Otokar Březina se narodil 13. září 1868. V prvním desetiletí Československé republiky patřil k nejvýznamnějším osobnostem, které spoluvytvářely obraz kulturně vyspělé země ve světě a výrazně ovlivnil velké množství významných osobností. O jeho vlivu svědčí také to, že byl osmkrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu, což zjistil Dr. Petr Holman, vědecký pracovník FF Univerzity Karlovy, v archivu Nobelovy nadace.
Na úvod úryvek z eseje Mír:
Všechna opojení vlády a moci, žízeň po rozkoši, nádheře, zemi, expanze jazyků, národů a říší, šílenství dobyvatelů, vše pracovalo neuvědoměle k tomuto cíli. Ale marně: meč nespojuje, ale odděluje; není míru, dokud stojí proti sobě nesmířená vojska duchů. Slití jazyků nezastavuje boje, nejsou-li duchové (lidé) spojeni jediným viděním a oceňováním věcí.
Každé násilné sjednocování národů rozmnožuje jen bolest na této zemi. Neboť i národ, když dospěl prací k uvědomění svému, touží po věčnosti. Nechce zemřít: jen dobrovolně chce vstoupit ve společenství duchovního díla lidského rodu. Nikoli národ v druhém národě, ale každý národ v hlubinách vlastní své bytosti má největšího svého nepřítele a nebezpečí, každý, i nejvyšší z bratří, ve svém srdci, v neovládnutých jeho živlech, v temných rozkoších chaosu a smrti, krutosti, pýchy a tmy, v chřadnutí lásky, v zatmění vnitřního zraku pro duchovní podstatu věcí, v šílenství, které se tají, vždy připraveno vyšlehnouti, i pod vítězným zákonem rozumu.
Nikoli v pýše, která staví národ proti národu a člověka proti člověku, ale jedině v duchovním sjednocení bratří může býti dobyta a vykoupena země. Věci mají svou cenu a krásu jedině tím, jak slouží dílu bratrského spojení.
Jak stále aktuální slova! Posilovala lidi v obou světových válkách, v obou totalitních režimech, kde právo a spravedlnost sloužily jen uchvatitelům moci, aby předváděli na nevinných lidech svoji stranickou pravověrnost. Nenávist a strach se staly nástrojem bezohledné moci. Verše Otokara Březiny se našly napsané na zdi v Terezíně a v padesátých letech byly vydány dokonce na toaletním papíru ve vězení v Leopoldově.
Vynikající básník a esejista prožil celý svůj život na Vysočině. Narodil se v Počátkách 13. září 1868 v rodině Jebavých a dostal jméno Václav. Toto jméno používal v občanském životě až do své smrti. Pseudonym Otokar Březina přijal až jako básník.
Do školy začal chodit v Počátkách, poté na doporučení místního kaplana a přání maminky, avšak trochu proti vůli otce, studoval na reálném gymnáziu v Telči. Tam se mu otevřela cesta k literatuře české, německé, ruské i polské. Ředitel školy ho po nějaké době nechal učit vlastní dceru, protože na reálce v té době děvčata studovat nemohla. Václav měl takovou paměť, že co dopoledne slyšel ve vyučování, odpoledne učil dceru ředitele. Za odměnu dostával jídlo, což pro chudého studenta bylo důležité. V literárním kroužku měl jako kvartán přednášku o ruské literatuře, ve kvintě o literatuře polské. Respekt mu to získávalo u spolužáků i u oktavánů. Mezi studenty měl autoritu, i když fyzicky byl neduživý.
Po maturitě se přihlásil do učitelských služeb s tím, že si pedagogické zkoušky v průběhu roku složí. Nabídli mu místo v Jinošově u Náměště, kde dostal dvoutřídku (2. a 3. ročník) se 114 žáky. Zvládl přípravy na vyučování i na své učitelské zkoušky. V Jinošově se setkal s Annou Pammrovou, vzdělanou ženou, která byla o osm let starší, a zajímala ji literatura. Inspirovala ho ke studiu francouzštiny, kterou již trochu znal. Pammrová prožila nesmírně těžký život, dokonce uvažovala o sebevraždě. Po týrání utekla s dvěma dětmi od manžela a pak s nimi žila v dřevěné chatce v lesích poblíž obce Žďárec, nad řekou Bobrůvkou na Tišnovsku. Osobně se s Březinou setkali jen několikrát, ale cenné Březinovy dopisy byly vydány brzy po smrti básníka. Po dopisech Anny Pammrové se dlouho neúspěšně pátralo. Naprosto nečekaně se objevily v Památníku národního písemnictví v Praze kolem r. 2010. Tam se dostaly z Muzea v Táboře, do kterého je přinesli náhodní nálezci při přestavbě domu. Vzájemná korespondence byla pro oba inspirativní.
