O úvodním svazku šestidílného opus magnum Karla Ove Knausgårda se během krátké doby napsalo už dost. Český překlad knihy předcházela mohutná PR kampaň a především pak zájem čtenářů i kritiky v mnoha zemích světa.
Prvotnímu úspěchu Knausgårdových knih možná napomohlo několik skutečností: Zaprvé, z okruhu norské národní literatury v posledních letech vzešlo hned několik bestselleristů, dále, norská literatura se stala pověstnou líhní talentů nového podžánru detektivních románů. Zadruhé, kniha, jejíž titul zní Můj boj a kterou na obálce „zdobí“ zachmuřený vrásčitý obličej autora, taková kniha na sebe pravděpodobně přitáhne pozornost i takových čtenářů, kteří toho o norské literatuře mnoho nevědí, zato ale reagují na titul a rychle si jej propojí s úplně jiným autorem a jiným historickým kontextem. Zatřetí, mnoho z těch, kteří po Knausgårdovi sáhli z předchozích dvou důvodů, rychle zjistili, že se ve svých předpokladech zmýlili; a pokud knihu i přesto neodložili, řekli toho o autorově vypravěčském talentu víc, než by se mohlo na první pohled zdát.
Zároveň však mohly vystat i určité překážky. Leckdo si dává pozor, aby neztrácel čas čtením blockbusterů, jiní špatně snáší, když se příliš mluví o autorech a jejich soukromí. V případě mého boje byly naplněny obě varianty, ovšem s tím dovětkem, že mluví-li se o Knausgårdově Mém boji, bude se přirozeně mluvit hlavně o Knausgårdovi samotném. Ten totiž v románu vystupuje pod svým civilním jménem jako vypravěč; touto zkratkou tak dosti zásadním způsobem ruší ostře hlídanou hranici mezi tím, kdo knihu píše a kdo ji vypráví. Knausgård-autor očividně touží navodit iluzi, že je Knausgårdem-vypravěčem – a vzhledem k tomu, že mu napomáhá obálka knihy, časopisecké rozhovory anebo i texty odborné kritiky, podařilo se mu vybudovat velmi pevnou spojnici mezi oběma póly. A čtenáři naší doby rádi věří, že mají co dělat s otevřenou zpovědí autora a že čtou nikoli román, ale život samotný.
O co v prvním díle Mého boje jde: Jak už napovídá podtitul Smrt v rodině, o téma se postará nebožtík, konkrétně zmrtvělý otec, k němuž Knausgårda vázal dosti problematický vztah. Cit k biologickému předku se zcela nevypočitatelně prolíná s nenávistí k autoritě a tak jako v jiných případech, i zde dává vzniknout upřímnému citu, jejž se Knausgård neustále snaží postihovat svým psaním. Syn tedy přijíždí do domu po svém otci a za jistých okolností, které vytváří jedno z klíčových dramat románu, se pokouší smrt vstřebat a prostě ji ustát. Pro samotný román je podle mého mínění naprosto irelevantní, nakolik se Knausgårdovi podaří svůj odstup zachovat, zda se zhroutí anebo vystaví cynickému pohrdání; to o co v Mém boji jde především, jsou všechny ostatní následky, které smrt vyvolá.
Teprve v této širší perspektivě se dostavuje čtenářský pocit, že tu je jistý vnější důvod, proč Můj boj číst. Neměli bychom ale podléhat iluzi skutečného života – a neměli bychom se starat ani o to, jak se jisté narcisticky laděné osobnosti podaří otcovu smrt ustát, naopak, mělo by nám jít o umění samotné. Otcova smrt, vyrovnání se s otcem, pozření otce, to všechno známe z mnoha variací; a stejně tak víme, že otcovské dominanty vyvolaly v život nejedno silné dílo minulosti. Knausgård přichází s tímtéž, a přece je jeho výpověď v mnohém nová, pohání ji vlastní dynamika (jakkoli se nám autor anotace snaží vemluvit klišé, že se tu oživuje styl Proustova Hledání ztraceného času), vzniká jiná umělecká struktura a nakonec i jiný způsob vyprávění.
