Nadšení z konce monarchie a z konce světové války o čtrnáct dní později nebralo konce. Jenže jak už to s myslí člověka bývá, radost brzy opadne, když se objeví starosti. A ty na sebe v prvních letech po vzniku ČSR nenechaly čekat. V článku představím tři příklady, které se odehrály „v malém“ na Havlíčkobrodsku.
Rakouská monarchie představovala silnou pozici pro katolickou církev už od počátku své existence. Ačkoliv se společnost v říši stále více sekularizovala, neplatilo to pro vládnoucí dynastii. Právě Habsburkové se stali jistým symbolem pro katolictví. A tak k tomu Češi a Slováci přistupovali, respektive se s tím vypořádali. V prvních týdnech po vzniku samostatného státu existovaly silné protikatolické tendence, především na Slovensku, v podobě bourání sakrálních symbolů. V českých zemích se nejznámějším činem stal vandalský čin na Staroměstském náměstí, kde dne 3. listopadu 1918 rozvášněný dav strhl mariánský sloup z roku 1653. Mylně jej považoval za připomínku vítězství na Bílé hoře. Podobný osud mohl čekat i mariánský sloup v Havlíčkově Brodě. Důvodem byla snaha radikální levice ve městě najít místo pro plánovaný pomník Karla Havlíčka. Rázně proti bourání sloupu zasáhli památkáři, ale padaly výhrůžky, že by sloup „mohl někdo v noci poškodit“. Nakonec se tak nestalo, ale budoucí komunisté s podporou brodské radnice celý rok neúnavně argumentovali ve prospěch alespoň přesunu památky například ke kostelu. Tehdy totiž Brodští neměli o historii nejvýraznějšího sousoší ve městě velké znalosti, a právě odkaz na Bílou horu byl nejčastější argument k jeho odstranění. Naštěstí vyhrál zdravý rozum a Havlíčkův pomník vyrostl v parku Budoucnost.
Druhým případem byla nespokojenost obyvatelstva s životními podmínkami ve státě. Především jídla byl stále nedostatek, hrozil hladomor a bujel černý trh. Konec války sice přinesl svobodu a mír, ale ne okamžitý návrat k předválečnému blahobytu. Nový stát měl velké problémy se zásobováním. Lidé se s tím špatně smiřovali, chtěli rychlá řešení a jasné spasitele. Hledali se samozřejmě také viníci. Krom vzdálených politiků radikalizovaní občané potřebovali někoho hmatatelnějšího – šmelináře, keťase (z něm. Kette – řetěz, tedy řetězový obchod) a židy. V prosinci 1918 proběhly velké nepokoje v Praze spojené s násilnostmi a rabováním. V Táboře dne 18. prosince stačilo lidu pár sklenic s alkoholem, aby je rozběsnila mylná informace, že izraelité chtějí zavraždit prezidenta Masaryka. V Heřmanově Městci se zase 13. ledna 1919 na náměstí sešlo na 300 nespokojených obyvatel. V Polné dav řádil na počátku ledna. Správa Německého Brodu očekávala totéž a nečekala dlouho. Dne 8. ledna se před brodskou radnicí sešlo na 200 lidí a zástupci města jim slíbili snahu o snížení cen u řezníků. Dav to sice rozpustilo, ale neuklidnilo. Někteří volali po rázné akci a mnozí je vyslyšeli. Prvním cílem se stal hostinec U Karla IV. Zde se dle zkazek scházeli lichváři, ale nespokojení občané si u hostinského vyžádali akorát nalévání lihovin zdarma. Poté, notně posílení alkoholem a v počtu až 1000 hlav, vyrazili rabovat další obchody (celkem 8) a dokonce i dvě továrny. Proti nim stáli jen tři bezmocní městští strážníci a z hospodyňské školy povolaných 25 mužů místní posádky. Jenže všichni věděli, že vojáci zbraně nepoužijí a prý se i někteří sami rabování aktivně zúčastnili. Pomoc přišla až z okolí – z Čáslavi a Jihlavy. Odtud přišlo 120, respektive 150, vojáků na pomoc Brodu. Stalo se tak až nejdříve v pozdních odpoledních hodinách. Zatčeno bylo 22 osob, vzneseno 123 trestních oznámení a vykonáno 400 domovních prohlídek. I tak událost patřila v republice k těm mírnějším, poškozen byl jen majetek a v poměru k počtu rozvášněných obyvatel ještě v relativně nízké finanční míře.
Hospodářství českých zemí a Slovenska bylo logicky provázané s ostatními zeměmi Rakouska-Uherska. Západní polovina budoucí ČSR obchodovala s Rakouskem a Německem, východní zase s Budapeští. Rozpad monarchie přinesl krizi v podobě ztráty odbytišť a vyvolal nutnost hledat nové. Některé podniky tuto přechodnou fázi nepřežily. V Německém Brodě můžeme upozornit na zajímavý příklad továrny na pletené, vlněné a bavlněné zboží Jana Veselého a jeho synů. Ta fungovala již od roku 1887 a o 18 let později Veselí vystavěli vlastní tovární budovy za černým mostem. Jenže s příchodem Velké války ztratila továrna odbytiště a již 1. srpna 1914 provoz zavřela. Stroje se v dalších čtyřech letech rozjely jen na pár dní, vždy když stát dodal zakázku. Úřady v nově vzniklém Československu si byly vědomy nutnosti podniky ve státě udržet při životě a snažily se je příděly zásobovat a udržovat v provozu. Jenže fabrika Veselých odmítala zahájit výrobu a vymlouvala se na různé komplikace – chybějící uhlí, rozbitý parní stroj a nemožnost obstarat součástky v zahraničí, opravu pletacích strojů. Ať už byl důvod jakýkoliv, Veselí se rozhodli na přelomu let 1920 a 1921 odprodat svá práva a podíly na živnosti České bance v Praze, nechali ze své značky vytvořit akciovou společnost, kde následně zakoupili akcie a stali se členy správní rady. Výroba se rozjela hned 1. února 1921 a do konce tohoto roku počet zaměstnanců stoupl na 324. Továrnu, budoucí PLEAS, čekala úspěšná budoucnost.
Mgr. Michal Kamp, Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod
Použité fotografie jsou uloženy v Muzeu Vysočiny Havlíčkův Brod
Pro článek byla využita studie Aleny Jindrové: Nepokoje v Německém Brodě po Velké válce (sborník Havlíčkobrodsko 31, 2017)
Mariánský sloup asi v roce 1926
Rabování davu v Horní ulici dne 8. 1. 1919
Veselého továrna v době před Velkou válkou