Po roce v Jinošově dostal Václav Jebavý místo ve škole v Nové Říši, kde mu svěřili třídu se 74 žáky. Městys Nová Říše se stal jeho domovem na 12 let. Byl tu premonstrátský klášter s rozsáhlou knihovnou, ve které mu bratři umožnili nejen studovat, ale také si půjčovat knihy domů. Krásný chrám i klášter, příroda i krása lidských rukou ho namnoze inspirovaly a tyto obrazy se často odráží v jeho tvorbě. Jeho dílo významně inspirovalo sochaře Františka Bílka, se kterým se poprvé setkal u bývalé kaple Majdalenky, kousek za Novou Říší.
V Nové Říši vzniklo téměř celé Březinovo básnické dílo a tam si našel i vzácné přátele. Doplnil si znalost latiny a řečtiny. Zde ho také zastihla zpráva o úmrtí jeho rodičů, kteří zemřeli v průběhu jednoho týdne. To bylo těžké období, po kterém zavrhl své předchozí literární pokusy a začal psát poezii. První sbírka Tajemné dálky (1895) ještě literární kritiky nepřesvědčila, ale mladí lidé ji přijali nadšeně. V té době se k němu dostala studie ostrého literárního kritika F. X. Šaldy Synthetism v novém umění (1892), která ho natolik oslovila, že ji přijal za svou, a velice příznivě ovlivnila jeho další dílo. Další sbírka Svítání na západě (1896) už došla uznání nejen u čtenářů, ale též u literárních kritiků. Pro Březinu byl mimořádně důležitý názor F. X. Šaldy, který již byl příznivý. Po vydání sbírky Větry od pólů (1897) a Stavitelé chrámu (1899) začali někteří kritici poněkud nesmyslně psát, že je Březina mystik. Jeho dílo vychází z křesťanského pojetí světa, ale v jeho básnické tvorbě i esejích se slovo Bůh nevyskytuje. Tím Březina neutíkal od svého vidění světa, ale chtěl, aby jeho dílo oslovilo i ty, kteří nejsou věřící, ale mohou ho přijmout jako inspiraci. Vyvrcholením básnické tvorby Otokara Březiny byla sbírka Ruce, poprvé vydaná s grafikou Františka Bílka a doplněnou za každou básní miniaturní grafikou Zdenky Braunerové. Ruce vydal Bílek vlastním nákladem a jsou dnes vyhledávanou knihou sběratelů. Touto knihou se už O. Březina prosadil. Jeho to ale neuspokojilo a začal pracovat na esejích, které srozumitelněji sdělují básníkovo vidění světa.
V roce 1903 vydal Otokar Březina eseje Hudba pramenů již z Jaroměřic nad Rokytnou. Další eseje, na kterých pracoval do své smrti 25. března 1929, byly vydány až roku 1968 editorem Otakarem Fialou jako Eseje z pozůstalosti. Kompletní vydání esejí připravil Dr. Petr Holman a byly vydány až v r. 1989 v nakladatelství Odeon. Eseje Otokara Březiny jsou prezentovány jako báseň v próze a jsou velkou výpovědí o vizi uspořádání světa porozumění, svobody, oběti, míru a lásky i o důstojnosti života každého člověka. V literatuře je to něco jako Óda na radost ve světě hudby.
Jak zaznamenal Bedřich Fučík, F. X. Šalda v r. 1936 krátce po svém projevu k 100. výročí od smrti K. H. Máchy v Národním divadle recitoval přátelům s úžasným zaujetím závěrečné verše básně Ranní modlitby. Když skončil, „civilně dodal: Když si našinec uvědomí, že tuto krásu unesla česká řeč, která ji vyzvedla do takových výšek, jsem pyšný“ a dodal opět slovy Březinovými „sladko je žíti.“ To byla nejvyšší pocta přísného literárního kritika dílu Otokara Březiny.
Jiří Höfer, Společnost Otokara Březiny
