Básník a výtvarník Bohuslav Reynek, ale nejprve především jeho francouzská manželka Suzanne Renaud, je znovu připomínán i v zahraničí, především v Grenoblu.
Kontakty s Grenoblem však hledejme ještě dříve – v meziválečném období, což zaujalo i katovického překladatele a publicistu Andrzeje Babuchowského, který přibližuje polskému čtenáři, jak se Reynek seznámil se svou pozdější manželkou – francouzskou básnířkou Suzanne Renaud: „Na začátku dvacátých let Bohuslav Reynek uzavírá nejdůležitější známost svého života. Při hledání nových autorů k překládání nachází sbírku Ta vie est là mladé básnířky z Grenoblu Suzanne Renaud a rozhoduje se přeložit její básně do češtiny. Oba si po několik let dopisují. Suzanne, dcera francouzského důstojníka, se zajímá také o anglickou literaturu a překládá poezii Johna Keatse. Má pověst elegantní ženy, která je někdy nazývaná – nikdo přesně neví proč – »španělskou dámou«, přestože její matka byla původem Italka (dívčím jménem Tartari). V bezprostředním styku s lidmi se Suzanne vyznačovala dojímající prostotou a upřímností.“
Bohuslav se dvoří Suzanne přes dva roky, než se ona rozhodne vzít si potomka petrkovských zemanů za manžela. Pro Francouze z Grenoblu musel být Reynek exotickou osobností, jak vzpomínají jeho synové Daniel a Jiří ve zmíněné knize Kdo chodí tmami, dokonce ho omylem považovali za polského šlechtice: „Čekali, že přijede pan Wołodyjowski. Všechno znali jen z literatury, z románu. (…) Nakonec se 13. března 1926 Bohuslav a Suzanne vezmou v kostele sv. Josefa v Grenoblu. V matrice svatby bylo jméno Bohuslav zapsáno ve francouzské verzi jako Timothée, což znamená totéž – Ten, který slaví Boha. Svatební hostina byla velmi skromná.“
V roce 1926 vydává Reynek první překlady z poezie své manželky pod názvem Zde tvůj život. V roce 1928 se manželům Reynkovým narodí první syn Daniel a o něco více než rok později druhý syn Jiří. Na zimu rodina Reynkových vždy odjížděla do Grenoblu a na jaro se podobně jako ptáci z letních krajin vracela do Petrkova. Také proto stojí za zmínku i jazyková komunikační situace v rodině: „S mámou jsme mluvili francouzsky, protože po dlouhou dobu se nedokázala naučit česky, zatímco s otcem v češtině. Pak máma ovládla tuto řeč, dobře nám rozuměla, a když potřebovala něco upřesnit, obracela se s dotazem na nás. Když jsme už byli starší a měli jsme nějaké problémy s francouzštinou, tak jsme se obraceli na ni a ji to vždy velmi těšilo.“
Před válkou vyšla Suzanne Renaud ještě poema Křídla z popela (v originále Ailes de cendre) s grafikami jejího manžela a další sbírka následovala až v roce 1939 – Victimae laudis – vyšla pouze v originále. Po válce byla zveřejněna sbírka Dveře v přítmí (1946; v originále La porte grise) v edici Magnificat, avšak francouzského vydání poemy s českým překladem Mezi psem a vlkem – Entre chien et loup se básnířka už nedočkala. Po roce 1936 se Suzanne do své vlasti už nepodívala, jednak vlivem situace v rodině, kdy v polovině tohoto roku umírá Reynkův otec a starosti o rodný statek přechází na syna, jednak s příchodem fašismu a později i vlivem nástupu komunismu. Během necelých dvou desítek let po komunistickém převratu v únoru 1948, kdy Suzanne nemůže oficiálně publikovat podobně jako její manžel, píše tzv. do šuplíku. Věnuje se výchově dětí a vedení domácnosti: „Máma připravovala francouzská jídla. České jídlo se jí úplně nedařilo a ten nejprostší vesnický jídelníček považovala za barbarský.“ Přes celodenní pracovní vytížení si nachází čas na duchovní záležitosti, synové ji často vídají s růžencem v ruce. Suzanne umírá v roce 1964. Dodejme, že reedice některých jejích sbírek pak vycházejí po roce 1989 (Dveře v přítmí v r. 1992), verše Suzanne Renaud se stávají dokonce inspirací pro folkovou skupinu Noi, která se věnuje zhudebňování jejích básní.
