Literatura a hudba

12. České hudební baroko
Obraz hudebního ruchu v českých zemích se rýsuje teprve v 2. pol. 17. století. Důležitými ohnisky hudební činnosti byly šlechtické kapely, např. v Kroměříži za Karla Lichtenštejna (1664–1695), Holešov za hraběte Františka Antonína Rottala, Slezské Rudoltice za hraběte Alberta z Hodic, Jaroměřice nad Rokytnou za hraběte Jana Adama Questenberka, v Roudnici za Lobkoviců, v Českém Krumlově za Schwarzenberků, v Kuksu za hraběte Fr. Ant. Sporcka, v Lukavici u Plzně za Morzinů. K nástrojové hudbě přistupovala podle místních poměrů účast v chrámové hudbě, operních představeních apod.
Opera se dostala do Čech poprvé r. 1627 při korunovaci Ferdinanda II. Zdomácněla v našich zemích na mnoha místech. V Praze a v Brně vystupují italské operní společnosti. Šlechta pěstovala na svých sídlech operu, příkladem tohoto jsou Jaroměřice nad Rokytnou za J. A. Questenberka. Hrabě Sporck povolal na Kuks u Jaroměře v r. 1724 operní společnost Antonia Denzia a svěřil mu od podzimu téhož roku vedení opery ve svém pražském divadle. Provozovaly se hlavně práce velkých benátských mistrů. Po Sporckově smrti se stalo sídlem italské zpěvohry divadlo Starého Města Pražského.
Oratorium se pěstovalo teprve od 20. a 30. let 18. stol. Zásluhou kardinála Schrattenbacha mělo Brno oratorní koncerty velkého formátu. V Praze se oratoriu věnovali křižovníci a jezuité. Jsou zastoupeni benátští mistři. Velmi rozšířená byla mravoučná dramata školská. Hudba se střídala s mluveným slovem a připojovala se k němu patrně také melodramatickou formou.
V 2. pol. 17. stol. působí v Čechách a na Moravě celá skupina skladatelů, kteří se vyrovnávali s benátskou a vídeňskou tvorbou. Zakladatelským zjevem je jindřichohradecký varhaník, skladatel a básník Adam Václav Michna z Otradovic (asi 1600–1676). Ve dvou sbírkách Česká mariánská muzika a Svatoroční muzika podal čtyřhlasé a pětihlasé duchovní zpěvy vzácné citové ryzosti (v České muzice – „Chtíc, aby spal“). Loutna česká je soubor duchovních skladeb pro dva soprány s doprovodem 2 – 3 viol a generálního basu. Nejvyspělejší Michnovy skladby zůstaly v rukopise, např. Missa Sancti Venceslai a Magnificat.
Michnu předčí rozsahem díla Pavel Josef Vejvanovský (1640–1693) z Hukvald, žák opavských jezuitů. Působil v Kroměříži a zanechal na dvacet mší, desítky duchovních skladeb a množství komorních děl.
Jan Dismas Zelenka (1679–1745) působil u drážďanského dvora, složil asi dvacet mší, tři rekviem, tři oratoria, nepřestával udržovat styky s českým životem, jak o tom svědčí jeho motet na český překlad 50. žalmu (Chvalte Boha silného). Jezuité provedli v r. 1723 jeho alegorickou hru, oslavující Karla VI. jako dědice koruny svatováclavské, Sub olea pacis et palma virtutis (Pod olivou míru a palmou statečnosti).
Od Bohuslava Matěje Černohorského (1684–1742) se vinou požáru svatojakubského chrámu (1754) nedochovalo mnoho skladeb. Známe několik motetů, velkolepou vokální fugu Laudeatur Jesus Christus (Pochválen buď Ježíš Kristus), vynikající jsou varhanní skladby.
Z okruhu zámecké hudební kultury v 1. pol. 18. stol. jasně vystupuje František Václav Míča (1694–1744). Když J. A. Questenberk založil kapelu v Jaroměřicích, stal se Míča ústřední postavou tamního čilého ruchu. Napsal několik oper, např. O původu Jaroměřic (1730), skládal oratoria, kantáty aj.
Majetkové a kulturní přesuny, způsobené bělohorskou katastrofou a třicetiletou válkou, těžce zasáhly duchovní píseň. Bratrský kancionál (1659, Amsterodam) J. A. Komenského vyřadil některé písně jako nápěvně nesnadné a zavádí cizí. V luterském Evangelickém kancionálu najdeme vliv německých souvěrců.
Duch české reformační písně se paradoxně uchoval spíše v pokatoličtěných Čechách. Vlastenecký jezuita Matěj Václav Šteyer (1630–1692) pojal její nápěvy do Kancionálu českého (1683), a tak mnohé reformační písně v katolických chrámech přežívají dodnes. V 1. pol. 18. stol. se velké oblibě těšil Slaviček rajský (1719) Jana Josefa Božana (1644–1716).

