Pouhé dva roky stačily Anně Bolavé k tomu, aby v nakladatelství Odeon vydala svůj druhý román a volně navázala na úspěšný prozaický debut Do tmy. Ten nezaujal pouze porotu Magnesie Litery, jež ho ohodnotila jako nejlepší prózu roku 2016, ale i čtenáře; a ti i navzdory poměrně složité konstrukci textu hodnotili příběh o „sběru bylin“ neobyčejně vysoko, viz komentáře v internetové databázi knih.
Nová próza nazvaná Ke dnu se k předchozímu textu hlásí odkazem na s. 7–8, citací dvou pasáží, v nichž se připomínají protagonisté prvotiny. Jejich role v novém příběhu nebude epizodní, vypravěčka nám dopoví, jaký byl osud lásky Milušky Bartákové a lékaře Marka Diviše. Mohlo by se zdát, že obě knihy k sobě nerozlučně patří, ovšem skutečnost je jiná: hrdinkou románu Ke dnu je dříve pouze epizodní postava Aničky Vávrové. Ten, kdo předchozí román nečetl, jistě nebude krácen na svých čtenářských kompetencích.
Stejně jako v případě debutu i tentokrát se vypráví o malém městě na jihu Čech. A aby podobností nebylo málo, román je opět založen na půdorysu detektivky. Už název prvního oddílu – Mrtvá z Močálů – slibuje, že se zde chystá takové vyprávění, pro nějž autorka projevila jedinečný talent. Vlastně jde o kombinaci několika paralelních rovin, z nichž já volím jako nejdůležitější vyšetřování úmrtí neznámé ženy a líčení zachmuřené, nelítostné, téměř zlé přírody, v níž se daří mlhám, zimě, nikoli ovšem lidskému životu. A zatímco takové vyšetřování patří ke stálicím románu s napínavou zápletkou, druhá vrstva se mi jeví jako jedinečná; vždyť Močál je podivuhodným dějištěm, takovým, jaké se v současné próze příliš často neobjevuje. Jeho potenciál navíc roste, postupně se přelévá do té části románového světa, který nepatří divočině, ale lidem. Močál totiž není jen měkkým podložím detektivní zápletky, v přeneseném slova smyslu vyplňuje i prostor, v němž jsou zde vybavovány mezilidské vztahy.
Ačkoli se nejedná o dílo nijak zvláště rozsáhlé, postav se v něm hemží úctyhodné množství. Policisté, dělníci, maloměstští boháči – ale také podivíni, blázni a lidé zvláštních charakterů. Bolavá, jak jsme se mohli přesvědčit už dříve, má sklon své postavy vykreslovat především jako více či méně soudržné nosiče psychických vlastností; tentokrát je ovšem důkladně zasazuje do určitého společenského prostředí a líčí je jako společenské typy. Svět, jenž tito lidé obývají, je tak vcelku srozumitelný a odráží hodnoty, jimž lze porozumět. Milada Vávrová, která pracuje – do roztrhání těla – v kuřecím masokombinátě, je vlastně postavou kladnou, a to i navzdory svým některým slabostem. Naopak Jiřina Vágnerová, jež je tím, co by se v jiných dobách dosti přesně dalo nazvat maloměstským panstvem, mnoho sympatií nevyvolá, stejně jako její dcera Gábina.
Pokud mnohde omšelé sociální schéma něco oživuje, pak je to ovšem vzájemné působení sociálních rolí a „narušených“ psychik. Běžný život, tak jak ho známe, je vlastně neustále naleptáván zneklidňujícími souvislostmi. Postavy, které by se mohly projevovat v rámci své společenské role předvídatelně, dávají v nejrůznějších náznacích najevo, že se do žádných škatulek vejít nechtějí, že nejsou jednorozměrné, naopak, že jejich nedílnou součástí je jakási zpitvořená tvář. Neočekávejme žádné rozsáhlé psychologické analýzy; ty by z knihy trčely docela nepřístojně. Chce-li je někdo konstruovat, dostane k tomu prostor a může se opřít o řadu důležitých podnětů. Rozumné se tu totiž kříží s neuchopitelným a temným, k čemuž nakonec přispívají i kulisy, v nichž se příběh odehrává.
Z těchto několika poznámek k románu je myslím dostatečně zřejmé, že Do tmy má s Ke dnu mnoho společného. Nabízí se otázka: proč zrovna takto temný svět, v němž každé pozitivum, byť sebemenší, září ohromnou silou, s takovou silou vzrušuje čtenáře? Nevím, nepsal-li jsem to už v souvislosti s předchozí knihou, nicméně: prózy Anny Bolavé mi jsou závažími, která nutno pokládat na druhé misky naší radostné doby, jsou opakem konzumních požitků a přímou negací barevného světa, který nás obklopuje. Hmota je zde surová a spíše než aby byla původcem dobra, umí v nás především vyvolávat bolest. Totéž platí pro všeobecné kulturní zvyklosti: i předvánoční nákupy, tolik vyhledávané jako vrcholný zážitek svobody, se zde mění na nesnesitelnou, všední a otravnou událost.
Nebráním se tomu, číst tento román terapeuticky, nechat jej na sebe působit jako prudký výron temných energií z hlubin. Je třeba k této knize přistupovat k jako jakémusi speciálnímu úkolu, vracet se a hledat na první pohled nepříliš zřejmé příčinnosti, tak aby u konce četby zůstalo co nejméně nevyjasněných souvislostí. A ani v tomto nemá být čtenářská práce jednoduchá – mám za to, že Bolavá předkládá knihu obsahově, a především pak formálně daleko náročnější než v předchozím případě. Děj románu je neustále přerýván, hrozí, že jen při chvilkové ztrátě pozornosti nebude možné jej smysluplně navázat. Je možné se v něm topit, vášnivě jej zhltnout, nikoli ale lehce konzumovat. To, co se na počátku tváří jako detektivka a později snad jako jakýsi nekonvenční thriller, nakonec všechny známé literární druhy nabourává.
Neleží před námi čtivý příběh z maloměsta, ale rozpadající se obraz srozumitelného světa, tak jak je nám neustále vnucován z nejrůznějších stran. Jeho obyvatelé jsou stravováni svými přízraky – a snad právě proto se v průběhu vyprávění stávají skutečnými lidmi.
Literatura: Anna Bolavá: Ke dnu. Praha: Odeon, 2017, 288 s.
Mgr. Jakub Vaníček
