Petra Hůlová se už před lety pokusila vytvořit fikci, v níž na půdorysu postkomunistického města vyslovila nejrůznější temné vize týkající se naší současnosti. Kniha se jmenovala Strážci občanského dobra a spolu s Umělohmotným třípokojem podle mě patřila k tomu lepšímu, co jsem v druhé polovině nultých let mohl číst. Byla to nejspíš zvláštní synergie: na jedné straně to byla Petra Hůlová, kdo se pokusil přinést do české literatury jiná témata, a především pak vynalézt přiléhavější způsoby, jak tato témata formulovat, na straně druhé jsem já sám byl už dosti unaven z knih Jáchyma Topola, z onoho věčného, dramatického útěku před (post)komunistickou totalitou.
Co ovšem bylo kdysi svěží, mohlo se za několik let docela přejíst. Poslední próza Petry Hůlové Stručné dějiny Hnutí v lecčem navazuje na oba živé výhonky její nedávné tvorby a něco z nich ještě chce využít pro současnost. Stejně jako před osmi lety i nyní nám autorka předkládá vizi, znovu se chápe – nyní již – osvědčených stylových prostředků a nanejvýš odlehčenou formou nás odvádí do světa, v němž má být zničeno vše maskulinní, vše mužské.
Ne že by takové téma nebylo zcela na místě; svět, ve kterém z vrhu štěňat pokaždé zmizí nejdřív malé fenky a psi dlouho čekají na milost budoucích osvojitelů, svět, ve kterém sociální pracovnice během procesu vzdělávání náhradních rodičů je ponouká, ať si vezmou hocha, neboť na dívku budou čekat celá léta, takový svět si vyloženě žádá perspektivu a nadhled. I to byl důvod, proč jsem na tuto prózu čekal netrpělivěji, než je zdrávo.
Námět Stručných dějin si jistě najde své příznivce i kritiky, nicméně jeho zpracování se nejspíš dočká jen neblahých výtek. Troufám si tvrdit, že ty, kdož Petru Hůlovou četli, překvapí lehkost stylu, plytkost satiry a doslovnost kritiky poměrů. Proud vyprávění, který by snad ještě sám o sobě unesl trivialitu a prostoduchost líčeného světa, je docela nesnesitelně přerušován nejrůznějšími, velmi doslovnými odkazy k současnosti; čtenář si po právu může připadat jako někdo, s kým se musí zacházet jako s chovancem ústavu, nesvéprávným, nepřemýšlivým, neschopným navázat na téma a společně s autorkou ho rozvádět spíše mezi řádky než v plné palbě explicitních poukazů k naší, díky mediálním masážím snad už navždy utvořené realitě. „Starosvět“ a „novosvět“, dva póly historie, světa před Ritou a po Ritě, zakladatelce nových, žensky emancipovaných světů. Neustálá konfrontace zhovadilostí starosvěta s ještě většími blbostmi novosvěta. Pokoření muži a jiné atrakce. Po třiceti stranách víte, že nyní už bude následovat jen výstava stovek drobných bizárií; a pochopitelně, nechcete to číst.
Nechcete to číst, třebaže jsou Stručné dějiny Hnutí knihou útlou a lehkou, lehkou nadevše.
***
Pokládám si ale otázku: nenapsala Petra Hůlová špatnou satiru ani ne tak z důvodů, že by nebyla schopna lepší knihy, jako spíše proto, že i taková satira je přiléhavým vyjádřením všeobecně mizerných společenských podmínek, v nichž jsme momentálně uvízli? Tuším, že stejně tak, jako si nedokážeme představit konec kapitalismu, nejsme schopni jeho ideologickou krizi, překlopivší se poněkud překvapivě do otevřeného útoku proti obrazu jakési domnělé nadvlády mužů, nasvětlit ani vtipně, zesměšněním reality samotné. Snad platí, že tam, kde není představa východiska, kde se svět chápe jenom jako souhrn více či méně efektivních opatření a kde „společnost“ tvoří jen nahodilé spojení soupeřících jednotlivců, nelze užít ani prostředků typických pro karikaturu.
V posledku pak takový pokus musí nutně dopadnout tak, jako je tomu ve Stručných dějinách Hnutí. Namísto deformovaného obrazu blízké budoucnosti, intencionálně zamýšleného, autorka předkládá takřka dokonalou, ideologicky motivovanou kritiku liberální společnosti. Její záměr se naplňuje pouze tehdy, použije-li nástroj transpozice: jednotlivé projevy „nového“ uspořádání světa jsou opačné těm, které důvěrně známe, celková soustava nicméně zůstává zachována. Systémově zneužívanou ženu vystřídá systémově zneužívaný muž, násilí páchané na ženách, jejichž vzhled neodpovídá ideálům z magazínu, střídá násilí na mužích. Slastná konzumace obrazů těl mladých žen je vytlučena mocensky vynuceným imprintem obrazů žen stárnoucích – atd. atd.
Přitom všechny instituce, postavené na vztahu subdominance, zůstávají zachovány. A přitom právě zde bych očekával hlubší ponor, bytostnou potřebu autorky obracet zaběhané modely na hlavu. Jenže namísto toho v textu buď lovím občasné narážky na primitivismus levičáckých kulturních revolucí, tentokrát vztažených k praxi feministkami řízeného převýchovného tábora, nebo se musím konfrontovat s dnes už velmi omšelou kritikou (nesmyslných) nařízení (neomarxistické) Evropské unie. Znovu tak vyvstává oblíbené schéma: tam, kde se u nás kritizuje současnost, vyvstává na pozadí varování před sociálními experimenty 20. století – a přesto: po četbě Stručných dějin Hnutí už ale můžeme tušit, že se tento stereotyp vyčerpává a že je nutné jej podporovat velmi bizarní obrazností; a samotná tato obraznost jako by nás konečně posouvala někam, kam se mnoha lidem očividně tolik nechce: do našeho aktuálního světa, do galaxie městských násilností, venkovské nesnášenlivosti, do varu společnosti, která se zbrkle transformuje do úplně jiného těla.
V tomto smyslu mi poslední román Petry Hůlové přijde jako velmi podnětný materiál k úvahám, jež se v textu buď neobjevují, anebo jsou tlumeny navyklými způsoby reflektování politicko-společenských poměrů dnešního světa. Jako literaturu tento svazek prostě číst nemůžu, na to z něj autorčin záměr čouhá jako roxor z betonového soklu.
Mgr. Jakub Vaníček
