Ačkoliv Spojené státy americké dnes zahlcují kulturní svět filmy nevalné hodnoty, poplatnými komerci, ještě před pár lety se mohly označovat za baštu výjimečných spisovatelů. Řeč je o celém dvacátém století, kdy pod vlajkou hvězdnatou publikovali svá díla Ernest Hemingway, William Faulkner, beatnici v čele s Ginsbergem a Kerouacem, dále Ken Kesey, J. D. Sallinger, Truman Capote, … a také dva spisovatelé, o kterých je první díl seriálu mapujícího americkou literaturu dvacátého století.
Válka přetavená v literaturu
Narození Kurta Vonneguta a Josepha Hellera jsou záležitostmi dvacátých let dvacátého století. Prvně jmenovaný přišel na svět v listopadu 1922, byl dvakrát ženatý a vychovával sedm dětí. Ještě předtím, než si u jedné tabákové společnosti stěžoval, že ho jejich cigarety navzdory hesel z obalů nezabíjejí, se jako voják zúčastnil druhé světové války. Coby příslušník 106. pěší divize byl po ofenzivě v Ardenách odříznut od jednotky a v prosinci 1944 zajat německými vojáky. Dostal se do Drážďan, které byly v době jeho zajetí bombardovány; Vonnegut nálety přežil v podzemním krytu na jatkách.
Boje druhé světové války podstoupil i Joseph Heller. Ten se narodil v květnu 1923 a své válečné zážitky spojil s armádním letectvem. Narukoval jako devatenáctiletý a byl poslán na italskou frontu, kde jako bombometčík odlétal 60 letů.
Právě tyto zážitky později zužitkoval ve svém nejslavnějším románu Hlava XXII, čímž se dostáváme k tomu, co má společného s Kurtem Vonnegutem: toto dílo lze totiž přiřadit k jinému satirickému a poněkud netradičnímu válečnému románu, Vonnegutovým Jatkám č. 5.
Hlava a Jatka
Napsat válečný, respektive protiválečný román nutně neznamená nořit se do úvah o marnosti života a po remarquovsku bloumat o smyslu a nesmyslu války. Válka je nesmyslná, netřeba to rozebírat – co ale potřeba rozebírat je, tak nesmyslnost systému, ve kterém taková válka může vzniknout. Své o tom věděl například i Jaroslav Hašek, který byl mezi těmi, kdož stavěli základy válečné satiry, a své o tom věděl i Joseph Heller, který i na Haškovi postavil Hlavu XXII.
Jeho Yossarian je podobný Švejkovi, na obou je dokonale vykreslena ona zmiňovaná absurdita celého vládního systému. Yossarian chce, aby byl zproštěn letecké služby, proto předstírá, že je blázen. Jenže blázen nemůže o zproštění požádat, protože jakmile o to požádá, ukáže se, že není blázen.
Další postava – doktor Daneeka – zase marně vysvětluje, že je naživu. Protože je jeho jméno v záznamu, že byl v havarovaném letadle, je prohlášen za mrtvého, ačkoliv každému říká, že nikam neletěl.
Ukázka: „Jste mrtev, pane doktore,“ oznámil mu jeden z jeho pomocníků.
Doktor Daneeka prudce zvedl hlavu. Že by špatně slyšel? „Cože?“ vyjekl.
„Jste mrtev, pane doktore,“ opakoval lapiduch. „Proto je vám asi taková zima.“
„Ano, pane doktore. Pravděpodobně jste mrtvej už dávno a my jsme na to jednoduše nepřišli.“
„Co to proboha blábolíte, vy šílenci?“ křičel doktor Daneeka a hrdlo se mu stáhlo dusivou, zmrazující předtuchou nějaké blízké nevyhnutelné katastrofy.
„Je to pravda, pane doktore,“ ujišťoval ho jeden z nich. „Podle záznamů jste letěl s McWattem, abyste si odbyl nějakou tu povinnou letovou hodinku. Padákem jste neseskočil, takže jste se při té havárii musel zabít.“
O stupeň výš posouvá absurditu Vonnegut v Jatkách č. 5. Jejich hlavní postavou je Billy Pillgrim, chlapík, který po úrazu hlavy tvrdí, že byl unesen čtyřrozměrnými mimozemšťany z Tralfamadoru. Jejich čtyřrozměrnost spočívá v tom, že ví, co je v životě čeká, a nemohou na tom nic změnit. Mohou ale cestovat časem a znovu prožít libovolnou část života.
Pendlovat časem údajně umí i Billy, který se při jedné takové výpravě dostane k Vonnegutovu osobnímu zážitku, čili do druhé světové války, k odříznutí od jednotky, zajetí a bombardování německých Drážďan.
V Jatkách č. 5 Vonnegut využívá osobitý literární styl. Je založený na ironii, stavěn na nelogičnosti a nesourodosti textu – v jistém slova smyslu kniha působí tak, že je nejen o bláznovi, domnívajícím se, že cestuje časem, ale jako by ji blázen i napsal. Celkově se tento literární styl těžko definuje; jako jediná definice může posloužit osobní seznámení s Vonnegutovými knihami.
Další spojitost
Podobnost Hellera i Vonneguta lze vidět i na další tvorbě, nejen té románové. Především u posmrtně vydaných povídkových sbírek – Hellerově Hlavě nehlavě a Vonnegutově sbírce Když smrtelníci spí. Povídky jsou vystaveny podobně: příběh je jen základ a není nutné jej zakončovat jasným závěrem.
Joseph Heller například v povídce Smrt umírající labutě uzavírá text steskem dvou lidí, kteří doufají, že se ještě jednou uvidí; jestli se tak stane, se čtenáři nedozví. A víc otázek než odpovědí zůstává i po přečtení Vonnegutovy povídky (tedy nejen po ní) Opatrovník a svěřenec. Text čtenáře navnadí tématy tajné svatby, velkého majetku a alkoholismu, a nakonec nijak neskončí.
Ještě pro úplnost, dalšími významnými díly jsou v Hellerově podání Zavíráme!, jakési pokračování Hlavy XXII, Gold za všechny peníze nebo Bůh ví. Vonnegut se do literární historie zapsal ještě Květnou nedělí, Kolíbkou, Mechanickým pianem, Modrovousem, Snídaní šampionů a také Ostroočkem, kde literární styl použitý v Jatkách č. 5 vyšperkoval k dokonalosti.
Všechny zmiňované knihy i další tituly obou autorů jsou k dispozici v Krajské knihovně Vysočiny Havlíčkův Brod.
Petr Bobek, Krajská knihovna Vysočiny
Zdroje:
HELLER, Joseph. Hlava XXII. 7. vyd. v českém jazyce. Přeložil Miroslav JINDRA. Praha: BB/art, 2010. ISBN 978-80-7381-712-1.
VONNEGUT, Kurt. Jatka č. 5. Praha: Argo, 2008. ISBN 978-80-257-0004-4.
