Fantazie k literatuře patří odnepaměti, lépe řečeno od doby, kdy se psaný text přestal vnímat pouze jako nástroj pro informační sdělení. Bez fantazie by nevznikly dobré tři čtvrtiny literární tvorby, určitě ne takový Pán prstenů, Harry Potter nebo by svět nepoznal mistra jménem Terry Pratchett. Jsou však autoři, kteří pojem fantazie v literatuře posunuli ještě dál – a nejenže ji použili jako hlavní hnací motor pro vznik svého díla, navíc ji vtiskli svým postavám… a tak trochu z nich udělali její oběti.
Od sedmnáctého století
Takových děl i postav bychom našli bezpočet, za vlajkonoše tohoto charakteru jsou nicméně většinou označováni Don Quijote a Baron Prášil. Oba asi není nutné obšírně přestavovat, neboť s jejich jmény se určitě setkali i ti, kdo o knihy velký zájem nejeví… jejich jména totiž v běhu času ze stránek knih vystoupila a stala se součástí běžného života.
Za Dony Quijoty se označují snílci, bojující proti větrným mlýnům, tedy snažící se dosáhnout nereálných cílů. Následovníci Barona Prášila zase vypráví neuvěřitelné příběhy, a to i přesto, že jde o jasnou a těžko uvěřitelnou lež, s kterou navíc konfrontují veškeré fyzikální zákony.
Postavu Dona Quijota neboli důmyslného rytíře Dona Quijota de la Manchy, jak se také objevuje v oficiálním názvu knihy, čtenáři znají od 17. století. Jejím autorem je Miguel de Cervantes, který ze své (patrně nejslavnější španělské) literární postavy udělal opravdu velikou oběť fantazie.
Jí se don Quijote stal v momentě, kdy to přehnal se čtením rytířských eposů a vzal si do hlavy, že je sám udatným rytířem a tím, kdo obnoví slávu tohoto stavu. Následně vzal svého nepříliš zdatného koně Rocinanta, podle kraje, ve kterém žije, se pojmenoval Donem Quijotem de la Mancha a se svým panošem Sanchem Panzou vyrazil do světa – chránit bezbranné a bojovat proti nepřátelům, přičemž si je vždy vybájí ve své představivosti. Za všechny mluví slavná scéna s větrnými mlýny, které Don Quijote vidí jako obry.
Cervantesovo dílo je považováno za jedno z nejdůležitějších v historii. Není ovšem tajemstvím, že pro současného čtenáře je svou rozvláčností a jazykem těžko stravitelné. Existuje však několik zjednodušených verzí, v Česku je známá hlavně to od Jaromíra Johna, nebo několik filmových zpracování. Z poslední doby je nutné odkázat na loňský rok a na variaci Terryho Gilliama Muž, který zabil Dona Quijota.
Na dělové kouli
I Baron Prášil se může pyšnit filmovým zpracováním, pro nás populárním především v podání Karla Zemana s Milošem Kopeckým v hlavní roli. Původní příběh ale spadá mnohem hlouběji do historie než k filmu z padesátých let. Konkrétně do roku 1786, kdy v Německu vyšla kniha Podivuhodné cesty po vodě i souši, polní tažení a veselá dobrodružství Barona Prášila, jak je vypravuje při víně v kruhu přátel.
A že jde o historky skutečně zvláštní a schopné zrodit se pouze v poněkud nekontrolovatelné fantazii, dokazuje už jen jejich výčet…
Každý jisté zná, jak baron Prášil letěl na dělové kouli nebo jak se dostal na měsíc, dalšími historkami líčí, jak například zapadl s koněm do bažiny a vytáhl se sám za vlastní cop, nebo jak hodil po buldokovi svůj kabát, který se nakazil vzteklinou a ve skříni sežral ostatní oblečení.
Původní a několikrát zkracovanou a převyprávěnou knihu napsal Gottfried August Bürger. Inspiraci pro neproveditelné skutky Barona Prášila čerpal jednak z lidových vyprávění, ale také u skutečné postavy. Tou byl Karl Friedrich Hieronymus, svobodný pán von Münchhausen.
Narodil se 11. května 1720 a do svých čtyřiceti let se zúčastnil několika válek. Poté se vrátil do Bodenwerderu a na různých večírcích prezentoval svoji patologickou lhavost.
Zajímavostí je, že tato vlastnost dokonce naznala termínu v lékařství. Od roku 1951 je neustále si vymýšlejícím pacientům, kteří padli za oběť vlastní fantazie, diagnostikován Münchhausenův syndrom.
Edward Bloom
Svoji fantazii se nezdráhají dát do vínku svým postavám ani současní autoři. Za všechny lze zmínit spisovatele Daniela Wallace a postavu jménem Edward Bloom. Ten je sice méně známý než předchozí dvě, svou představivostí se jim ale rovnat může.
V útlé knize Velká ryba z roku 1998 se vydává vstříc doslova mytickým zážitkům. Jako hlavní hrdina se setká například s obrem nebo jednookou stařenkou, což vypráví svému synovi (samotnému autorovi), a to s lehkostí, jako by se události mohly stát každému.
A právě to knize pomáhá přidat jedno velké plus – aniž by šlo předchozím zmíněným dílům upírat na druhém plánu, jeho příběh má oproti nim daleko větší přesah. Pojí se totiž s nelehkým tématem umírání. Právě přes smyšlené historky se s pravou tváří tohoto hrdiny, byť uvězněného ve vlastní fantazii, seznamuje jeho syn.
Na závěr je třeba říct, že i příběh o neobvyklých Bloomových zážitcích si našel cestu na plátna kin. A to v roce 2003 díky režiséru Timu Burtonovi.
Petr Bobek, Krajská knihovna Vysočiny