Aktivity francouzských obdivovatelů díla obou básníků v současné době se dají shrnout pod pojmem devoir de mémoire („povinnost k paměti“), jenž je hojně frekventovaný, ale zároveň často banalizovaný. Pod tímto heslem bojují jedinci nebo skupiny „proti symbolickému zániku událostí nebo osobností, jež dějiny odsoudily k zapomnění či kterým hrozí vymazání z nejistého fondu kolektivní paměti“. Zájem o krajanku, která se po válce již nevrátila do vlasti, ale rozhodla se pro nucený život v izolaci v Petrkově se svým manželem, měla zpočátku značně lokální a poněkud regionalistický rozměr. První iniciativa týkající se Reynka jako básníka i grafika přichází brzy po první vlně zájmu o Renaud a nepřesahuje lokální rozměr. Postupně vychází sbírka veršů Renaud, pořádají se přednášky, uskutečňuje se společná výstava Renaud a Reynka v Grenoblu, ke které je vydán katalog. V r. 1993 je založeno sdružení Romarin – les Amis de Suzanne Renaud et Bohuslav Reynek, které dodalo společenství přátel oficiální ráz. Sdružení se soustřeďuje na vydavatelskou činnost, usiluje o opětovné včlenění obou umělců do dějin literatury a umění. Noví spolupracovníci sdružení přicházejí z univerzit nebo z výzkumných pracovišť, vydavatelská činnost se postupně profesionalizuje a s tím se proměňuje i publikum, k němuž se tato díla obracejí; jde nyní o to, oslovit širší obec. Sdružení získává podporu francouzského i českého ministerstva kultury. Romarin připravilo zvláštní číslo časopisu univerzity v Grenoblu věnované Reynkovi. Činnost sdružení se postupně „delokalizuje“, ke slovu se dostávají i profesionálnější přístupy k dílu Reynka a Renaud.
O Reynkovu poezii začínají jevit zájem také polští překladatelé i někteří básníci, avšak až od druhé poloviny 90. let 20. století, kdy v České republice vycházejí kromě menších výborů poezie také básníkovy sebrané básnické spisy. Průkopníkem seznámení polských čtenářů s Reynkem byl zmíněný katovický překladatel Andrzej Babuchowski. Ten zařazuje ukázky z Reynkova díla do antologie Na ostrzu płomienia. Antologia czeskiej poezji metafizycznej XX wieku (1998). V této knize, která se dočkala příznivého přijetí polskou literární kritikou jako nečekaný „objev“, protože česká literatura byla spojována spíše s realistickými a avantgardními literárními proudy než s metafyzickou dimenzí, vycházejí překlady Reynkových básní a básnických próz. Následuje otištění Reynkových básní v různých polských literárních časopisech. Andrzej Babuchowski také neúnavně propaguje Reynkovu osobnost a dílo (zároveň s jeho manželkou, básnířkou a překladatelkou Suzanne Renaud) v různých časopiseckých článcích.
U příležitosti výstavy Reynkových malířských prací v Katovickém arcidiecézním muzeu v roce 2003, kde bylo prezentováno na 117 jeho grafik pod souhrnným názvem „Pietà w łodzi“ („Pietà v loďce“), publikoval Andrzej Babuchowski článek Don Quijote z Petrkova, v němž cituje ze vzpomínkové knihy o Reynkovi Kdo chodí tmami (2004). Jde o rozhovor-řeku Aleše Palána s Reynkovými syny Jiřím a Danielem. Dozvídáme se také, že oblíbeným azylem básníka byl zahradní altánek, v němž za noci „šelestila, rachotila a bzučela veškerá možná stvoření s myšmi, kočkami a komáry na čele, ale nejkrásněji bylo ve dne za deště, kdy husté kapky bláznivě bily do střechy. Přetvořenou stopu těchto dojmů nejednou nacházíme v básních »petrkovského samotáře«“.
