Čtenářský klub Krajské knihovny Vysočiny pokračoval i ve druhém čtvrtletí roku 2023. S našimi členy jsme si povídali o tématech, která znovu ukázala, jak moc je literatura pestrá a kolik toho vlastně dokáže nabídnout.
Psychothrillery
Jedním z nejoblíbenejších žánrů současné doby jsou psychothrillery. Stačí navštívit jakékoliv knihkupectví a podívat se na ostrůvky nejprodávanějších knih, nebo prostudovat některý žebříček bestsellerů, a hned pochopíme, jak moc jsou vyhledávané.
Manželé odvedle, Její konec, Spálená obloha od Gilly Mcmillan, Chůva či Druhá dívka. To je jen malý výčet titulů, o kterých jsme si povídali během dubnového Čtenářského klubu. A musíme mezi ně zařadit i Znamenitou mrtvolu nebo knihy Iluze či Kopírák spisovatelky jménem Sam Holland. A taky Milé dítě.
Knížku v roce 2019 vydala německá spisovatelka Romy Hausmannová. Začíná tak, že do nemocnice je převezena jistá žena, hlavní hrdinka příběhu Lena. Brzy vyjde najevo, že by se mohlo jednat o osobu, která před 14 lety beze stopy zmizela.
Tím se celý příběh teprve otevírá, přičemž se rozmotává klubko tajemství, v čele s tím, že (spoiler!) Lena je ve skutečnosti někým jiným a nejenže byla unesena, musela také přijmout identitu úplně někoho jiného.
Ve vyprávění se střídají pohledy ostatních postav (všechny jsou psané ich formou), což přidává napětí. A zároveň pomaličku příběh rozplétají, aby čtenáře dovedly k překvapivému zjištění.
Erich Maria Remarque
Někdo může říct, že proti psychothrillerům je takový Erich Maria Remarque slabý 
odvar, ale vlastně to můžeme vnímat úplně naopak. Už jen proto, že hrůzy, které jeden z nejlepších světových autorů popisoval, více či méně vycházely z jeho života.
V souvislosti s Remarquem si každý vybaví jeho nejslavnější dílo Na západní frontě klid. Právě zde se asi nejvíce prolínají autorovy osobní zkušenosti s jeho psaním, neboť bojů první světové války se sám zúčastnil. Věrohodně a zároveň se spisovatelským mistrovstvím vylíčil pocity zničených mladých kluků, kteří se nechali zfanatizovat, šli do zákopů, a místo slibovaného hrdinství našli jen utrpení. V blátě a mezi krysami čekali na útok, a když přišel, odnášeli si z něj zranění a často i smrt. A kdo přežil, musel se potýkat možná s daleko těžšími muky ve své duši, která byla šílenými hrůzami v zákopech navždy poznamenaná. A bránila v návratech vojáků do společnosti a do normálního života.
To je do větší hloubky popisováno ve volném pokračování „Západní fronty“, v románu Cesta zpátky. Lidé, kteří vydrželi horor první světové války, už nedokáží běžně fungovat. A ať se snaží sebevíc, ať si najdou stálou práci a vydrží tlachání dědků u piva, jak měla být vedena válka, stejně ve většině případech zjistí, že jejich životy jsou ztracené.
Dalšími skvělými Remarquovými knihami, které si také nic nezadají s jeho životem, jsou Jiskra života, Vítězný oblouk, Miluj bližního svého či Nebe nezná vyvolených. Při květnovém Čtenářském klubu, kdy jsme si o E. M. Remarquovi povídali, jsme se pak shodli, že ačkoliv od doby, kdy psal, uplynula pořádná doba a zmíněná témata už reflektovaly stovky dalších autorů, měli bychom si ho přípomínat a vracet se k němu.
Už jen pro zmiňovaný osobní prožitek (nebo to, že žil v době, kdy válka ve společnosti rezonovala) spojený se spisovatelským umem.
Půlnoční knihovna
Na návrh, že se k povídání o knize Matta Haiga Půlnoční knihovna sejdeme v knihovně o půlnoci, jsme nakonec nepřistoupili, ale i tak bylo červnové setkání krásné. Stejně jako samotná knížka.
Všichni máme výčitky. Všichni si říkáme, co by kdyby, trápíme se otázkou, co mohlo být, kdybychom se v určitých momentech vydali jinou cestou. A snad milionkrát jsme si určitě říkali, že bychom chtěli vrátit čas, abychom se mohli rozhodnout jinak.
Nora Seedová je v životě nešťastná, má pocit, že ji nikdo nepotřebuje, je na světě zbytečná a že vše, co udělá, je špatně. Rozhodne se ukončit život. Jenže mezi ním a smrtí je ještě něco: Půlnoční knihovna. A tam jí knihovnice paní Elmová nabídne možnost prožít některé okamžiky poté, když by se Nora ve svém životě rozhodla nějak jinak.
Umožní jí vstoupit do knih a do příběhů, které ukážou, jak se mohla ubírat její cesta.
Jenže žádné alternativní směřování ji neučiní dokonale šťastnou. Jen si tváří v tvář smrti najednou uvědomí, že zemřit rozhodně nechce. A také v epizodách zjišťuje, jak za spoustu věcí vlastně nemůže, nejdou ovlivnit, takže pochopí, že si z nich nemá dělat výčitky. Vždyť hlavně kvůli nim neprožíváme spokojený život.
Půlnoční knihovna je nádherná knížka, kde vidíme, že jediný správný život je ten, který se odehrává. Jiný nemáme, jiný nemůžeme žít, už jen proto, že bychom v něm neznali vlastní minulost. Především to by nám vždy stavělo překážku, abychom byli šťastní a vždy by nás to nutilo vrátit se.
Zpátky do Půlnoční knihovny.
Petr Bobek, Krajská knihovna Vysočiny
