V letošním roce se blíží další významné výročí spojené s druhou světovou válkou. Bude to osmdesát let od jejího květnového ukončení. Co se však dělo s Havlíčkem právě v této době? Nahlédneme opět do havlíčkovských sbírek a pokusíme se rok po roce shrnout dění kolem jeho osobnosti s důrazem na německo- a havlíčkobrodské prostředí.
Pro přesnější obrázek a pochopení se vrátíme ještě do období první republiky. Po roce 1918 nastal pro české země dlouho očekávaný zásadní zlom. Češi měli opět vlastní stát. Tehdejší prezident Tomáš G. Masaryk se Havlíčkovi věnoval ve svých knihách už před tímto rokem, avšak se změnou režimu Havlíček mohl dobře posloužit k vymezení se českého státu vůči rozpadlé rakouské monarchii. Havlíček byl zjednodušeně chápán nejen Masarykem jako vzor bojovníka za českou věc a odpůrce habsburského rakouského státu. Tehdy bylo potřeba připomínat si takové osobnosti. Havlíčkovi se začaly ve větší míře stavět pomníky, umisťovat pamětní desky. Pro objasnění situace v Německém Brodě a Borové nám dobře poslouží zmínka o havlíčkovských oslavách v roce 1921 k výročí 100 let od novinářova narození. V roce 1924 byl Havlíčkovi odhalen pomník v brodském parku, k němuž byl položen základní kámen už roku 1920. Ve 20. letech pak začala vznikat pod vedením brodských muzejníků první expozice v Havlíčkově domě a v roce 1931 došlo k otevření expozice v Havlíčkově rodné Borové. A docházelo k většímu systematickému sbírání památek i po jeho rodině. Toho bylo využito potom v roce 1935, kdy byla za přispění Otakara Štáfla zorganizována havlíčkovská výstava v rámci oslav 200 let od založení gymnázia. Výstava poté následující rok putovala do pražského Belvederu. Tuto výstavu navštívil také sám Masaryk a při její příležitosti daroval muzeu Havlíčkův pečetní prsten, vystavený dnes v expozici Havlíčkova domu.
Přesuňme se nyní do roku 1939. V Evropě už všechno vře, Československo je od března okupováno. Okupační správa se snaží postupně zahlazovat stopy po odkazu na Masaryka. Proto 5. září vtrhli do muzejní budovy dva členové gestapa, kteří se na základě udání dozvěděli o tom, že sbírky obsahují dva talíře z Havlíčkovy rodiny, ze kterých v září 1936 obědvali Masaryk a Edvard Beneš v Lánech. I toto stačilo k tomu, aby se gestapo rozhodlo talíře zabavit a zničit. Duchapřítomný muzejník Antonín Šouba však talíře stihl nahradit jinými a pravé uschovat až do konce války. Naštěstí gestapo a ani sám udavač falešné talíře nerozeznali. Po brodských domácnostech se však během protektorátu odvážně schovávaly i další sbírkové předměty odkazující na Havlíčka a Masaryka.
Následující rok se týkal už Havlíčka samotného. Došlo totiž k zákazu titulu Kniha veršů vydaného v předvečer války roku 1938. Z rozkazu okresního hejtmana Macouna se dozvídáme, že kniha má být zabavena od knihkupců a vyřazena z veřejných a spolkových knihoven nebo čítáren z rozkazu Tajné státní policie. Důležitým pro Havlíčkův odkaz v Německém Brodě byl také rok 1943, kdy byl mezi 17. až 23. červencem z parku odstraněn pomník postavený v roce 1924. Původní důvod odstranění byl jednoduchý – kov byl potřeba pro válečné účely. Přestože byl pomník prohlášen za umělecky cenný a měl být ponechán na svém místě, nechal ho odvézt Hermann Münzberger, dosazený faktický starosta, v dubnu roku 1943. Münzberger v něm viděl možný symbol protiněmeckého odporu. Antonín Šouba odvoz sochy tajně nafotil a zanechal tak zajímavý dokumentační materiál. Socha však nebyla nakonec rozebrána, ale pouze odvezena do Prahy, kde čekala na květen 1945. Zmizet měly také všechny modely této sochy. Největší, vlastněný muzeem, Šouba zakopal – proto ho dnes může návštěvník vidět opět v expozici muzea. Menší modely, rozdávané lidem také během gymnaziálních oslav v roce 1935, byly zabavovány a ničeny.
