- Vztah literatury a hudby v české gotice a husitství
Německý vliv, jemuž dokořán otevřeli české země Přemyslovci, měl i literární a hudební účinek. V Praze za Jana Lucemburského se uvádějí němečtí minnesängři. Zároveň působila francouzská ars nova, jejíž účinnost jistě stupňoval opětovný Machautův pobyt v Čechách. Působení minnesängu převládá u Záviše (starší literatura se jméno Záviš pokoušela spojit s některou historickou postavou, např. s mistrem Univerzity Karlovy Závišem ze Zap, ale tato hypotéza byla vyvrácena), připisuje se mu několik písní. V době křížových výprav vstupuje do kultury rytířstvo, rytířské umění se dostává i do Českých zemí za vlády Václava II. (1278 – 1305), který sám byl prý minnesängrem.
Vlivy francouzské hudby převládají u arcibiskupa Jana z Jenštejna (asi 1347–1350, nejpravděpodobněji 1350 – 1400). Mnich Přibík († 1410) zapsal do Rukopisu vyšebrodského píseň Otep myrhy mnět mój milý (mensurovaný lejch), složenou pod vlivem starozákonní Písně písní. Vliv tzv. Velepísně je patrný v latinské vánoční skladbě Panenská matka v chlévě dlí od Jana z Jenštejna. S rozšířením mariánského kultu se kurtoazní lyrika mísí s duchovní mystikou, kromě zmíněné písně Otep myrhy je tomu v písni Slóvce M, kde „M“ může být buď iniciála Panny Marie, anebo jméno milé.
Několika případy je doložena písňová forma: Andělíku rozkochaný, Doroto, panno čistá a Dřěvo sě listem odievá. Oblíbená je symbolika a alegorie, např. v písních Mistr Lepič (Slýchal-li kto práv při vieře) a Kocovník (Znamenajte, všichni mistři) je Bůh zobrazen jako hrnčíř a kožešník. Setkáváme se i s reflexivní lyrikou, např. skladba Smrt zpracovává téma marnosti všeho pozemského. Časté jsou skladby lyrickoepické, hlavně mariánské písně a básně o Kristově umučení (např. Devatero radosti, Roudnické umučení).
Přírodní motivy se objevují v tzv. svítáníčkách (albách), např. Milý, jasný dni, Přečkaje všě zlé stráže aj. Znaky lidové poezie má Měj sě dobřě, srdečko (Ztratilať sem milého), kde svůj cit vyjadřuje dívka, nikoli šlechtic. Lidovou tvorbu připomíná baladická Píseň o Štemberkovi (Račte poslúchati), v níž se odráží spor mezi měšťany a šlechtou.
Od 12. století se produkcí hlavně světských písní ve větší míře zabývají učení básníci
a studenti, tzv. žáci, jejichž tvorba je ovlivněna lidovou písní i chorálním zpěvem. Vznikají různé studentské popěvky, světské rozpustilé písně (ze Slezska pocházející Mikuláš z Kozlí zapsal v 15. stol. erotickou žákovskou píseň Chci já na pannu žalovat). Lidové prvky mají za následek, že např. dvě zcela odlišné skladby – latinskou vánoční duchovní píseň Nastal nám den veselý a latinsko-českou žebravou koledu Přišli jsme na čest zpívajíc – spojuje svěží melodika a vitální rytmičnost.
Důležité místo zaujímá satira a satirické písně, zejména u žákovského živlu, např. Píseň veselé chudiny (Jižť jest nám zima přišla). V písni Sedláci satira směřuje do venkovských řad. Vtip se uplatnil v makarónských písních, kde se střídají verše latinské s českými (např. Carmen praestet Deus coeli, Detrimentum patior).
Dlouhou tradici v oblasti české duchovní tvorby měla lyrika. Z 13. stol. se dochovaly dvě významné skladby – Ostrovská píseň (Slovo do světa stvořenie), která je zapsána v kodexu Ostrovského kláštera u Davle, a veršovaná Modlitba Kunhutina (Vítaj, králú všemohúcí, kolem r. 1300), jež je považována za vrchol české duchovní lyriky rané gotiky.
Již ze 13., hlavně ze 14. stol. jsou v Čechách zachovány duchovní velikonoční hry. Textový podklad, zčásti liturgický, zčásti přibásněný, byl zprvu latinský. Později se připojoval český překlad, až vznikaly celé české výjevy. Pramenem nápěvů byl gregoriánský chorál. Zlidovění se projevuje komickými prvky, příkladem je Mastičkář ze 14. stol., který obsahuje rozpustilý popěvek v duchu lidové písně Straka na stracě přeletěla řeku.
K tragickému patosu se vzpíná překrásný Nářek („Žaloščenie“) Panny Marie, zachovaný v rukopise pražské univerzitní knihovny.
Česká duchovní píseň se ve 14. stol. obohatila zvláště písněmi Buóh všemohúcí a Jesu Kriste, ščedrý kněže, v nichž doznívají vlivy románské hymnologie.
Z 1. pol. 14. stol. pocházejí patrně také dvě lidové milostné písně Kudy jsem já chodila a Byla sem ti v sádku, později pojaté do mladší Hry veselé Magdalény.
Rozvíjí se umělá světská lyrika, zpočátku byla píseň spojena s tancem a dramatickým přednesem (Stratilať jsem milého, V Strachotíně hájku) a pak ovlivněna západoevropskou dvorskou kurtoazní poezií (překlady písní Račtež poslúchati, Tvorče milý, Zbav mě mé tesknosti aj.). Formálně nejvyspělejší milostnou písní dvorského typu je Jižť mne všě radost ostává (dochovaná Závišově zápise).
