Foto: David Konečný
Patří mezi naše nejčtenější spisovatelky. Ve svých knihách se dotýká těžkých témat, která především díky poutavým příběhům zůstávají čtenářům ještě dlouho v hlavě. Výjimku pak netvoří její zatím poslední román Zahrada. Čerpala při jejím psaní z konkrétního příběhu? A jak vzpomíná na dobu, kdy ve čtrnácti letech vstoupila do kláštera? I na to jsme se Petry Dvořákové zeptali v rozhovoru pro Knihovnický zpravodaj.
Ve svých knihách se věnujete velmi složitým tématům. Anorexie, alkoholismus, problémy v souvislosti s pubertou, církví nebo se zpřetrhanými rodinnými vztahy… Jak náročná jsou pro vás na zpracování?
Obvykle zpracovávám témata, která mě samotnou nějak zajímají. To znamená, že jsem o nich různě četla odbornou literaturu, nebo jsem se s tématem setkala i v běžném životě. Tím nemyslím, že se týkají přímo mě, ale například jsem mluvila s lidmi, kteří měli nějakou konkrétní zkušenost s daným problémem.
Vaší zatím poslední knihou je Zahrada. Vypráví o muži, který opustil kněžskou službu. Čerpala jste přitom z nějakého konkrétního příběhu?
Nemůžu říct, že z konkrétního příběhu, spíš je to takový obvyklý vzorec, s kterým se lze setkat u kněží, co opustili službu v církvi. Těch příběhů jsem slyšela spoustu, většinou je hlavní příčinou dlouhodobá frustrace z osamělého života, pracovní přetížení, ale i třeba navázání partnerského vztahu.
K tématu církve máte blízko. Když vám bylo čtrnáct let, vstoupila jste do kláštera. Jak na toto období vzpomínáte?
Bylo to období devadesátých let, kdy se všechno neslo v étosu nově nabyté svobody, to se samozřejmě promítalo i do života v církvi. Každé nadšení ale pak jednoho dne uzemní realita, tak to samozřejmě bylo i s životem v klášteře. Prakticky tam chyběla střední generace, staré sestry vymíraly, nebyly síly na rekonstrukce vrácených budov. Dnes na to vzpomínám s nostalgií, i pro kláštery to byla divoká léta. V současnosti, doufám, by nikdo čtrnáctileté dítě do kláštera nepřijal.
Výčet vašich knih je velmi bohatý. Kdybyste vy sama měla vybrat jednu z nich, která je pro vás nejosobnější?
Vybrat pro autora jednu knihu není jednoduché, tak alespoň napíšu dvě z nich. Jednou jsou Vrány, kterými jsem moc chtěla ve společnosti poukázat na utrpení dětí, které žijí ve zdánlivě spořádaných rodinách. A druhou je kniha Každý má svou lajnu. Je o partě kluků a holek, kteří hrají florbal a je to vlastně takový trochu ideální svět, který jsem si v té knize stvořila.
Foto: David Konečný
Vaše knihy vychází i v zahraničí. Do kolika jazyků byly již přeložené?
Nejsem si teď zcela jistá, tuším, že do šesti. Největší radost mám z polského překladu knihy Vrány, kde velmi zarezonovala, a následně se kolem ní vytvořila obrovská komunita mladých lidí. Byla jsem loni na knižním veletrhu v Krakově a bylo něco fantastického se se všemi těmi čtenáři setkat. Jen podepisování knih pro ně trvalo několik hodin.
Spočítáte, jak dlouho denně píšete? A máte pro psaní nějaké rituály?
S psaním je to naprosto různé, někdy jsou to dvě hodiny denně, jindy jedenáct. Hodně záleží, v jaké fázi tvorby jsem. Jediným rituálem, který platí vždy, je dobré kafe. Vždycky si dávám limit čtyři denně, ale nepřekročit to je hodně těžké…
Zahrada vyšla poměrně nedávno. Už připravujete další knihu, nebo si od psaní dáváte odpočinek?
Zahrada sice vyšla nedávno, ale ve skutečnosti jsem ji psala už v roce 2020. Aktuálně pracuji na nějakých textech, ale ještě uvidím, jestli z nich bude knížka, tak raději nebudu prozrazovat.
Foto: David Konečný
Najdete si také čas na čtení? Je nějaký současný autor či autorka, které byste doporučila?
Snažím se samozřejmě číst, i když často je to pracovně. Přečtu skoro všechnu českou tvorbu, která vychází u nás v Hostu, moc se mi líbila třeba Havířovina od Ivy Hadaj Moussy nebo Skutečná cesta ven od Patrika Bangy. Jinak sama sobě pořád slibuji, že si přečtu Modlitbu za Černobyl od Světlany Alexejovičové, už ji mám na stole.
Často se věnujete projektům na podporu onkologických pacientů, za což máte můj upřímný obdiv. Mohla byste nám tyto projekty představit blíže?
Vedu rodičovskou organizaci Haima CZ, která pomáhá dětem s onkologickým onemocněním v pražském Motole. Pořádáme pro ně nejrůznější rekondiční pobyty, zajišťujeme psychologickou i sociální podporu. Pokud bych měla jmenovat jeden konkrétní projekt, tak společně s neziskovými organizacemi, jako je Nadační fond Krtek, Šance Olomouc, Haima Ostrava nebo Haima České Budějovice od února do dubna pořádáme Dny dětské onkologie. Během této akce se snažíme veřejnosti vysvětlovat, jak malé onkologické pacienty a jejich rodiny podpořit. A především to, že většina takto nemocných dětí se dnes uzdraví.
Petra Dvořáková
Petr Bobek, Krajská knihovna Vysočiny
