Krajská knihovna Vysočiny se opět připojila ke Dnům umění nevidomých a ve spolupráci s místní odbočkou SONS (Sjednocenou organizací nevidomých a slabozrakých) v Havlíčkově Brodě vystavuje obrazy nevidomé malířky Silji Korn. 
Silja Korn je první nevidomou vychovatelkou v Německu, která získala státní vyznamenání. Narodila se roku 1966 v Berlíně, je vdaná a má jednoho syna. Její maminka si už v dětství předsevzala, že bude mít holčičku jménem Silja. Toto jméno je další podobou Cecilie, která je patronkou nevidomých. Proto Silja věří, že by měla na tomto světě něco zásadního vykonat. Ale jak sama říká: „Ještě dnes mi není úplně jasné, co by to mělo být.“
Problémy se zrakem měla od narození. Když jí bylo 12 let, srazilo ji auto. Při nehodě došlo k poranění očního pozadí, kterého si lékaři nevšimli. V 17 letech úplně oslepla. Školní vzdělání ukončila maturitou. Chtěla spojovat vidící a nevidomé, ale i lidi s jinými handicapy. Z tohoto důvodu vystudovala profesi vychovatelky, kterou nyní vykonává v oblasti jazykového vzdělávání.
Často si kladla otázku: „Mohou slepí malovat?“ Doufala, že najde odpověď. Jelikož nebyla slepá od narození, ráda se malováním vyjadřovala. Když při autonehodě zcela oslepla, o tuto příležitost přišla, což ji velmi mrzelo. Poté ji matka seznámila s hlínou, za to byla Silja zpočátku velmi vděčná, protože našla způsob, jak se znovu umělecky vyjádřit. Ale velmi brzy zjistila, že to není nic, co by ji skutečně bavilo.
Nebylo příjemné dotýkat se hlíny, mít ji za nehty. Kamaráda napadlo, že jí ukáže, jak opracovat mastkový kámen. Ale ani u toho nezůstala. Protože při opracování kamene vzniká celkem jemný prach, který se pak drží na prstech a ty jsou velmi matné. Dobrá kamarádka, která je také nevidomá, Silje ukázala, jak tkát. Nicméně to ji nebavilo ani trochu. Ve škole pro nevidomé jim paní učitelka výtvarné výchovy ukázala, jak plést košíky. Silja tedy vyzkoušela mnoho technik, až v roce 2007 narazila na dva umělce, kteří vedli malířské programy s nevidomými lidmi.
Ptala se: „Jak malují!?“ To bylo to, co chtěla detailně vědět.
Oba malíře oslovila a oni ji v této aktivitě povzbudili. Na internetu narazila na reportáž paní učitelky, která také malovala s nevidomými dětmi. Od té doby ji tato myšlenka neopouštěla, a tak Silja brouzdala po internetu, dokud nenarazila na malířku, která maluje abstraktní obrázky. Zeptala se, zda její obrázky může vidět i nevidomý. Autorka odepsala, že takhle se na své fotky ještě nedívala, moc ráda by však tuto příležitost dala všem.
„Z toho jsem byla velmi šťastná a řekla jsem o tom svému manželovi. Jeli jsme k ní a ona mi s velkým zájmem ukazovala svou tvorbu. Když jsem pod prsty cítila její obrázky, byla jsem uvnitř naprosto šťastná.“
Nakonec se Silja malířky zeptala, zda by si uměla představit, že by ji jako nevidomou učila. Neřekla hned ano, ale po týdnu si o tom telefonovaly. Během telefonátu řekla, že by to chtěla vyzkoušet.
Chcete vědět, jak se to dělá? Barva se nanáší v pastovité formě (tedy velmi hustě) štětcem, špachtlí nebo i rukama. Kromě toho se používají různé pasty, písek a další materiály. Po zaschnutí můžete nahmatat výslednou strukturu povrchu a tímto způsobem „prohlížet“ obrázky. Pokud jde tedy o otázku, zda mohou malovat nevidomí, dalo by se říci: „Do jisté míry ano.“ Když jsou materiály hůře hmatatelné a obrázky by měly „něco“ znázorňovat, je občas zapotřebí pomoc někoho, kdo vidí, protože diváci nejsou pouze nevidomí, ale spíše vidící lidé.
