Vítaná kontroverze v knihách pro děti Ireny Hejdové

První dětská kniha novinářky a scénáristky Ireny Hejdové, Červené klubíčko (Albatros, 2019) prošla bez výraznější odezvy běžných čtenářů. Skvělé ilustrace Kateřiny Bažantové Boudriot sice knihu řadí k těm výtvarně zdařilým, ale s tématem ztráty a hledání, hašteření hlavních hrdinů a s interaktivním přístupem k malému čtenáři, si dospělí předčítající mnohdy nevěděli rady.

Skutečným odpichem do světa dětské literatury byla tedy až druhá autorčina kniha: Nedráždi bráchu bosou nohou (Host, 2020), v níž spojila síly s ilustrátorkou Zuzanou Čupovou. Dlouho očekávaná, krásně graficky udělaná kniha, byla přijata přinejmenším s překvapením – čtenáři se dělí na ty, kteří ji milují a ty, které popudila. To platí jak pro dospělé, tak pro děti. Jde o příběh dvou bratrů, kteří vinou vzájemného pošťuchování skončí v záchodové míse a následně v potrubí, z něhož hledají cestu jako z labyrintu plného slizkých a smrdutých nástrah. Titulují se opravdu nelichotivě a jeden na druhého neustále šije nějakou boudu. V odpadu jsou sice nuceni dojít určité shody a táhnout za jeden provaz, ale že by se z nich stali nějací poučení svatoušci, to opravdu nečekejte.

V současné době nacházíme na pultech knihkupectví zatím poslední titul této autorky: Skutek utek! (Host, 2022) povedeně ilustrovaný Veronikou Zacharovou. Následuje podobnou linii, jako „Nedráždi bráchu“, ale vztahy mezi sourozenci jsou o něco málo přátelštější a jejich komunikace o poznání mírnější – i když stále do určité míry provokující, neb zásadním mottem knihy by mohlo být: „neřvi a nečum!“. Jedná se o realistický „covidový příběh“, v němž vystupují nudící se děti (pátrající s notnou dávkou pohádkové fantazie po Skutkovi, který utekl), jejich vynervovaní rodiče (kteří netouží po ničem jiném, než po chvilce klidu) a zoufale deprimovaná babička (s níž mají všichni zakázáno komunikovat, aby ji náhodou nenakazili).

V literatuře pro dospělé si autoři dovolí leccos. I kontroverze si získává příznivce. V literatuře pro děti ale cítím jistý konzervatismus. Přestože už vnímáme literaturu pro děti jako svébytný žánr déle, než sto let, pořád máme v hlavě zažraný původní názor, že literatura pro děti by měla být především vzdělávací a výchovná. Vřele přijímané je tedy cokoliv, co naše děti učí něčemu novému, rozvíjí jejich ducha a charakter. Záplavy encyklopedií, příběhy o hodných dětech, nebo dokonce mravokárná pojednání o „napravených zlobílcích“ válcují literaturu, která si bere za cíl „jen pobavit“. Na dětskou oddechovou literaturu je pohlíženo s despektem. Nutno dodat, že mnohdy opodstatněně, protože „odlehčené dětské čtení“ je často reprezentováno knihami nevalné kvality. Je otázka, zda mají autoři pocit, že na této kategorii tolik nezáleží? Nebo je tvorba kvalitní odlehčené literatury ve své jednoduchosti příliš náročná?

Doba se mění a mění se i děti. Lkáme-li nad odklonem dnešních dětí od čtenářství, neměli bychom jen vinit digitální technologie. Je na čase provést revizi témat i stylů v dětské literatuře a zeptat se, jestli to, co dětem předkládáme, opravdu chtějí číst, jestli jsou pro ně témata a zpracování atraktivní, jestli se kniha v jejich očích má šanci stát plnohodnotným konkurentem ostatním lákadlům dnešního světa.

