Raný německý romantismus V.
Do raného německého romanismu patří Karl Loewe (1796–1869; Johann Carl Gottfried Loewe). Během jeho života byly jeho písně poměrně známé, takže byl přezdíván „Schubert severního Německa“. Je autorem mj. na 400 balad (např. Edvard, Odinova mořská jízda, Tom pěvec), které jsou dnes uváděny jen ojediněle. Také je autorem opery op. 42 Tři přání (Die drei Wünsche).
Z roku 1840 pochází Loeweho oratorium op. 82 Jan Hus (Johann Huss; prem. 1842). Autorem libreta byl Johann August Zeune (1778–1853), jehož text romantickým způsobem připomíná osud a reformní odkaz českého kněze, nařčeného z kacířství a v roce 1415 během církevního koncilu v Kostnici upáleného. Námětem jde o ojedinělé dílo nejen v německé, ale v evropské hudbě vůbec. V české hudbě našlo husitství během národního obrození několikrát svůj význam, avšak pohled do známého repertoáru prozrazuje, že postava Mistra Jana Husa ani českými skladateli takto zpracována nebyla.
Skladatel Karl Loewe, působící před téměř dvěma stoletími po větší část života jako varhaník a pedagog v tehdy německém Štětíně, byl luterán s hudebním a teologickým vzděláním a Jana Husa spolu se svým libretistou Augustem Zeunem podává způsobem možná sice idylickým, zato bez jakýchkoli pochybností pozitivním. (Petr Veber)
Literatura:
BULTHAUPT, Heinrich. Carl Loewe. Deutschlands Balladencomponist. Berlin 1898.
REINHOLD, Dusella. Die Oratorien Carl Loewes. Bonn: Schroeder, 1991.
Elektronické zdroje:
(https://d-dur.rozhlas.cz/oratorium-o-janu-husovi-5171145)
Italská opera
1. Vliv italské hudby v 19. století celkově slábl, zůstal však velmi výrazný v oblasti opery. Teprve až slavná trojice Gioacchino Rossini, Vincenzo Bellini a Gaetano Donizetti představovala novátory, kteří vnesli nový výraz italské opeře.
Gioacchino Rossini (1792–1868) autor mj. oper Lazebník sevillský, Vilém Tell. V dějinách hudby představuje Gioacchino Rossini skvělého skladatele opery buffy, s jiskřící melodikou a komponujícího velmi lehce. V časovém období pouhých sedmnácti let Rossini veřejnosti představil 39 oper, z nichž téměř polovina se udržela v repertoáru světových operních scén dodnes. Rossini s úspěchem pokračoval v syntéze dvou typů opery započaté Mozartem, který do struktury opera buffa včleňoval tragické prvky. Rossini pro změnu zavedl do opery seria určitou jemnost, dokázal zahladit hranice mezi vážným a komickým, tragickým a tragikomickým. Tradiční operní schémata nabyla na pružnosti. Postupně opustil přesné rozložení recitativů a árií, jež byly do té doby jistou osou italské opery, a použil větší skupinová obsazení s duety, tercety, kvartety, často spojenými se sborovými čísly. Rossini nemohl ve své tvorbě dosáhnout ideálu hudebního dramatu. Byl velmi vázán na tradice a na obecenstvo, pro které tvořil. Přesto jeho tvorba ovlivnila hudební projev veškerého italského operního dění v první polovině 19. století. A bylo to také Rossiniho dílo, které významně zapůsobilo na tvorbu Belliniho, Donizettiho a mladého Verdiho.
Lazebník sevillský (Il barbiere di Siviglia) je komická opera z roku 1816 o dvou dějstvích podle de Beaumarchaisovy (Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais, 1732–1799) komedie Le Barbier de Séville (1773, prem. 1775). Její děj se odehrává v 17. století ve Španělsku. Autorem libreta je Caesare Sterbini (1784–1831).