Slavným údobím duchovní písně se stala česká reformace. V období, jež předcházelo samotným husitským válkám, kdy se vytváří myšlenková základna husitství, je příznačná činnost kazatelů kritizujících církev. Např. popěvek Zajíc biskup Abeceda reaguje na příkaz pražského arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hazmburka spálit Viklefovy knihy. Píseň Musí býti ohlášeno mobilizuje k odporu. Reakcí na prodej papežských odpustků je píseň Antikrista tupiti. Jistebnický kancionál připisuje Janu Husovi (asi 1371 – 1415) píseň Navštiv nás, Kriste žádúcí. V jeho úpravě se kromě toho dochovala zmíněná píseň Jezu Kriste, ščedrý kněže. Připisují se mu i písně Vstalť jest Buoh z mrtvých a Králi slavný, Kriste dobrý. Kancionál uvádí kromě anonymních písní táborského kněze Jana Čapka, jemuž jsou připisovány skladby Nuž, křesťané viery pravé, která vykládá Desatero, a Ve jméno božie počněme. Jistebnický kancionál obsahuje několik vícehlasých skladeb a notace písní. Menší soubor husitských písní je zapsán v tzv. kodexu Roudnickém.
Skladatelem písní byl také Jeroným Pražský (asi 1360 – 1416) a hudební teorií, hudbou
a zpěvem se zabýval Tomáš Štítný ze Štítného (asi 1333 – 1401–9).
Vedle nábožných zpěvů táboritů a chrámových písní strany podobojí vznikalo mnoho časových písní. Nesouhlas s upálením mistra Husa vyjadřují Ó svolanie konstantské a Daleko ste zblúdili. Objevily se latinské písně k poctě Husa (Pange, Lingua, gloriosi poelium certaminis neboli Jazyku, vylič boj slavného střetnutí) napodobující církevní hymnus. Mimo to jsou známy časové písně věroučné, polemické, vážné i satirické, např. Zbyněk kniehy spálil, Legát přijel do Prahy, Němci jsú zúfalí, Píseň o Pravdě. Rodí se píseň válečná – Slyšte rytieři boží, Dietky v hromadu se sendeme, Povstaň, povstaň veliké Město pražské a Ktož sú boží bojovníci (inspirace pro hudební skladatele, Bedřichem Smetanou počínaje, Danielem Landou konče). Vznikají písně o významných husitských vítězstvích, nejznámější Píseň o bitvě před Ústím (Slušieť Čechuom zpomínat), písně kritizující prodej odpustků (Píseň o kněžích svatokupcích), duchovní písně (V náději boží mistr Jan Hus, Tvorče milý, V řečeném městě Betlémě aj.).
Na druhé straně vznikaly mariánské duchovní písně (Zdráva, královno slavnosti). Katolická strana si oblíbila satirickou a posměšnou píseň a parodii, jimiž útočila na husity, např. Viklefice (Stala se jest příhoda), husitské ženy zesměšňující Bekyně (Slyšte ještě, bratřie milí), Čapkovu píseň o Desateru parodující Nuž, vy ševci, viery pravé, žalobnou Znamenajte, všichni věrní Čechové. Dochovala se protihusitská latinská Viklefská mše využívající biblické náměty k zesměšnění husitů.
Husitské období založilo bohatou tradici kancionálové písně, která se udržela až do obrození.
Literatura
Černušák, G. Dějiny evropské hudby. Praha: Panton, 1964.
Daňehlka, J. Husitské písně. Praha: Čs. spisovatel, 1952.
Mazurek, J. Stručné dějiny evropské hudby. Ostrava: Montanex, 1992.
Martinek, L. Nové poznatky o kodexu Mikuláše z Kozlí – výsledek interdisciplinárního výzkumu. In Pronikání českého a polského jazyka do středověké poezie a písňové tvorby ve Slezsku. Opava – Cieszyn: Slezská univerzita – Filia UŚ Cieszyn, 1998, s. 47–67.
Nejedlý, Z. Dějiny husitského zpěvu I-IV. Praha: ČSAV, 1954-1956.
Racek, J. Česká hudba. Od nejstarších dob do počátku 19. století. Praha: SNKLHU, 1958.
Tichá, Z. Cesta starší české literatury. Praha: Panorama, 1984.
Pozn.: Doporučujeme k pozornosti knihu Jaromíra Kyncla Od gregoriánského chorálu po současné zpěvní formy (Press-Pygmalion, 2004), která čtenáře informuje o obecných zákonitostech církevního a světského zpěvu a jeho nejrůznějších forem v ucelené podobě, a to od jeho vzniku až po současnost. Stručně popisuje zpěv a hudbu epochy velkých starověkých kultur (Mezopotámie, Egypta, Číny, Řecka) a vysvětluje obecné znaky jednotlivých historicko-uměleckých etap (středověku, renesance, baroka, klasicismu, romantismu, novodobé tvorby) jak v evropském kontextu, tak i z pohledu vývoje a specifik v českých zemích.
Multimediální ukázky pro zájemce
Vypůjčte si v hudebním oddělení některé knihovny k poslechu CD s hudbou (není-li k dispozici nahrávka, pokuste se ji najít ve formátu MP3 na internetu): Otep myrhy mnět mój milý, Jižť mne všě radost ostává, Ó svolanie konstantské, Povstaň, povstaň veliké Město pražské a Ktož sú boží bojovníci. Při poslechu Smetanovy Mé vlasti identifikujte husitský chorál. Dále doporučujeme ukázky z Antologie české hudby / Anthology of Czech Music. Shlédněte videoklip Daniela Landy Ktož sú boží bojovníci nebo animovaný film Ludmily Jiřincové a Jiřího Brdečky Slóvce M (1964).
Doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D., Ústav bohemistiky a knihovnictví, FPF, Slezská univerzita v Opavě