Andrzej Babuchowski přibližuje polským čtenářům také poetiku zralé Reynkovy tvorby: „Vlastností takových sbírek jako Podzimní motýli (1946), Sníh na zápraží (1969) a Odlet vlaštovek (1980) je téměř gnómická sevřenost výrazu, jehož materiálnost se básník předat pomocí „nemateriálnost“ melodie slova a věty. Na určitou dobu mizí strach z rozpadu a hniloby světa a místo toho se objevuje kosmologická vize přírody jako nadpřirozeného pořádku, který samou svou existencí svědčí proti nicotě. Z básníka vnímajícího svět jako ďábelskou past se Reynek proměňuje v tvůrce opěvujícího hluboký smysl celého stvoření, nevyjímaje nejmenší zvíře ani rostlinu, které jsou svědky našeho pádu, ale i naší slávy. Avšak ve dvou posledních sbírkách Mráz v okně (1969; básně z let 1950–1955) a Odlet vlaštovek (1980; básně z let 1969–1971) se vrací existenciální neklid a v básních narůstá dramatické napětí. (…) A co je horší, cestu do Betléma zatarasila lidská pýcha a zloba. Jak tedy k němu máme najít cestu? Pouze v nejtišších hlubinách našeho nitra – jako by říkal básník – tam, kde zůstala skryta »samota samot« a kde se »čeká už jen na anděly«.“
Díky osobním kontaktům polského básníka Wojciecha Wencela s českým spisovatelem a rozhlasovým dramaturgem Milošem Doležalem, jenž je podobně jako Reynek rodákem z Vysočiny, seznamuje se gdaňský autor nejen s Reynkovou poezií, ale i s Petrkovem a regionem, jenž ho okouzlil. Průvodcem mu zde byl básník a publicista Josef Mlejnek, jenž se zasloužil také o edici Reynkových básnických sbírek v samizdatu (druhém oběhu) pod názvem „Básnické dílo Bohuslava Reynka“, doprovázenou esejem „Blázen jsem ve své vsi“ i mottem z Knihy Kazatel: „Viděl jsem sluhy na koních, ale knížata, jež chodí po zemi jen právě jako sluhové.“
Wencel, jenž navštívil Petrkov dosud třikrát, publikuje článek Głupkiem jestem w swojej wsi, jehož titul navazuje na jednu ze známých básní petrkovského solitéra (Blázen jsem ve své vsi), kde představuje Reynka polským čtenářům takto: „Do Petrkova se Reynek vrátil po skončení války. Bohužel po převzetí moci komunisty v roce 1948 se majetek stal součástí Jednotného zemědělského družstva. Rodina jeho bývalého majitele v něm dostala práci na nepříliš významných místech. Starší syn Daniel se stal řidičem náklaďáku, mladší syn byl ošetřovatelem dobytka a senior rodu pracoval jako zemědělský dělník, který například vařil brambory pro prasata. Z hloubi domu toto počínání sledovala Suzanne, skutečná dáma, které nová vláda neumožnila setkat se s rodinou ve Francii. A aby toho nebylo málo, Reynek byl označen za nepřítele lidu. Nakonec sice unikl osudu jiných katolických spisovatelů s Janem Zahradníčkem v čele, kteří byli v roce 1951 v monstrprocesu s tzv. Zelenou internacionálou odsouzeni k dlouholetému žaláři za „propagování nejreakčnějších názorů Vatikánu“, ale měl úplný zákaz publikace a jeho knihy byly vyřazeny z veřejných knihoven. Nemohl ani vystavovat své grafiky. Musel se smířit s myšlenkou, že o něm svět už neuslyší.“
Na svůj výlet do Petrkova, kdy se Wencelovi napotřetí podařilo zastihnout doma také oba syny geniálního básníka – Jiřího a Daniela – vzpomíná polský básník s určitou pietou: „Kamna ze staré fotografie jsou stále funkční, i když na ní už nikdo nenahřívá měděné tabulky. Obývací pokoj vypadá, jako by z něho manželé Reynkovi před chvílí odešli do zahrady. Zařízení odpovídá nepochybně vkusu Suzanne – majestátní komoda, pohovka, klavír, na zdi bělomodrá tapeta s motivy květin, několik obrázků, v to počítaje expresionistický portrét otce namalovaný mladým Bohuslavem. Při procházce opuštěnou zahradou cítím přítomnost zemřelého majitele. Dějiny jsou jako kmen stromu, ve kterém se mladé vrstvy nakládají na staré, ale neničí je. Zaujímáme-li místo po mrtvých, jako bychom začínali od začátku, ale ve skutečnosti vytváříme morální vesmír. Petrkov je stále plný metafyzických znaků. Na zdi dvora visí prázdná klec po holubech, v roztápějícím se sněhu se honí kočky a na odhrnutém rounu z listí leží mušle poztrácené hlemýždi. Pořád tady stojí dřevěný altánek, v němž je mezi prachem a pavučinami založeno několik knížek ve francouzštině a němčině. Přemýšlím-li nad metaforou, kterou bych vyjádřil podstatu Reynkova života a díla, napadá mne červený tis, který jsem si minulé léto prohlížel ve vsi Vilémovice. Je jedním z nejstarších stromů v Evropě. Jeho věk se odhaduje na dva tisíce let. A protože vypouští toxiny, říká se o něm, že kdo pod ním usne, tak se už neprobudí. Většina z nás se bojí každodenního umírání. Věříme, že to, co nám dá život, je současná civilizace, v níž je nejmenší námaha okamžitě odměněna. Jsme však šťastní? Reynek si vybral jinou cestu. Ulehl pod stromem starým jako dřevo kříže. Zemřel – a našel život.“