Na otázku: „Co mě inspiruje k umění?“ Silja odpovídá: „To je zajímavá otázka, kterou ráda zodpovím. Někdy, než začnu psát povídku nebo malovat obraz, intenzivně se zamýšlím nad tématy jako například ‚co je život‘. Jako inspiraci využívám četbu, zvuky, vůně, pocity i atmosféru. Dojmy, které jsem posbírala v průběhu dne, měsíce nebo jiného časového období, abych je pak začlenila do své tvůrčí práce. Dokud je nezačnu vidět v oku své mysli a cítit je v sobě. Dávám pozor, abych neignorovala spontánnost a zvědavost. Poté své emoce vložím do slov nebo maluji na papír nebo plátno a vizualizuji své obrazy a pocity, aby je ostatní viděli. Je to jakási transmigrace duše, než konečně najdete výsledek ve slovech nebo v hotovém namalovaném obrázku. Je také důležité cítit potěšení, touhu a radost, protože pozdější výsledek je víc než jen text nebo jen obrázek. Je hezké, když mohu inspirovat ostatní, aby se zajímali o umění a sami se pak stali kreativními.
Postupně jsem pochopila, že i přes handicap se dá pracovat, založit rodinu. Vlastně 
mi to pomohlo vyrovnat se se svou slepotou a smířit se s ní. Byla jsem první nevidomý, kdo vystudoval profesi vychovatele a v této profesi působím dodnes. Na mých webových stránkách můžete najít rozsáhlé informace o mé radosti ze života. Mým přáním a cílem je povzbudit ostatní, aby se nevzdávali, rozhodně to stojí za to. Kde se zavřou dveře, otevřou se další, když se o to člověk zaslouží.
Chcete o mně vědět více? Moc ráda nosím barevné outfity, které si sama sestavuji. Občas k tomuto účelu používám své zařízení na rozpoznávání barev. Také se někdy ptám svého manžela, zda to či ono vzájemně ladí. Nehty mi lakuje manikérka. Někdy s růžovým a třpytivým lakem. Ten používám k modelování hmatových bodů v Braillově písmu na nehtech. Maluji si rty na červeno, na tváře si dávám tvářenku a často mi na uších visí velké stříbrné náušnice. Již několik let nosím sluneční brýle v různých provedeních. Dbám na to, aby ladily s mým outfitem. Nemyslím si, že mezi ostatními ženami a mnou jsou příliš velké rozdíly. Nakupování mě opravdu baví. Sem tam zkouším různé druhy oblečení v buticích nebo mě baví používat všechny své smysly, abych prozkoumala různé textury materiálů, které byly vetkány a všity do látek. V duchu si představuji, jak vypadají. Vnímám, jaký mám pocit na kůži a jak přilne k mému tělu, zda je materiál látky škrábavý nebo spíše měkký. Pak si v hlavě probírám, které páry bot, šperků, šátků a slunečních brýlí, které mám doma, by se k tomu mohly hodit.
Nejenže jsem ráda za fotoaparátem, také jsem ráda před ním! Miluji pohyb k hudbě a zvukům, ráda se nechávám inspirovat příběhy nejrůznějších hudebních stylů a žánrů. S potěšením pomáhám s organizací čtení, také čtu vlastní texty a ráda prezentuji umění ve veřejném prostoru. Ochotně se zapojuji do všeho, co rozšiřuje můj rozhled, láká a vyzývá. To také znamená, že dělám věci, o kterých jsem dříve neměla ani tušení, že by mi mohly udělat radost a bavily mě. Jsem v podstatě otevřena všemu. Nebojte se mě kontaktovat. Já nekoušu!“
Zdroj:
http://siljakorn.de/
Hana Lacinová, Krajská knihovna Vysočiny
