Tak jako každou neděli, i dnes pan Škvor zasedl do svého oblíbeného divanu. Přesouvá se do něj vždy po nedělním obědě. Ten je úhelným kamenem týdne, kdy se schází celá rodina. Neúčastní se ho jen ti nejmenší, kteří se dosud neumí u stolu chovat. Těm jsou zásady používání lžíce a příboru vštěpovány v dětském pokoji. Hovor při stolování plyne příjemně, je zvykem, že pokud se něco musí vyřešit, nechává se tento rozhovor na nedělní odpoledne. A tak teď pana Škvora čeká rozhovor se synem Václavem. Pan Škvor totiž potkal v týdnu na pravidelné schůzce akademického spolku Barák pana profesora Dufka, Václavova třídního. A protože je letošní rok pro Václava rokem maturitním, tedy posledním, absolventským, zeptal se pana profesora na letitými pedagogickými zkušenostmi podepřený názor, co se synem dál.
To, co se dozvěděl, ho na straně jedné potěšilo, ale na druhé straně mu to nijak neulehčilo rozhodování o synově budoucnosti. Má výbornou hlavu, pravil pan profesor, ale není žádný předmět, který by nějak upřednostňoval. Dobře kreslí i zpívá, cvičí v Sokole. V jazycích i matematice je tak dobrý, že dává kondice slabším žákům. Silozpyt i lučbu ovládá výborně. V přírodozpytu měl nejlepší herbář travin, květin a rostlin z okolí Německého Brodu. Závěr tedy byl, že by byla věčná škoda takovou hlavu nechat doma a neposlat ho dále na studia. A to je to téma, o kterém je třeba v tomto krásném nedělním odpoledni vážně pohovořit.
Ticho svátečního pokoje, dosud rušené jenom občasným zavrzáním divanu a tikotem vysokých pendlovek, ukončilo zaklepání na dveře. „Přál jste si se mnou hovořit, tatínku?“ uvedl se zdvořile pokračovatel rodu Škvorů.
„Ano, Václave, přál. Pojď se posadit, bude to delší rozhovor.“ Pan Škvor počkal, až se syn usadí v protějším křesílku, a pokračoval: „Mluvil jsem s panem profesorem třídním. Chválil tě, ale nedokázal mi poradit, jak dál nasměrovat tvůj život. Učení ti jde, ale nevypadá to, že bys chtěl nějakou věc dělat víc než ty ostatní. Jediné, co ho napadlo a co mi doporučil, byl učitelský ústav. Takový učitel ovládá všechny obory tak, aby mohl dát žákům základy, na kterých potom staví celý život. Není to špatné poslání, náš národ potřebuje vzdělané lidi, aby si v rámci monarchie vydobyl lepší postavení. Ale bude to tvůj život. Tak mi řekni, co bys chtěl dělat po gymnáziu?“
Václav, který se po první zmínce o třídním profesorovi viditelně polekal a při následujícím otcově chvalozpěvu pomaloučku zase uvolnil, se opět napřímil. Tohle tedy opravdu nečekal. Zaskočilo ho to víc, než kdyby otec vyrukoval s rozbitým oknem, následkem heroického výkonu souboje ve hře se špačkem o školní přestávce. Namísto toho se mu tu právě otevírá jiná budoucnost než ta, o které byl přesvědčený, že ho čeká – místo příručího a později majitele koloniálu. Že by mohl dál studovat a vybrat si svůj osud?
„Víte, tatínku, myslel jsem si, že musím po vás převzít podnik…“
„Eh, ještě mě nepohřbívej. Navíc je vás pět a nemusíš to být zrovna ty. A třeba zjistíš, že všude je chleba o dvou kůrkách a vrátíš se rád domů. Ale teď mi řekni, co bys chtěl dělat?“
„Víte, tatínku,“ opakoval se Václav, „já bych moc chtěl dál studovat. Maturitní zkoušku bych měl složit bez problémů a potom bych mohl jít studovat na Karlo-Ferdinandovu universitu nebo na techniku. Ve světě se toho teď tolik mění a děje. Svět se zmenšuje a všechno se zrychluje. Místo kočárů jezdí automobily, po Praze se lidé vozí elektrickou tramvají pana Křižíka a v Německu přidělali motor dokonce na bicykl. Ve Světozoru psali o tom, že se chystá automobilový závod z Paříže do Rouenu. A těch nových staveb, které jsou divem lidského umu! V Londýně postavili u Toweru přes Temži most, který je padací a zvedá se při proplutí větších lodí. Tohle všechno mě zajímá a rád bych se takových věcí účastnil.“
„Nedivím se ti, Václave. Lidský duch je tak už nastavený, že v mládí horuje pro všechno nové a až časem se zklidní a dovede ocenit i ty klidnější a tradičnější stránky života. A co Petřínská rozhledna, ta se ti nezamlouvá? Sice je podle Pařížské věže od Eifella, ale shlíží na naši stověžatou Matičku. Jsem rád, že jsme si promluvili, vůbec jsem netušil, jak se trápíš. Ani pan profesor Dufek to nepoznal. Tak já promluvím s maminkou, v týdnu napíšu bratranci Jaroslavovi do Prahy, zda by tě mohl u sebe ubytovat, když budeš v Praze studovat, a poptám se pana profesora, jak tě přihlásit ke studiu na univerzitu. Na tobě bude, abys úspěšně složil zkoušku z dospělosti. A teď už běž, ať mi tu nepukneš od radosti.“
„Děkuji vám, tatínku,“ stěží ze sebe vypravil Václav, kterému se mohla hlava rozskočit z náhlého zvratu v jeho životě. „Slibuji, že vás nezklamu. Ani při maturitní zkoušce, ani při studiu. Budete na mě moci být pyšný.“
„To doufám. A teď už opravdu běž.“
„Na shledanou.“
Když se za synem zavřely dveře svátečního pokoje, pan Škvor se ponořil hlouběji do divanu. Rozhovor nebyl nakonec tak obtížný, jak se obával, ale i tak si zaslouží svůj pravidelný odpočinek u novin. A možná mu Márinka nechá donést i kávu a něco sladkého k ní. Určitě za chvíli přijde, aby vyzvěděla, jak to s Václavem dopadlo. Tak ještě chvilku klidu…
Jiří Bárta, Krajská knihovna Vysočiny
