Letošní Svět knihy ukázal, že komiks je čím dál populárnějším médiem.
Poprask v dobrém slova smyslu se strhl zejména kolem vernisáže k novým příběhům o Rychlých šípech, stejně jako při uvedení dalších programů souvisejících s jedním z ústředních témat veletrhu.
Kde můžeme hledat první československý komiks, jak je na tom současná česká produkce, nebo co nového zažily populární Rychlé šípy, na to odpovídal Tomáš Prokůpek – odborník na komiks, autor publikací Před komiksem, dvoudílného svazku Příběhy československého komiksu a původce a editor zmiňovaných nových Rychlých šípů.
Publikoval jste několik knih o dějinách komiksu. Kam až sahá příběh toho českého, respektive československého?
Počátky formy, z níž se postupně vyvinul komiks v moderním slova smyslu, u nás lze hledat v polovině 19. století. Tehdy se začaly rodit nejstarší ilustrované českojazyčné časopisy zaměřené na humor a satiru, které pro rané obrázkové seriály představovaly první platformu.
Jakou pozici si během své historie komiks vydobyl? Už se zbavil předsudků, že je médiem spíše pro děti?
Myslím, že pozitivní vývoj je v tomto směru nepřehlédnutelný, nicméně by záleželo na tom, koho se na názor na komiks zeptáte. Například mezi staršími a konzervativněji naladěnými lidmi je stále dost takových, pro které je komiks cosi více či méně podřadného. Na druhou stranu je ale velmi povzbudivé, že na vydávání komiksů lze sehnat granty, jeho tvorbu lze studovat na umělecky zaměřených vysokých školách, nebo je možné se jím seriózně zabývat v akademickém prostředí. Osobně si tedy myslím, že na tom u nás komiks ve většině ohledů nikdy nebyl lépe.
Dokážem
e se přesto vyrovnat světové produkci? Máme nějakého autora na úrovni Arta Spiegelmana nebo Marjane Satrapiové?
Problém je, že český jazykový prostor je ve srovnání s anglofonním nebo frankofonním velmi malý, navíc je znát, že zde byla komiksová tradice opakovaně přerušovaná. Domácí autoři se tvorbou komiksu neuživí, protože se prodá příliš málo kusů jejich publikací, tudíž je velmi obtížné se u nás na tomto poli profesionalizovat a věnovat se tvorbě autorských komiksů opravdu naplno. Přesto už se tu, myslím, objevují práce, které snesou srovnání s tím nejlepším, co vzniká ve světě. Z poslední doby bych zmínil alespoň grafické romány Oskar Ed: Můj největší sen (Branko Jelinek) nebo Svatá Barbora (Marek Šindelka, Vojtěch Mašek, Marek Pokorný).
Mimochodem, kdo je v současnosti ten TOP světový komiksový autor?
Na tuto otázku si netroufám odpovědět. Svět komiksu je mimořádně pestrý žánrově i stylově, poněkud jiná je tradice v USA, Belgii a Francii nebo třeba v Japonsku. Musím navíc přiznat, že mě osobně zajímá především středoevropská a východoevropská produkce, takže třeba o dění v asijském komiksu mám jen matnou představu.
Pod vaší editorskou taktovkou v tomto roce vznikla kniha Rychlé šípy a jejich úžasná nová dobrodružství. Kdo s nápadem na nové příběhy přišel?
Počáteční impuls vzešel ode mě. Ve frankofonním nebo americkém komiksu se vcelku běžně objevují alba, ve kterých současní tvůrci vzdávají poctu klasickým hrdinům. Takových publikací už se dočkal například Asterix, Tintin nebo třeba Malý Nemo. A tak jsem si řekl, že by si Rychlé šípy, když budou slavit 80 let od svého vzniku, podobnou poctu zasloužily také.
Realizace ovšem asi úplně jednoduchá nebyla…
Na počátku samozřejmě bylo potřeba domluvit se s vlastníkem práv, což je v tomto případě Skautská nadace Jaroslava Foglara. Jejím zástupcům se naštěstí můj nápad zalíbil, a tak jsme se poměrně rychle dohodli. Vydavatelské zázemí jsem našel v nakladatelství Akropolis, s nímž jsem měl velmi dobré zkušenosti z práce na několika předchozích společných projektech. Poté bylo třeba vytipovat a oslovit kreslíře a scenáristy, kteří by přispěli krátkým příběhem – jeho rozsah jsem se rozhodl vymezit jednou až čtyřmi stranami.
Když se podívám na autory jednotlivých příběhů, tak co člověk, to jiná výtvarná i vypravěčská DNA. Snažili jste se je nějak sjednotit, nebo jste každému nechávali volnou ruku?
Nechtěli jsme, aby kniha vypadala roztříštěně, a tak jsme všechny autory na začátku požádali, aby dodržovali některá formální pravidla – že každá strana musí mít vlastní nadpis a při její kompozici musí pracovat se čtyřmi panelovými řádky. Zároveň jsme po autorech chtěli, aby se drželi základního étosu původní série. Vedle toho nám ale připadalo zajímavé vybrat tvůrce různého věku, výtvarného stylu i žánrového ukotvení a nechat jim svobodu, ať příběhy uchopí po svém.
Myslíte, že nové Rychlé šípy mohou přivést čtenáře i k těm původním?
Cílem od začátku bylo připomenout slavný Foglarův komiks a zároveň prozkoumat, nakolik je dnes jeho původní formule ještě životná a nakolik je možné ji inovovat, aniž by se vytratila původní podstata. Pokud by naše antologie někomu z mladších čtenářů komiksů, kteří Rychlé šípy zatím neznali, otevřela k této klasice cestu, byli bychom samozřejmě nadšení.
Jaké nové Rychlé šípy vlastně jsou? Proměnil se dobou jejich charakter?
Rychlé šípy jsou v podání jednotlivých autorů samozřejmě různé, byť nikdy nevystoupí z rolí kladných hrdinů. Antologie mimo jiné dobře funguje jako ukázka toho, kde čtenáři, z nichž se autoři komiksů logicky rekrutovali, cítí ve Foglarově světě bílá místa. A tak v některých pracích Rychlé šípy například narážejí na ženský svět, v jiných zase bojují proti nacistům nebo komunistům.
Petr Bobek
Tomáš Prokůpek
