vás by to nebylo ono.
*převzato a upraveno z knihy Pipi Dlouhá punčocha
Dana Dlouhá, Místní knihovna Velké Janovice