Wojciech Wencel se také zabývá Reynkovou poetikou a usiluje i o srovnání jeho básnické tvorby s některým z polských básníků: „Co se ukrývá v Reynkových básních, že mají vliv na duchovno čtenářů? Určitě to není devótní ani moralizující tvorba. Kdybychom měli najít odpovídající polský ekvivalent básníka z Petrkova, byl by to Józef Czechowicz s jeho lyrickou, ztišenou dikcí, která zaznamenává metafyzický pulz venkova. Lidé, kočky a ovce v záři měsíce, v zimní scenérii tvoří společenství života a smrti, avšak (jinak než u Jarosława Marka Rymkiewicze) se různí v eschatologické perspektivě. Citlivost vůči zvířatům je v těchto básních odrazem pocitu, jakým »Pastýř prastarý« obdařuje člověka. V přírodě jsou skryty biblické symboly, které nám po jejich přečtení umožňují osvojit si každodenní umírání a poskytují křesťanskou naději. Smrt neznamená konečné zničení. Na sněhu zanechané stopy ptáka, který se vznesl do nebe, připomínají trnovou korunu i ostnaté dráty koncentračních táborů, ale jsou zároveň předpovědí trojího příchodu Spasitele.“
Wencel se opět vrací k Reynkovi o několik let později v článku Podziemne motyle v souvislosti s vydáním své nové, stejnojmenné sbírky veršů: „Když jsem se poprvé setkal s Reynkovou tvorbou, velký dojem ve mně zanechal název jedné z jeho básnických sbírek – »Podzimní motýli«. Ihned jsem si představil barevná křídla roztažená v absolutní tmě, neviditelná světu, ale viditelná Bohu. V kontrastní kombinaci černé a barevnosti, uzavření a svobody, tíhy a lehkosti bylo něco neobyčejného, dokonce metafyzického. Reynkova metafora se mohla vztahovat k duším zemřelých očekávajících spasení, ale i k nám všem, umírajícím každodenně na samotu, chudobu, nemoc nebo lidské pomluvy. Jakým způsobem, stojíme-li tváří v tváří ponížení, zachránit klid srdce a pocit svobody? Lze roztáhnout křídla v soumraku každodennosti? Několik dnů jsem chodil s tímto obrazem v hlavě a záviděl jsem českému básníkovi jeho představivost. Až jsem náhodou narazil ve slovníku na výraz »podzim«, čili… »jesień«. Uvědomil jsem si, že název Reynkovy sbírky zní »Jesienne motyle«, kdežto moje vize podzemních stvoření vyplývala z neznalosti cizího jazyka. Samozřejmě jsem nemohl dovolit, aby osiřelá metafora zůstala jenom v mé hlavě. Tak vznikla sbírka »Podziemne motyle« a její titulní báseň: »Podobně jako řečtí bohové / vznášejí se hluboko v temnotě / nad vodními nádržemi termálních pramenů / mezi zuhelnatělými stromy / / jejich křídla jsou ještě barevná / potrhaná magnetickými větry / ohýbají se jako fotografie / hozené do ohně / / prokleté v hmyzím světě / uváděné v atlasech přírody / čekají až do konce času / a praskne kokon země«.“
Mohlo by se zdát, že jsme snesli hodně důkazů o blízkosti Reynkovy poezie a jeho životního postoje k mladým polským básníkům, ale je třeba ještě dodat, že ve Wencelově sbírce Podziemne motyle nacházíme báseň Zmartwychwstanie („Vzkříšení“) kterou básník věnoval Reynkovi a která byla pak přetištěna v ratibořském časopise Almanach Prowincjonalny (16 /2012, s. 25) v originále i v překladu Libora Martinka: „V zahradě Bohuslava Reynka / prázdné ulity hlemýžďů // do nebe se jde pomalu / a na zádech si neseme / vlastní hrob.“
Básník Bohuslav Reynek zemřel 28. září 1971… Spolu s Alešem Palánem můžeme konstatovat, že mýtus trvá dál: „Bez ohledu na oficiální zatajování Reynkových prací v osmdesátých letech, bez ohledu na módní vlnu zájmu o něj v letech devadesátých. O Petrkovu se točí filmy, pořádají se výstavy, vycházejí knihy… A hlavně: Reynek se čte a je milován. Směle se dá tvrdit, že petrkovský solitér je stále naším současníkem. To je víc než sebevznešenější místo v učebnicích.“
Doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D., Ústav bohemistiky a knihovnictví, FPF, Slezská univerzita v Opavě