Abychom si uvědomili význam Knausgårdova Mého boje, měli bychom zaměřit pozornost k době, v níž se tento text objevuje, tedy k obecně kulturnímu kontextu. Mnozí kulturní kritikové tvrdí, že žijeme v době doznívání postmoderny; a protože postmoderna zřetelně vymezila mantinely umělecké tvorby a mimo jiné se obtiskla ve formě literárních textů, ve vypravěčských postupech a poetikách, měl by to být spolu s jinými typy umělecké výpovědi i román, který nám ono doznívání postmoderny vyznačí určitými, opět dobově podmíněnými signály. Ve zkratce lze říci, že posun k novému tvaru Karl Ove Knausgård jistým způsobem provedl, že se mu podařilo nejenom napsat něco nového, ale že tak učinil i jedinečnou formou.
Postmoderní román bývá často určován svým promyšleným napojením na jiné romány. Postmodernisté s oblibou vpojovovali do svých textů tzv. intertextuální odkazy k cizím dílům a vytvářeli labyrintické struktury, kterými úplně jinak procházel čtenář vybavený širokými znalostmi a čtenář hledající třebas jen zábavu anebo napětí. Tento koncept pak mnohdy vedl k jakémusi „zbožštění“ literární formy a k její převaze nad obsahem samotným. Literatura pro literaturu, umění pro umění, takové by mohlo být krédo mnohých postmodernistů. Spolu s tímto průvodním jevem se pak v postmoderních textech vytratilo cosi, co bychom mohli nazvat hloubkou prožitku světa, který nás obklopuje; postmoderna chtěla literaturu úplnou, ideální, a ve svém úsilí velmi zkomplikovala vazby literatury na svět, ve kterém žijeme.
To že Knausgård kašle na postmoderní kontextualizaci, je snad jasné každému, kdo si přečte prvních dvacet stran. Že ale dokáže v záchvatech prudkých emocí vystavět zrcadlo světu, který jej obklopuje, a zakřivit je v jedinečnosti svého psychologického nastavení, to čtenáři začne docházet teprve v průběhu četby; a není jistě od věci napsat, že tuto distanci od světa a zároveň odvahu se světu odevzdávat dokáže udržet tak dlouho, až by se to leckomu mohlo zdát nesnesitelné.
Svůj román navíc komponoval v širokém časovém pásmu a v průběhu vyprávění zcela libovolně přepíná mezi jednotlivými časy. Vše v jeho paměti souvisí se vším vnějším, jednotlivost nebo jednotlivec vyvolá sérii obrazů, které se udály dávno; totéž platí pro čichové, vizuální a obrazové vjemy. A v této časové spleti se pak ustavuje poslední, nicméně monumentální akt: coby čtenáři se najednou účastníme historie, vidíme, jak se prolínají dějiny osobní s dějinami velkými, nečasovými. Neděje se tak programově, dílo tu neslouží vnějším zájmům, tak jak to známe z dnešní varianty historických románů pojednávajících o nedávné minulosti, ale opírá se výhradně jen a jen o silnou figuru Knausgårda.
Tím je také vysloven poslední důvod, proč tento text považuji za nápověď, jak rozumět své době, jak zaměřit pozornost na jevy, v jejichž perspektivním prolnutí bychom mohli nasvětlit historii našeho vlastního bytí ve světě. To, o co tu běží, už není dílo samotné, ale dynamická vzájemná vazba mezi jím a okolnostmi jeho vzniku.
Karl Ove Knausgård: Můj boj. Díl první, Smrt v rodině. Euromedia Group, k. s. – Odeon, Praha 2016, 416 s.
Jakub Vaníček
