Bývalý kněz hledající nový smysl svého života, zpustlý dům po prarodičích, jehož chloubou vždy bývala zahrada. Co vše se o sobě mladý muž dozví během doby, než trávou a plevelem zarostlý plácek znovu obroste zeleninou a květinami?Českou spisovatelku Petru Dvořákovou si čtenáři oblíbili díky jejím knihám Dědina, Chirurg či Vrány, nebo třeba kvůli povídkám, kterými často přispívá do antologií, vycházejících kupříkladu v edici Listen. Nyní autorka přišla s novinkou nazvanou Zahrada, kde jedno ze silně tabuizovaných témat zpracovává s lidskostí, jemností a velkou citlivostí, bez špetky bulvárního nádechu.
Hlavním hrdinou novely Zahrada je pětatřicetiletý Jaroslav, který se po letech vrací do domu svého dětství. Před několika lety ho zdědil po svých prarodičích. Po tu dobu domek víceméně chátral a pustl, stejně jako venkovní zahrada, která dříve bývala chloubou domu. Plevel a vysoká tráva z ní vyhnaly všechno barevné a hezké. Podobně zničeně se cítí i sám Jaroslav.
Kněžské poslání, v němž svého času viděl smysl života, pověsil na hřebík. Jako vyhořelý muž, hledající sám sebe, se ocitá v neudržovaném domě a ve stejně zanedbané zahradě, jen s malým kouskem naděje v něco nového a hřejivého. Právě zahrada se stává místem, kde tráví Jarek nejraději svůj čas. Její přerod v záhony plné květin a plodů zeleniny není snadný, stojí hodně potu, ale nabízí dostatek času na přemýšlení o sobě samém.
Uzavřený zavalitý Jaroslav naráží na mantinely svých šancí na pracovním trhu, postupně se však spřátelí se svými sousedy – manželským párem se dvěma malými dětmi. Tím, jak postupně poznává „normální“ svět za zdmi kostela, tím hlouběji přichází na kloub důvodům své odcizené duše. Nahlédnutí do sebe samotného je nakonec natolik děsivé, že Jaroslavovi vezme dech. Je skutečně možné, že je tím, čím v žádném případě být nechce? Najde se někdo, kdo mu dokáže porozumět a podat i pomocnou ruku? Kudy vede hranice mezi odmítnutím a přijetím nepřijatelného? Existuje vůbec cesta ven z tohoto labyrintu?
Petra Dvořáková je přímá a sympatická vypravěčka, která i v drobných kulisách dokáže postavit velký příběh. Děj se odvíjí pozvolna, autorka pozorným okem sleduje přerod domu, zahrady i svého hrdiny. Od počátku se nad děním vznáší malé otazníky, cosi nehmotného houstne ve vzduchu, ale jen nepatrným letmým dojmem. Zhruba v polovině knihy však dojde k bouři, která, ačkoli mraky rozežene, po sobě zanechá dusivou a tíživou mlhu.
Autorka po celou dobu však spíše jen klouže po povrchu, nepouští se do přílišných hloubek, díky nimž by příběh mohla roztáhnout na více stran a nabídla čtenáři výživnou psychologickou sondu. Spokojí se s průměrem – ani plytkost ani propastná hloubka. Snad proto je pro čtenáře o to více příběh čtivý a veskrze i odpočinkový, navzdory výbušnému tématu.
Zahrada přetřásá mnoho témat a otázek. Vliv dětství na dospělost, neprůbojnost a nízké sebevědomí, absolutní odevzdání se církvi, život v celibátu bez života vlastního. Další dilema má pojítko s vinou, trestem, nespravedlností i obyčejným lidským strachem. V tomto příběhu rozhodně není nic jen černé nebo bílé. Odstínů barev je nepočítaně a je na každém čtenáři, v jakých tónech příběh on sám uvidí a bude vnímat.
Zahrada je čtivá novela, kterou autorka znovu dokazuje, že psaní jí jde na výbornou.
Eva Šamánková