Shrnutí
Od počátku 17. století, vlastně již v rudolfínské době, začala do českých zemí pronikat raně barokní hudba. Jedním z prvních větších celků, dokazujících průnik baroka do českých zemí, je rukopisný soubor lobkovicovské knihovny v Roudnici. Dalšími doklady z té doby jsou sbírky hudebnin, hlavně chrámové hudby, dochované např. v Praze, Brně, Kroměříži, Českém Krumlově, Tovačově, Slaném, Oseku a jinde. Noty si hudebníci povětšinou opatřovali z Itálie nebo z Vídně. Následující rozvoj barokní hudby byl v důsledku bělohorské bitvy a následné katastrofální politické a hospodářské situace během třicetileté války násilně přerušen.
Česká hudba neznala na sebe navazující skladatele nebo školy. Působili zde pouze jednotlivci nebo instituce.
Barokní hudba byla provozována v chrámovém prostředí, na zámcích duchovní i světské šlechty. V 17. století byla významná kapela olomouckých biskupů v Kroměříži. Hudba na zámcích provázela nejrůznější dvorní slavnosti, k nimž byly komponovány sonáty, suity, baletti apod. Vedle toho byla oblíbená nákladná operní představení, za zmínku stojí představení na Kuksu hraběte Sporcka a v jeho operním divadle v Praze.
Oblíbenou postavou raně barokní hudby byl Adama Václav Michna z Otradovic. Jeho básnické i hudební dílo vyniká jímavou citovostí, skladby zase půvabnou melodií, projevuje i smysl pro jasnou hudební formu. Na Michnu navazuje řada dalších, méně výrazných skladatelů: Pavel Josef Vejvanovský, Jan Křtitel Tolar (byl slovinského původu), Václav Karel Rovenský aj.
Nejvýznamnějším německým skladatelem žijícím v českých zemích v období baroka byl Heinrich Ignaz Franz von Biber, rodák z Vartenberka, houslista a dirigent v kapele olomouckého biskupa Karla Lichtensteina-Kastelkorna.
Vrchol českého baroka tvoří Jan Dismas Zelenka a Bohuslav Matěj Černohorský, nazývaný někdy otcem české hudby. Do tzv. Černohorského školy bývají řazení dva významní skladatelé konce barokní éry Jan Zach a František Tůma. Ze skladatelů mimo hlavní centra byl významný jeden z předchůdců českého hudebního klasicismu František Václav Míča, kapelník a skladatel hraběte Jana Adama z Questenberku na zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou.
Oblíbená byla v té době velikonoční oratoria a vánoční pastorely. Jezuitský řád provozoval školská dramata za účasti hudby.
Během 17. a 19. století vznikla řada kancionálů, které svědčily o mimořádné úrovni chrámového zpěvu: bratrský kancionál Komenského, katolický kancionál českého jezuity Matěje Václava Šteyra, protestantský kancionál Harfa nová Jana Liberdy. V 18. století byl oblíbený kancionál Jana Josefa Božena Slaviček rajský. Z kancionálů vydaných na Slovensku uveďme Cithara Sanctorum z 1. poloviny 17. století, který sestavil těšínský rodák a luterán Jiří Třanovský.
Barokní hudba působila na prostý lid nesrovnatelně hlouběji a všestranněji než hudba renesanční, což mělo za následek zintenzivnění lidové tvořivosti. Vznikla řada lidových písní, z nichž si mnohé podržely životnost i dodnes. Silně na ně působila chrámová hudba, čímž si lze vysvětlit jejich charakter zejména v Čechách – převahu durových tónin, rytmickou přehlednost a pravidelnou periodicitu.

Doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D., Ústav bohemistiky a knihovnictví, FPF, Slezská univerzita v Opavě

Literatura
Božan, J. J. Slaviček rajský. Ostrava – Brno: Ostravská univerzita – Host, 1999.
Lébl, V. Hudba v českých dějinách od středověku do nové doby. Praha: Supraphon, 1983.
Helfert, V. Hudební barok na českých zámcích. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1916.
Helfert, V. Hudba na jaroměřickém zámku. František Míča (1696-1745). Praha: Česká akademie věd a umění – Bursík a Kohout, 1924.
Helfert, V. Jiří Benda. Příspěvek k problému české hudební emigrace. Brno: Filosofická fakulta Masarykovy university v Brně, 1934.
Michna z Otradovic, A. Básnické dílo. Texty písní 1647-1661. Praha: NLN, 1999.
Pilková, Z. Dramatická tvorba Jiřího Bendy. Praha: SNKLHU, 1960.
Pohanka, J. Dějiny české hudby v příkladech. Praha: SNKLHU, 1958.
Racek, J. Česká hudba. Od nejstarších dob do počátku 19. století. Praha: SNKLHU, 1958.
Racek, J. Italská monodie z doby raného baroku v Čechách. Olomouc: Velehrad, 1945.
Smolka, J. Česká kantáta a oratorium. Praha: Supraphon, 1970.
Smolka, J. Hudba českého baroka. Praha: AMU, 2005.
Sehnal, J. Pavel Vejvanovský a biskupská kapela v Kroměříži. Kroměříž: Muzeum Kroměřížska – Městský úřad, 1993.

Hudební ukázky pro zájemce
Vypůjčte si v hudebním oddělení knihovny k poslechu CD s hudbou (není-li k dispozici nahrávka, pokuste se ji najít ve formátu MP3 nebo jako video v MP4 na internetu):
Adam Václav Michna z Otradovic (některé vánoční oratorium, Missa Sancti Wenceslai, Requiem), zhlédněte filmové zpracování cyklu Loutna česká tohoto českého barokního skladatele (z r. 1991). Pavel Josef Vejvanovský (některou mši nebo duchovní skladbu). Jan Dismas Zelenka (některou mši, rekviem, oratorium). Bohuslav Matěj Černohorský (některou mši nebo fugu). Dále doporučujeme ukázky z Antologie české hudby / Anthology of Czech Music. Seznamte se s Kancionálem Jana Amose Komenského (Praha, Kalich 1992) a Slavičkem rajským J. J. Božana (Ostrava – Brno, 1999). Kromě literatury ke studiu můžeme doporučit monografii Jaroslava Smolky Jan Dismas Zelenka (Brno: AMU, 2006).