Knihovnictví má krásnou a dlouhou tradici a věnují se mu lidé nadšení a práci oddaní. V době, kdy byly moderní technologie v Československu v plenkách, práce v knihovnách vypadala jinak než dnes. S čím se tehdejší knihovníci museli potýkat, jak bylo vnímáno jejich postavení? Jací byli čtenáři, jak se chovali, co rádi četli, byli jiní než dnes? Zajímalo nás, jak se v posledních desetiletích minulého století knihovnictví v kraji vyvíjelo, a proto jsme se obrátili na kolegy knihovníky, kteří tu dobu profesně zažili. Vznikla tak nová rubrika a my vám v ní budeme po celý rok zprostředkovávat rozhovory s knihovníky z knihoven celého kraje.
Poznámka redakce
Vzpomenete si, kdy jste nastoupila do knihovny?
To si pamatuji přesně. Nastoupila jsem v dubnu 1961. Nejprve jako zástup za kolegyni, která odcházela na mateřskou dovolenou. Když se ale vrátila, Hradecký kraj, pod který tehdejší okresní havlíčkobrodská knihovna spadala, usoudil, že by mohli plán zaměstnanců o jednoho pracovníka rozšířit. Takže už jsem zůstala.
Jaké byly vaše začátky?
Když jsem nastoupila do knihovny, zjistila jsem, že vím, že nic nevím. Nejprve jsem šla do půjčovny a čerpala hodně od čtenářů. Dozvídala jsem se, co čtou, co jim kniha dala, jak se na ni dívají… Byla to vzájemná spolupráce – já půjčovala, oni zase sdělovali. Jelikož jsem měla ekonomickou školu, po určité době jsem začala jezdit do školy do Brna, abych si doplnila knihovnické vzdělání. To jsem dokončila v roce 1967. Mezitím jsem z půjčovny přešla na metodiku a stal se ze mě okresní metodik. Poté přišel rok 1968 a sedmdesátá léta a různé prověrky a zákazy. Já jsem se tehdy znelíbila a nesměla jsem přijít do styku s lidmi. Takže na místě, kde je dnes čítárna, jsem dělala nějaké revize a katalogizaci.
Jak vzpomínáte na cenzuru a vyřazování knih z politických důvodů?
Měla jsem štěstí, že to velké vyřazování knih, především překladových, v 50. letech jsem nezažila. Až když se v osmdesátých letech začaly dělat revize, tak podle přírůstkových seznamů jsem viděla, co tam dřív figurovalo, protože to při vyřazování nikdo neodepisoval. Jsem ráda, že jsem tomu ušla, vždyť když jsem dělala okresní metodičku, na malých knihovnách jsem se setkávala s mnoha kantory, kteří se o ty knihovny starali, a byla by mi před nimi hanba.
I přes nelehkou dobu, na jaké období vzpomínáte ráda?
Vlastně na všechna, protože vším, co jsem v knihovně dělala, jsem byla ráda. A konkrétně si pamatuji například na éru budování střediskových knihoven, což jsem tehdy považovala za veliký kus práce. Bylo dobré, že jsme se přitom pořád drželi knihovnického zákona, který vyšel v roce 1919. První středisková knihovna, která se v našem okrese vybudovala, byla ve Světlé nad Sázavou. Vše se dělalo podle regulí, které se pro budování stanovily, s tím, že knihovna měla kolem sebe okruh asi deseti místních lidových knihoven. Všude se udělaly jednotné předpisy, jednotná knihovní technika a střediskové knihovny měly soubory. Ten nápad měl na tehdejší dobu velice dobré parametry.
Jak se v průběhu doby vyvíjel čtenářský vkus?
Řekla bych, že to je pořád stejné. I za nás byli čtenáři, kteří chtěli jednodušší knihy, tedy detektivky nebo nějaké románky, a pak byli čtenáři náročnější. Tak to myslím zůstává. Když si dnes přijdu do půjčovny něco si půjčit, vidím, že mnozí se obslouží sami, jiní zase mají požadavky u pultu. Zůstává to tedy stejné. Ale hlavní je, že lidi čtou. To je velké štěstí. Každá doba měla nějaké trháky, které se třeba za nás schovávaly pod pultem.
Když se přesunu do dnešní doby, jak jste vnímala přechod na moderní informační techniku?
Mě modernizace zastihla až tehdy, když jsem byla v důchodu, kam jsem šla v roce 1986. Nicméně základy knihovnického programu jsem se naučit musela, protože do roku 2012 jsem do knihovny ještě chodila vypomáhat. Od roku 1993 například do Pedagogické knihovny, kde jsme s kolegyní ukládaly záznamy, a znát počítačový program jsme umět musely.
Knihovny dávno přestaly být pouze o půjčování knih, dává se prostor vzdělávání a setkání s autory. Jak to bylo za vás?
Vzdělávací akce se dělaly, ale jiným způsobem. Nebylo to v takovém rozsahu a s takovými možnostmi. V knihovně nás bylo pět nebo šest, museli jsme se tedy podílet všichni. Ale dělaly se besedy a soutěže pro děti, pro dospělé čtenáře zase besedy literární. Jako takového stálého hosta jsme měli místního spisovatele Františka Uhera. Já zpravidla dělala takového průvodce a moc ráda na to vzpomínám, byla to hezká práce.
Brzy mi bude 88 let. Jsem životu vděčná, že jsem 50 let mohla pracovat s knihami. Už jen proto, že v knihovnictví vždy dělali velcí nadšenci. Tam se nikdy nedalo počítat, co za to dostaneme, protože ty knihovnické platy byly takové, jaké byly… takže to musí dělat člověk, kterého ta práce těší a má o ni zájem.
Zdenka Vobišová
Petr Bobek, Krajská knihovna Vysočiny
