V roce 1844 vydalo nakladatelství „U Jana Bohumíra Calve“ knihu Karla Vladislava Zapa Cesty a procházky po halické zemi. Pro Čechy trochu záhadná krajina byla v této době ještě špatně dostupná. Lepšího spojení se zbytkem monarchie se dostalo Haliči až v roce 1846, kdy byla postavena Severní Ferdinandova dráha mezi Vídní a Lvovem. Stalo se tak po více jak sedmdesáti letech po připojení Haliče k habsburské monarchii. Pod označením Království haličské a vladiměřské připadlo toto nesourodé území pod vládu císařovny Marie Terezie v roce 1773 po prvním dělení Polska. Císařovna dala i popud k novému označení krajiny, které vycházelo ze středověkého státního útvaru s centrem v městě Halič. Spojení bylo víceméně náhodné, o historické kontinuitě může být řeč jen stěží. Jednalo se o zemi zemědělskou, oproti dalším částem monarchie zaostalou, s malou úrovní vzdělání. To se pokusil změnit svými reformami Josef II., mimo jiné podobně jako na našem území rušením klášterů a jejich přeměnou ve vzdělávací instituce.
Mnoho reforem však nepřežilo císaře Josefa, především kvůli nástupu napoleonských válek, ve kterých se o území na pomezí mnoha národností a států opět vehementně soutěžilo. Výsledkem bylo opětovné dělení Polska, po kterém získali Habsburkové ještě navíc Krakov, po Lvově nejdůležitější středisko Haliče. V zemi se mísila národnost polská, rusínská a židovská, každá z nich s jiným náboženstvím, v 19. století ještě přibyly další národy, přicházející z monarchie buď z moci úřední anebo ze své vůle s vidinou získání levné půdy. V prvé řadě se jednalo o Němce, jak nás ostatně zpravuje i Karel Vladislav Zap, jenž se svým slovanským zápalem měl pro tuto národnost zdá se nejmenší pochopení.
Karel Vladislav Zap působil ve Lvově v letech 1836–1845 jako státní úředník. Na sklonku svého pobytu před návratem do rodné Prahy sepsal knihu Cesty a procházky po halické zemi. Zapovi přirostla evidentně tato země k srdci. Pravidelně zpravoval o zajímavostech slovanského orientu v časopisech Květy české, Vlastimil, Česká včela či Časopisu českého musea. Ještě před svým odchodem se zde oženil s Honoratou Wišniovskou, se kterou se potkal ve lvovském divadle. Své okouzlení touto černovlasou dívkou nám romanticky popisuje ve svém originálním turistickém průvodci. Přístup žen do lvovského divadla byl omezen a ženy sem přicházející musely počítat s invektivami ze strany silnějšího pohlaví. Honorata navštívila divadlo zřejmě bez znalosti místních zvyklostí a byla jistě vděčná, když ji před neomalenými narážkami uchránil náš spisovatel K. V. Zap. Tento muž nebyl jen úředníkem, jenž by si krátil čas sepisováním článků o zemi, v níž pobýval. Byl významným českým vlastencem, archeologem, zakladatelem časopisu Památky archeologické a místopisné a autorem několika historických publikací. Pobyt v cizí slovanské zemi mu umožnil tříbit si své názory v mnoha směrech. Jednak v náhledu na společenství Slovanů, kteří se podle Zapa kvůli svému odlišenému historickému vývoji v mnohém liší, nicméně blízkost jazyka jim umožňuje i přes všechny rozdílnosti hledat k sobě společné cesty. Zap na základě svých zkušeností se zaostalým venkovským obyvatelstvem Haliče ještě více pochopil, jak obrovsky důležité je vzdělání lidí, a to nejen formou knižní, ale i cestováním a poznáváním lidí, kultury a praktického života. Jeho průvodce se tak stává výzvou pro další, aby se nebáli navštívit slovanské země a poznat z blízka krajiny, v nichž se dobře dorozumí, zároveň však budou zhusta narážet na odlišné zvyklosti a temperament. Zap se nebojí popisovat i nešvary země, v níž chudoba vládnoucí po staletí a mocenská nevyrovnanost vedla k nekalým jevům ve společnosti, jako byla neomalenost, lenost či podvádění. Zap měří všem národům stejně (snad kromě Němců, k nimž je možná leckdy až moc příkrý). Popisuje dobré i špatné na Polácích, Rusínech i Židech.
Zapovo putování začíná ve Lvově (Lemberku), městě se zajímavou historií, v němž se odehrálo mnoho bitev a jež bylo součástí několika státních útvarů:
„Na těch výšinách okolo města rojili se nejednou loupežnické tatarské hordy, dobývavá vojska Valaských knížat, s nich na Lvov dorážel Bohdan Chmelnický s Kozáky r. 1648, a podruhé r. 1655, Turci r. 1672, a Karel XII. se Švédy r. 1704. To jsou ovšem nedobré ale nejpamátnější příběhy toho města, kteréž před nastoupením rakouské vlády nic víc než do 14 000 obyvatelů počítalo, a nyní až na 72 000 se zmohlo.“
I tak však byl Lvov jen jedním z měst, všude vůkol jinak vládla venkovská krajina poskytující místním obyvatelům jen málo příležitostí a málo vzruchu:
„Čtverohranné, hrbolaté náměstí s přízemními domky Židův s dřevěným podloubím nad podhnilými sloupy, většina krčem mezi nimi, katolický kamenný kostel a dřevěná rusko-katolická církev [rozuměj kostel, v rusínštině církev] s kuplí kdesi na oustraní mezi bídnými křesťanskými chalupami: tj. povšechný obraz venkovských městeček.“
Co tedy popisovat na takovém zdánlivě nudném venkově? Zap pod slupkou jednoduchých stavení a obyčejných lidí dokáže odhalit mnoho pozoruhodného. Zvyklosti lidí, jejich stravování, nářečí, oděv, to vše se stává pro Zapa hodné zaznamenání. Jistě ani on neodolal, když se na jarmarku prodávající předháněli v křičení, a nějakou tu místní pochoutku ochutnal:
„Tu ten huláká, co mu hrdlo stačí: Precliki świéže! druhý, třetí, hned i čtvrtý odpovídá: Kasztany pieczone, świéze! – Pączki (koblihy) świéže! Warme Würst! i protahují poslední slabiky s protivnau dissonancí.“
A co teprve Židé v jejich dlouhých kaftanech a kožešinových kloboucích! Ti postávali zhusta na cestách před tržnicemi a licitovali, ještě než sedlák stačil dojet do vesnice anebo do městečka. Je nasnadě, že se přitom našlo mnoho lotrů a podvodníků, aneb jak se říkalo po tamním způsobu lampartů a fanfarorů.
Zap nám zanechal krásné vzpomínky na svět, který v mnohém přestal existovat s poryvy dějin 20. století. Za první světové války se zde přehnaly nejhorší frontové boje. Mnoho obyvatel ze Zapem jmenovaných obcí (Tarnopol, Kolomyje, Stanislavov, Bučač) se objevilo v uprchlickém táboře v Německém Brodě. Podle pamětí spisovatele Stefana Zweiga se země vzpamatovala i z těchto hrůz. Nebyly však poslední. Snad se však budeme moci brzo vydat na cestu po stopách Zapových a hledat zapomenuté krásy krajiny s jejím neopakovatelným kouzlem.
Mgr. Alena Jindrová, Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod
