V dubnu 2017 opět proběhlo výroční udílení cen Magnesia Litera. Celkovou vítězkou se stala Bianca Bellová za román Jezero, kategorii Próza zase dobyl Marek Šindelka s reakcí na uprchlickou krizi, novelou Únava materiálu. Pozornost vzbudil i vítěz kategorie Objev roku Ondřej Nezbeda, který bodoval s tématem, o kterém příliš nemluvíme nebo se mu vyhýbáme – umírání.
Cesta domů
„Smrt je prý dnes v české společnosti tabu. To je ale přinejmenším nepřesné. Tabu se týká něčeho zakázaného, nepřípustného, my se však ke smrti vztahujeme jinak. Vytěsňujeme ji ze svého vědomí, vyloučili jsme ji z hovorů, vyhostili ze života. Náš vztah ke smrti vystihují spíš výrazy jako bezradnost, strach a pasivita.“
Tak zní část oficiální anotace titulu Průvodce smrtelníka: prakticky o posledních věcech člověka. I přes jakousi odtažitost, kterou k tomuto tématu společnost poslední dobou zaujímá, se Ondřej Nezbeda rozhodl, že o umírání napíše knihu a ukáže, že jakkoliv je tento motiv depresivní, patří k životu, a proto se mu nesmíme vyhýbat.
Impulsů pro napsání knihy bylo několik. Jedním z nich byla smrt Nezbedovy babičky, poté chtěl autor zužitkovat zkušenosti z práce pro domácí hospic Cesta domů a pro web umirani.cz. Tam kromě příběhů lidí a jejich zkušeností s umíráním nebo péčí o těžce nemocné pomáhal shromažďovat i praktické rady týkající se nelehkých situací, do nichž nás může dostat nevyléčitelná nemoc znamenající předzvěst smrti. To se stalo předobrazem Průvodce smrtelníka.
„Umírání s sebou velmi často přináší bezradnost a úzkost, ale lidé by měli vědět, že je to normální a neměli by se za to stydět. Především jsem chtěl, aby kniha byla takovým rádcem, proto jsem dal do titulu slovo „průvodce“. Tím průvodcem ovšem nemám být já, ale lidé, kteří si zkušeností umírání procházejí a perou se s ní, nebo se jí zabývají z odborné stránky. Proto jsem se snažil všechny informace a zkušenosti zprostředkovat skrze vyprávění umírajících, lékařů, sociálních pracovníků a duchovních,“ vyjádřil se sám autor k poselství knihy.
A vyjádřil se také k tomu, proč z ní je i přes neveselé téma cítit jakýsi nadhled.
„Možná to vyplývá z nadhledu lidí, se kterými jsem se setkal a kteří mi vyprávěli svůj příběh. Chtěl jsem, aby ho každý hrdina knihy vyprávěl pod svým jménem, takové lidi ale nebylo snadné najít a většina z nich svolila proto, že je – nebo byla – se svojí životní situací vcelku smířená nebo už u nich ta největší bolest pominula.“
Nic neradit ani nedoporučovat
Kniha Průvodce smrtelníka je pestrým bedekrem v oblasti smrti a péče o umírající. Na jedné straně nabízí album lidí, kteří k tématu přispěli osobní zkušeností, na straně druhé přináší jakousi zprávu o stavu péče v České republice o ty, kteří se bez pomoci neobejdou.
Plusem publikace v tomto směru je skutečnost, že nevyzní úplně depresivně a neutápí se pomocí frází, jak je v literatuře zvykem, v nějaké bezmoci. Naopak vždy dokáže naznačit cesty, jak umírajícím jejich úděl ulehčit.
Jedním z takových způsobů jsou v knize často zmiňované domácí mobilní hospice, jejichž pracovníci navštěvují nemocné doma, a ti pak nemusí do nemocnice nebo do léčebny pro dlouhodobě nemocné. Situace je ulehčená také těm, kteří se o ně starají. Tyto služby ovšem nejsou hrazeny zdravotními pojišťovnami, a to jejich provoz omezuje.
„Samozřejmě budu rád, když z té knihy někdo pochopí, že mobilní hospice jsou v nelehké situaci, že tamní zaměstnanci nejsou za svoji těžkou práci dobře placeni a že se musí změnit i legislativní situace, protože jejich služby nejsou hrazeny ze zdravotního pojištění. To se má ale snad už v příštím roce změnit, zákon se už připravuje. Sám za sebe jsem ale nechtěl nic radit nebo doporučovat, to by mi s mojí krátkou zkušeností pečovatele připadalo arogantní. Knihu jsem adresoval především lidem, kteří o umírající nebo těžce nemocné pečují. Aby věděli, že v tom nemusí být sami, a ukázat jim, kde mohou hledat pomoc – zdravotnickou, sociální i finanční,“ podotkl opět autor.
Je nutné ještě připomenout, že nebyl první, kdo o tomto tématu v poslední době napsal knihu. Krátce před ním publikovala titul Hospic – příběh naplněné naděje Jana Sieberová, zdravotní sestra, která opustila špičkové klinické pracoviště a prakticky bez jakýchkoli finančních prostředků vybudovala hořický mobilní hospic Duha.
Petr Bobek, Krajská knihovna Vysočiny
Úvodní citace je použita z anotace Průvodce smrtelníka z webu kosmas.cz, ostatní pocházejí z vyjádření autora knihy pro Knihovnický zpravodaj.