Rok 1945 všemu výše zmíněnému konečně učinil přítrž. Hned v květnu 1945 podal Šouba návrh na přejmenování Brodu, protože „nic nesmí připomínat germánskou potupu naší vlasti. Pryč se vším, co čpí nepřítelem.“ Že v návrhu zaznělo zrovna Havlíčkovo jméno, je vzhledem k válečným událostem příznačné. Havlíčkovy knihy byly opět vydávány, výtěžek z prodeje 10 000 výtisků knihy Křest národu českého s odkazem na Havlíčka byl věnován pozůstalým po obětech nacismu. Socha Havlíčka byla navrácena v červenci zpět do parku. Oslavy v roce 1946 u příležitosti 90 let od úmrtí spisovatele doprovázelo vydávání dalších knih – Epigramy, Křest svatého Vladimíra, ale také těch s odkazem na havlíčkovský kult, jako například Deset generací havlíčkovských, Památce Havlíčkově, Karel Havlíček Borovský, politický učitel národa, Rodný dům Karla Havlíčka a Havlíčkovo muzeum v Borové a další. Významným počinem v rámci těchto oslav bylo také darování domu bratra Františka Havlíčka městu ze strany potomků za účelem vybudování knihovny. I rok po válce stále rezonovaly vzpomínky na ni, protože na pozvánkách oslav se objevovala báseň Karla Havlíčka Loučení Čechů od německé říše, jejíž část byla velice aktuální i po 100 letech:
„Když jsme se loučili, oba jsme plakali: Němci přehořké žalosti, Češi srdečné radosti slze prolévali.“
A pro konečnou ilustraci toho, jak s Havlíčkem zacházela další změna režimů v roce 1948, zmiňme několik knih, které byly téhož roku vydány – Obrazy z Rus, Duch Národních novin, Hlas roku 1848, Čtení o roce osmačtyřicátém, Rok 1848 v Čechách. Revoluci bylo třeba podpořit také Havlíčkem.
Havlíčka a druhou světovou válku tak můžeme uzavřít citací proslovu důležitého Antonína Šouby u znovuodhalení pomníku v roce 1946, který byl přítomný u všech zásadních válečných momentů v Německém Brodě: „(…) Dnes vzpomínáme na krásné dny před 20 lety, kdy byl postaven tento pomník, za spolupráce tragicky zesnulého mistra Otakara Štáfla. Dnes vzpomínáme také hrstky těch odvážných, kteří před třemi roky doprovázeli se slzami v očích pomník Havlíčkův, který odváželi naši nenávidění Němci. Vzpomínáme s radostí a vnitřním štěstím velkého buditele českého národa Karla Havlíčka Borovského, vzpomínáme zde vzkříšení naší svobody, to, co národ pokládá za nejdražšího, osvobozené republiky a dvou našich velkých presidentů, presidenta Osvoboditele a presidenta Budovatele. Děkujeme také těm, kterým se podařilo zachránit tento pomník (…).“
Bass, Eduard: Čtení o roce osmačtyřicátém. Praha 1948. (inv. č. KHB1/722)
Brotánek, Karel J.: Deset generací havlíčkovských. Havlíčkův Brod 1946. (inv. č. KHB1/563)
Fiedler, Václav (ed.): Památce Havlíčkově. Havlíčkův Brod 1946. (inv. č. KHB1/581)
Havlíček, Karel: Duch Národních novin. Havlíčkův Brod 1948. (inv. č. KHB1/441)
Havlíček, Karel: Epigramy. Hranice 1946. (inv. č. KHB1/492)
Havlíček, Karel: Kniha veršů. Praha 1938. (inv. č. KHB1/550)
Havlíček, Karel: Křest svatého Vladimíra. Havlíčkův Brod 1946. (inv. č. KHB1/499)
Havlíček, Karel: Obrazy z Rus. Havlíčkův Brod 1948. (inv. č. KHB1/433)
Kazimour, Jan: Hlas roku 1848. Praha 1948. (inv. č. KHB1/702)
Klíma, Arnošt: Rok 1848 v Čechách. Praha 1948. (inv. č. KHB1/723)
Kunta, Adolf: Rodný dům Karla Havlíčka a Havlíčkovo muzeum v Borové. Praha 1946. (inv. č. KHB1/326)
Malý, Miloš: Křest národu českého. Praha 1945. (inv. č. KHB1/371)
Masaryk, Tomáš Garrigue: Karel Havlíček. Praha 1920. (inv. č. KHB1/360/1)
Policar, Karel: Karel Havlíček Borovský, politický učitel národa. Praha 1946. (inv. č. KHB1/267)
Model pomníku Havlíčka (inv. č. PL42)
Pečetní prsten (inv. č. KHB4/30)
Pozvánka s básní Loučení Čechů od německé říše (inv. č. KHB2/295)
Proslov A. Šouby (inv. č. KHB2/117)
Rozkaz zabavení Knihy veršů (inv. č. KHB2/99)
Talíře z rodiny KHB (inv. č. KHB4/141)
Mgr. Martin Firon, Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod
