„Avantgardní“ dodekafonikové („webernisté“)
Pierre Boulez (1925–2016) byl dirigentem mnoha hudebních těles, mj. BBC Symphony Orchestra a New York Philharmonic. V roce 1990 a znovu o dvacet let později vystoupil na Pražském jaru. V roce 2009 převzal na Janáčkově akademii múzických umění v Brně čestný doktorát.
V roce 1984 spolupracoval s Frankem Zappou, se kterým nahrál album jeho skladeb Boulez Conducts Zappa: The Perfect Stranger. Boulez dirigoval tři Zappovy skladby („The Perfect Stranger“, „Naval Aviation in Art?“ a „Dupree’s Paradise“), které byly nahrány v IRCAM v Paříži 10. a 11. ledna 1984 a provedeny Boulezovým Ensemble InterContemporain. Titulní skladba obsahuje odkazy na Zappův film 200 Motels z roku 1971. Zbývající čtyři jsou připsány „The Barking Pumpkin Digital Gratification Consort“ – ve skutečnosti jde o Zappův Synclavier. „Outside Now Again“ je hráno na Synclavier a založeno na přepisu Zappova kytarového sóla v písni „Outside Now“ z alba Joe’s Garage z roku 1979. Skladba „Jonestown“ je odkazem na masakr v Jonestownu v roce 1978 v Guyaně, kde vůdce kultu Jim Jones dohnal své následovníky ke kolektivní sebevraždě. Evropský kritik klasické hudby John Rockwell z The New York Times chápal album jako setkání dvou zcela odlišných kultur, a to jak z hlediska Bouleze a Zappy, tak z hlediska jejich následovníků. Boulez provedl skladby autentičtěji, než to dokázal Kent Nagano se Zappovými orchestrálními skladbami na albu London Symphony Orchestra (1995). Rockwell však kritizuje Zappův postoj jako „hudebního komika“ s ohledem na zvolené názvy a scénáře jednotlivých skladeb popsaných v poznámkách k bookletu alba. Klade si otázku, zda jsou tyto scénáře základem „zvukových básní“, které se v dílech projevují, nebo zda byly následně konstruovány pro pobavení vlastních fanoušků či jako „ironická maska“.
Z hlediska vztahu hudby a symboliky jazyka je zajímavá Boulezova skladba Messagesquisse pro sólové violoncello, zkomponovaná u příležitosti 70. narozenin švýcarského dirigenta a mecenáše Paula Sachera (1906–1999) s použitím not obsažených v jeho jméně (eS, A, C, H, E, Re). Kromě Bouleze bylo osloveno dalších jedenáct skladatelů (C. Beck, L. Berio, B. Britten, H. Dutilleux, W. Fortner, A. Ginastera, C. Halffter, H. W. Henze, H. Holliger, K. Huber a W. Lutosławski). Skladby byly částečně uvedeny v Curychu 2. 5. 1976. Celý projekt „eSACHERe“ byl uveden (poprvé v kompletním koncertním provedení) českým violoncellistou Františkem Brikciem na podzim 2011 v Praze.
Další díla: např. Improvisation sur Mallarmé I, II, III, pro soprán a skupinu nástrojů, Strophes pro orchestr, scénická a filmová hudba (mj. La symphonie mécanique) aj.
* * *
Využití not obsažených ve jméně nebo slově jako mimohudební obsah hudebního motivu se objevuje již od renesance čili to není nápad nový. Z neznámějších příkladů můžeme připomenout motiv B – A – C – H. jako jeden z nejčastěji se vyskytujících hudebních anagramů, jenž byl používán bezpočtem hudebních skladatelů zejména pro oživení úcty k J. S. Bachovi v první polovině 19. století. Samotný Bachův vlastní autorský podpis najdeme i v jeho nedokončeném díle „Umění fugy“. Bach své jméno vyjádřil i s pomocí čísel. Tento prvek se často objevuje u různých hudebních skladatelů (datum narození, letopočet apod.), často jako forma humoru apod.
Německý romantik Robert Schumann vytvořil bachovskou hudební památku v cyklu „Šest fug na B – A – C – H“ op. 60. Jsou jediným Schumannovým polyfonním dílem pro varhany, dílo je ale více inspirováno klavírním duchem. V každém ze šesti kusů zpracovává téma jiným způsobem.
Franz Liszt komponuje jen několik let po Schumannovi dílo „Preludium a Fuga na B – A – C – H“. Dílo po Bachově vzoru rovněž komponuje pro varhany jako Schumann a je vnímáno spíše svým klavírním pojetím i temperamentní klavírní technikou. Liszt po zvukové stránce téměř impresionisticky nakládal s virtuozitou a bohatostí barev.
V roce 1900 projevil mladoromantik Max Reger (1873–1916) důstojným výrazem úctu J. S. Bachovi ve svém velkém díle „Die Phantasie und Fuge über B-A-C-H“ op. 46, pro varhany.
Také mimo Německo byla tvorba skladeb na B-A-C-H velmi produktivní. Wilhelm Middelschulte (1863–1943), německý varhaník pobývající v USA, složil v Chicagu „Kanonické fantazie na B-A-C-H“. Francouzský skladatel Albert Roussel (1869–1937) v roce 1932 zkomponoval „Hommage à J. S. Bach – Preludium a Fuga pro klavír“ op. 46. Ve stejné době vytvořil švýcarský hudební skladatel Arthur Honegger (1892–1955) „Prélude, Arioso et Fughette“ na jméno Bach, dokonce ve dvou verzích, a to jak pro klavír, tak pro smyčcový orchestr.
* * *
Německý hudební skladatel Karlheinz Stockhausen (1928–2007), jeden z nejvýznamnějších novátorů a současně kontroverzní osobnost hudby 20. století, proslavený především svými experimenty v rámci elektronické hudby a systémem „kontrolované náhody“ v seriálním způsobu komponování, od počátku odmítal Schoenbergovu dvanáctitónovou techniku a preferoval experimentální typ tvorby. Šlo o pokusy s prostorovým umístěním zdrojů zvuku (např. v Gesang der Jünglinge) či s grafickým zápisem hudby. (Grafický zápis hudby se provádí pomocí netradičních symbolů či textu s úkolem zprostředkovat hudebníkovi informaci o hraném kusu jiným než klasickým notovým záznamem. Užívá se tam, kde charakteristiku hudební skladby nelze klasickou technikou zaznamenat.)
Stockhausen proslul v oblasti konkrétní a elektronické hudby, např. Gesang für Jünglinge im Feuerofen, Hymnen aj. V letech 1977–2003 zkomponoval monumentální operní cyklus Licht („Světlo“), zabývající se náboženskou, mystickou a autobiografickou tematikou, v němž každá ze sedmi oper odpovídá jednomu ze dnů v týdnu. I když se skladatel sám podobných přirovnání zdržel, hudební kritici se domnívají, že mezi tímto dílem a cyklem Prsten Nibelungův Richarda Wagnera existuje souvislost vyjádřená např. použitím leitmotivů (ve Světle“ – Michael, Eva a Lucifer).
První opery z cyklu měly premiéru v Teatro alla Scala v Miláně (Čtvrtek, Sobota, Pondělí); v Lipské opeře se Úterý a Pátek hrály poprvé v roce 1992. Na obou představeních se podílel jako scénograf Johannes Conen. Do představení Čtvrtku, Soboty a Úterý se zapojily i tři Stockhausenovy děti, ve Čtvrtku a Sobotě Majella jako klavíristka a ve Čtvrtku, Sobotě a Úterý Markus jako trumpetista a Simon jako soprán saxofonista a hráč na syntezátor.
Stockhausen ve Čtvrtku ze „Světla“ zpracovává autobiografické zážitky a v části Michaelova mládí působivě podává v abstrahované podobě formativní zážitky z dětství, jako například smrt rodičů. Poslední díl cyklu „Světla“, tj. Neděle, měl premiéru v Kolíně nad Rýnem v dubnu 2011.
Jednotliví lidé nebo skupiny jsou ve „Světle“ někdy obsazeni více způsoby (např. postava Evy v Pondělí je ztělesněna třemi sopranistkami) a jsou spojeni s jedním nástrojem nebo skupinou téhož (Michaelův soubor v Úterý: tři trubky, šest trubek tutti, bicí, syntezátor) nebo rozšířené o tanečníky (figura Luzipolyp v Pondělí: baskytara a tanečníci vystupují jako dvojité bytosti).
Cyklus nabízí nepřeberné množství nevšedních nápadů – čtyři hráči na smyčcové nástroje jsou umístěni ve čtyřech létajících helikoptérách a odtud hrají své party. Dvě pětatřicetiminutové skladby pro sbor a orchestr se provádějí současně ve dvou různých místnostech, posluchač z nich slyší pouze úryvky. Členové sboru, oblečení v různých barvách, zpívají v sanskrtu, čínštině, arabštině, angličtině a svahilštině.
Cyklus „Světlo“, který zahrnuje celkem devětadvacet hodin hudby, nebyl dosud uveden celý.
Stockhausen měl vliv na celou řadu hudebníků a hudební produkci různorodých stylů a směrů. Inspiraci Stockhausenem uvádějí např. Beatles, Pink Floyd, Can, Kraftwerk, Coil, Björk, Sonic Youth, The Plastic People of the Universe, Miles Davis, Frank Zappa či Herbie Hancock, ať již je tento vliv v jejich hudbě patrný či nikoli. Existuje též například podložený odborný názor, podle kterého by se bez Stockhausenova novátorství v rámci studia a aplikace prvků psychoaktivního působení hudby neobešel vznik stylu techno.
Italský hudební skladatel Luigi Nono (1924–1990) je spolu s Karlheinzem Stockhausenem a Pierrem Boulezem považován za jednoho z hlavních představitelů nového směru seriální hudby, tzv. Darmstadtské školy. Od roku 1960 se začal zabývat možnostmi využití elektronických prostředků v hudbě. Patrně není zcela bez významu, že se v roce 1955 oženil s Nurií Schoenbergovou, dcerou skladatele Arnolda Schoenberga.
Prostřednictvím svých kompozic se pokoušel šířit své levicové politické myšlenky a ideály. Ve skladbách používal texty ultralevicových filosofů a revolucionářů, jako např. Che Guevary, Fidela Castra i Julia Fučíka (Composizione per orchestra, 1951). Ve skladbě Intolleranza (1960–1961) útočil na projevy nesnášenlivosti a násilí vůči uprchlíkům, ve skladbě Sul Ponte di Hiroshima (1962) se zamýšlel nad důsledky nukleární války a v díle La Fabbrica Illuminata (1964) nad odcizením kapitalistického světa. Reagoval i na jiné historické události 20. století: na holocaust (Ricorda cosa ti hanno fatto in Auschwitz, 1965), španělskou občanskou válku (Epitaffio Federico García Lorca) nebo protifašistický odboj (Il canto sospeso). Činil tak ovšem prostředky Nové hudby a nikoli prostředky tzv. socialistického realismu.
V 80. letech 20. století se Nono obrátil ke zvukovým experimentům, ve kterých jsou zvuky vytvářeny transformací zvuků produkovaných tradičními nástroji, přičemž získávají neobvyklé zabarvení. Ke konci života se pod vlivem italského skladatele Giacinta Scelsiho (1905–1988) přiklonil k mystičtější hudbě a zároveň rozvíjel zájem o budování hudebního prostoru. Mezi nejvýraznější díla z tohoto období patří No hay caminos, hay que caminar… Andrei Tarkovski pro sedm nezávislých, prostorově rozmístěných orchestrů.
