Ernest Hemingway a William Faulkner, to byli autoři, které jsme si představili v minulém díle o americké literatuře dvacátého století. Oba byli příslušníky „ztracené generace“ a v díle se mj. zaměřovali na traumata způsobená první světovou válkou.
Dnes se na časové ose posuneme dál, zhruba o 40 let, kdy začala být americká literatura zbavována hávu tradice a vymanila se ze zavedených konvencí.
Beat generation
Největší podíl na této revoluci měla beat generation. O ní jsme v Knihovnickém zpravodaji Vysočina již psali, připomeneme si ji tedy jen okrajově. Jedná se o záležitost druhé poloviny padesátých let dvacátého století a zahrnuje autory, kteří odmítali nejen psát podle nějakých pravidel, ale především podle nich vůbec žít.
Jejich mottem tedy nebylo zakládat si rodiny, mít zaměstnání a život pevně nalajnovaný, jak po druhé světové válce ve Spojených státech bylo ve zvyku, ale toulání, večírky, drogy, alkohol a celkově nezřízený způsob života. Všechny tyto záležitosti pak přenášeli do literatury, takže se mohla zrodit taková díla jako Na cestě, Dharmoví tuláci nebo Kvílení a takoví autoři jako Jack Kerouac, Allen Ginsberg, W. S. Burroughs nebo Gary Snyder.
Jak bylo řečeno, tyto spisovatele už jsme zmínili, nedostalo se však na autora, který je k nim často přiřazován a který (respektive jeho nejslavnější dílo) je tak trochu spjatý i s Českou republikou – Ken Kesey.
Veselí šprýmaři
Kesey je k beatnikům často přiřazován, i když sám takové přirovnání odmítal. Pravdou ovšem je, že s příslušníky této skupiny se poměrně často stýkal, především po roce 1964. To měl za sebou vydání dvou knih, Vyhoďme ho z kola ven a Tak mě někdy napadá.
Tentokrát ho ale nenapadlo nic lepšího, než koupit školní autobus, nechat ho pomalovat psychedelickými obrazci a se skupinou přátel (včetně beatnické modly Nealem Cassadym, hlavním hrdinou Kerouacova díla Na cestě) a v doprovodu drog, alkoholu a nevázané zábavy vyrazit na cestu přes Spojené státy do New Yorku na Světovou výstavu.
Parta si říkala Merry Pranksters, v překladu Veselí šprýmaři, cesta se pak stala předobrazem ke knize Toma Wolfa Kyselinovej test nebo ke Keseyeho Skříňce s démonem.
Tato, ani žádná další kniha, ovšem nepřekonala slávu té vůbec první, v roce 1962 vydané One Flew Over the Cuckoo’s Nest, neboli Přelet nad kukaččím hnízdem, u nás vydané jako Vyhoďme ho z kola ven. K jejímu napsání Keseyeho údajně inspirovala zkušenost, kdy jako student dělal „pokusného králíka“ pro Veterans hospital, kde na něm testovali některé halucinogeny včetně LSD.
Zde se přímo nabízela inspirace pro příběh skupiny bláznů, kteří jsou ovládáni systémem, ztělesněném sestrou Ratchedovou, což je základní motiv knihy.
Dalším motivem se stává příchod Randalla P. McMurphyho, který jednotlivým chovancům ústavu pro duševně nemocné připomene, že se nemusí podřídit, ale naopak by měli dát do popředí vlastní osobnost. I on je ale „semlet“; institut blázince „ho dostane“ a z kdysi živelného a sebevědomého člověka udělá lidskou trosku.
A nyní k té české stopě: příběh zaujal producenta Michaela Douglase natolik, že se rozhodl natočit podle tohoto díla film. A režisérskou taktovku nakonec svěřil tehdy neznámému Miloši Formanovi.
Jako u nás
Psala se už sedmdesátá léta dvacátého století a Miloš Forman se rozhodl, že svůj další život i práci nespojí s komunistickým Československem, ale se Spojenými státy. A to i přesto, že se mu zde zpočátku vůbec nedařilo, jeho první americký film Taking Off komerčně úspěšný moc nebyl.
Kýženou slávu mu mělo přinést až zfilmování Keseyeho díla, které Formana zaujalo i proto, že motiv mu připomínal Československo po normalizaci – vládne systém a nesvoboda, osobnost jedince je potlačována.
Film Přelet nad kukaččím hnízdem měl premiéru v roce 1975. Získal pět Oscarů, hlavní roli McMurphyho ztvárnil Jack Nicholson a dodnes je považován za jeden z nejlepších filmů vůbec (například na českém webu csfd.cz je na čtvrtém místě). Forman se pak díky němu vyšvihl k další zajímavé práci, například k režírování Amadea.
Paradoxem veškerých ovací ovšem je, že autor předlohy Ken Kesey zfilmovaný Přelet údajně nikdy neviděl. Měl totiž několik výhrad, především kvůli malé částce za autorská práva a také proto, že příběh nevyprávěl indián Browden, neboli Náčelník, jako v knize, a jeho postava byla na úkor McMurphyho upozaděna.
Buď jak buď, i jemu film pomohl ke slávě a jeho knize k čestnému místu v historii americké literatury. A nás může těšit, že na tom měl obří zásluhu rodák z naší republiky.
Petr Bobek, Krajská knihovna Vysočiny