Stejně tak, jako si většina dospělých, kteří čtou zejména pro potěchu, nevybírá knihy napříč žánry, ale inklinuje k oblíbeným autorům, tématům, nebo žánrovým zaměřením, musíme předpokládat, že své preference mají i děti. Očekávat, že všechny začínající čtenáře zaujmou knihy série První čtení, kterou vydává Albatros, a po níž sahá naprostá většina prvostupňových pedagogů, je jako domnívat se, že budou všichni dospělí čtenáři hltat Hartla.

Knihy Ireny Hejdové nemusejí sedět všem, ale přicházejí jako velmi důležitá alternativa pro malé čtenáře nebo posluchače, kteří si cestu ke knihám pořád hledají. Pro ty, kteří se chtějí především bavit, dělat srandičky, zasahovat aktivně do děje, mít možnost ztotožnit se s podobně nedokonalým, rozjíveným hrdinou, jakým jsou oni sami. I takoví čtenáři totiž mají právo na to číst knihy, které jsou kvalitně napsané a ilustrované, důkladně redigované a skvěle graficky upravené.

V čem tedy spočívá zmíněná kontroverze?

Hlavním tématem dvou posledních knih Ireny Hejdové je důvěrně známá každodennost mnoha českých dětí, vyšperkovaná fantazijní zápletkou, mnohdy založenou na situačním či fekálním humoru. V závěru se autorka sice přiznaně staví do role vychovávajícího dospělého a čtenáři se dostává morálního ponaučení, ale i to je prezentované s velkou dávkou nadsázky a blahosklonnosti. Kritika je cílená zejména na často příliš konfliktní charakter rodinných vztahů. Přestože se jedná o rodiny milující a funkční, vystupují zde naštvaní tátové, nervózní matky a konkurenčním bojem zmítaní sourozenci. Spíše než o soužití jde o vymezování vlastního prostoru. Hejdová se rozhodně nesnaží prezentovat Instagramově dokonalou rodinu.

Jazyk postav je často expresivní, nekorektní, prošpikovaný nadávkami a posměšky, a záměrně nespisovný, což je pro daný kontext nutné. Co vnímám jako slabinu, jíž se však téměř není možné vyhnout, je regionální specifikum nespisovného jazyka, které, pokud nekoresponduje s mluvou v dané oblasti, může být pro nezkušeného čtenáře matoucí nebo rušivé.

Proč bychom však neměli ani přes své případné počáteční pohoršení knihy Ireny Hejdové odkládat? Nejde jen o snůšku dětských vulgarit a obrazů podrážděných rodičů, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jde o knihy vtipné, velmi dobře propracované, plné snadno čitelných dialogů a pro samostatného čtenáře začátečníka lehce stravitelných pasáží textu. Ilustrace i grafika jsou výborné – Host drží laťku kvality výtvarného zpracování knih pro děti velmi vysoko. Knihy jsou prošpikované interaktivními pasážemi, v nichž jsou čtenáři vybízeni k počítání, hodnocení, hledání ve speciálně sestavených bludištích i v samotných ilustracích. Tato komunikační rovina je pro mnoho dospělých zvyklých číst nepřerušovaný text, rušivá, ale pro děti výrazně zvyšuje atraktivitu čteného textu a udržuje pozornost, tedy i touhu u knihy setrvat. Příběh je vždy poměrně jednoduchý a přehledný, jde tu spíš o zábavnou formu zpracování, která má čtenáře zaujmout.

Rozhodně to nejsou knihy pro všechny. Ani pro všechny rodiče, ani pro všechny děti. Ale proč by měly chtít takovými být? Možná spadají do kategorie žánru, který nevyhovuje všem, ale získávají si řadu skalních příznivců. Pokud si zoufáte nad nečtenářstvím dnešních dětí a nad jejich neochotou vzít do ruky knihu, překročte svůj stín a dejte Ireně Hejdové šanci.

Petra Žallmannová, autorka blogu Opičí matka