V sedmdesátých letech spolupracoval s benátským filosofem Massimo Cacciarim. Pod jeho vlivem se ponořil do studia prací německých filosofů. Cacciari mu také poskytl textový materiál pro Nonovo poslední velké dílo, operu Prometeo – tragedia dell‘ ascolto.
Nonovým jménem byl nazván program pro školy zabývající se výchovou studentů k toleranci, lidským právům a evropské integraci – Nonoprojekt.
Literatura
Assis, Paulo de. Luigi Nonos Wende: zwischen Como una ola fuerza y luz und sofferte onde serene. 2 vols. Hofheim: Wolke, 2006.
Borio, Gianmario. „Nono, Luigi.“ The New Grove Dictionary of Music and Musicians, second edition, edited by Stanley Sadie and John Tyrrell. London: Macmillan, 2001.
Borio, Gianmario. „Tempo e ritmo nelle composizioni seriali di Luigi Nono.“ Schweizer Jahrbuch für Musikwissenschaft / Annales suisses de musicologie / Annuario svizzero di musicologia, no. 21, 2001, S. 79–136.
De Benedictis, Angela Ida and Rizzardi, Veniero. „Luigi Nono and the Development of Serial Technique“. In: The Cambridge Companion to Serialism, edited by Martid Iddon. Cambridge: Cambridge University Press, 2023.
Feneyrou, Laurent. Il canto sospeso de Luigi Nono: musique & analyse. Paris: M. de Maule, 2002.
Frisius, Rudolf. Karlheinz Stockhausen I: Einführung in das Gesamtwerk; Gespräche mit Karlheinz Stockhausen. Mainz: Schott Musik International, 1996.
Frisius, Rudolf. Karlheinz Stockhausen II: Die Werke 1950–1977; Gespräch mit Karlheinz Stockhausen, „Es geht aufwärts“. Mainz: Schott Musik International, 2008.
Goldman, Jonathan. The Musical Language of Pierre Boulez. Cambridge University Press, 2011.
Griffiths, Paul. Boulez. Londres: Oxford Studies of Composers, 1978.
Huber, Nicolaus A. „Über einige Beziehungen von Politik und Kompositionstechnik bei Nono“. In: Nicolaus Huber, Durchleuchtungen: Texte zur Musik 1964–1999, edited by Josef Häusler, S. 57–66. Wiesbaden: Breitkopf & Härtel, 2000.
Kolleritsch, Otto (ed.). Die Musik Luigi Nonos. Studien zur Wertungsforschung 24. Vienna: Universal Edition, 1990.
Kurtz, Michael. Stockhausen – eine Biographie. Kassel/Basel: Bärenreiter, 1988.
Maconie, Robin. The Works of Karlheinz Stockhausen. London/New York: Oxford University Press, 1976.
Meston, Olivier. Eclat de Pierre Boulez. Michel de Maule, 2001.
Nečesaná, Zdeňka. Motiv B. A. C. H. [https://organ.websnadno.cz/Motiv-B-A-C-H.html]
Peyser, Joan. Boulez. Composer, Conductor, Enigma. New York: McMillan, 1973.
Rathert, Wolfgang. Stockhausen, Karlheinz. In: Neue Deutsche Biographie (NDB). Band 25, Duncker & Humblot, Berlin 2013, S. 373.
Schaller, Erika. Klang und Zahl: Luigi Nono: serielles Komponieren zwischen 1955 und 1959. Saarbrücken: PFAU, 1997.
Spangemacher, Friedrich. Luigi Nono, die elektronische Musik: historischer Kontext, Entwicklung, Kompositionstechnik. Forschungsbeiträge zur Musikwissenschaft 29. Regensburg: G. Bosse, 1983.
Stenzl, Jürg. Luigi Nono. Rowohlts Monographien 50582. Reinbek bei Hamburg: Rowohlt, 1998.
doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D., Ústav bohemistiky a knihovnictví, FPF, Slezská univerzita v Opavě