Operou Guiallaume Tell (Vilém Tell) z roku 1829 a určenou k provedení v Paříži se navíc Rossinimu podařilo rozhodujícím způsobem ovlivnit dějiny grand opéra a zajistit italské hudbě na tomto poli uplatnění. Předlohou k opeře bylo drama Wilhelm Tell (1804) německého básníka Friedricha Schillera (1759–1805). Jde o operu o čtyřech dějstvích. Její děj se odehrává ve Švýcarsku na začátku 14. století. Autory libreta ve francouzštině byli Étienne de Jouy a Hippolyte Bis za pomoci Armanda Marrasta a Adolpha Crémieuxe. Toto dílo ohlašovalo velkou dobu „politické“ opery, která kulminovala v tvorbě Giuseppe Verdiho a jejímž bezprostředním důsledkem bylo sjednocení Itálie (risorgimento). Politicky výbušný námět Viléma Tella – již tehdy klasického díla světové literatury – nebyl podceňován.
Vilém Tell byl dobře přijat. Orchestr a zpěváci se po premiéře shromáždili před skladatelovým domem a na jeho počest provedli strhující finále druhého jednání. Noviny Le Globe psaly o začátku nové éry hudby. Gaetano Donizetti poznamenal, že první a poslední jednání opery napsal Rossini, ale prostřední jednání bylo napsáno Bohem. Dílo bylo bezpochyby úspěšné, nešlo však přímo o šlágr; veřejnosti nějakou dobu trvalo, než operu přijala, a někteří zpěváci ji považovali za příliš náročnou. Nicméně opera byla hrána v zahraničí již během několika měsíců po premiéře. Ve Vídni byly za vlády kancléře Metternicha Rossiniho opery zakázány a také jinde se představení mohla uskutečnit až po cenzurních úpravách.
Přejímání námětů z románové a dramatické literatury do opery nebylo žádnou novinkou 19. století; nové bylo pouze tempo, s nímž opera reagovala na literární směry.
Dodejme, že Rossiniho opery byly brzy uváděny také v českých zemích, v rozmezí jednoho až devíti let od světové premiéry. Výjimkou byla Popelka, poprvé uvedená až v roce 1870 v Praze v Prozatímním divadle. Ta byla uvedena v češtině, ostatní opery byly uvedeny vždy nejprve v němčině. První Rossiniho opera, která byla v českých zemích uvedena, byla v roce 1817 v němčině Tancredi. Opery Alžběta, Jezerní paní, Mohamed, Zelmira a Semiramis byly premiérované v Brně. V letech 2017 až 2019 byl z Rossiniho oper uveden v České republice ve čtyřech produkcích Lazebník sevillský, ve třech produkcích Popelka a v jedné produkci Hrabě Ory.
Gaetano Donizetti (1797–1848) napsal více než 70 oper, Lucia di Lammermoor, Dcera pluku, Nápoj lásky, Don Pasquale, Lucrezia Borgia. Donizetti obdržel smlouvu pro slavný operní dům v Neapoli. Psal a skládal také pro operní divadla v Římě a Miláně (Teatro alla Scala) a dosáhl značného úspěchu na všech těchto operních scénách. Téměř každá z jeho oper měla úspěch u publika, ale pro hudební kritiky byla některá díla nepříliš zajímavá. Donizetti však dosud nebyl dobře znám v zahraničí, ale to do roku 1830, kdy měla jeho první tzv. tudorovská opera Anna Bolena premiéru v Miláně. Touto operou se téměř okamžitě stal slavným po celé Evropě.
Záhy následovala další Donizettiho oblíbená opera Nápoj lásky (L’elisir d’amore), komedie složená v roce 1832. Je to jedno z mistrovských děl komické opery, podobně jako jedna z jeho posledních oper Don Pasquale, zkomponovaná v roce 1843. Po úspěchu opery Lucrezia Borgia (1833) se Donizettiho reputace upevnila.
Poté Donizetti následoval příkladů Rossiniho a Belliniho a usadil se načas v Paříži. Zde však jeho další dílo Marino Falerio v porovnání s Belliniho slavnou operou Puritáni víceméně propadlo a Donizetti se vrátil do Neapole. Tři roky po Nápoji lásky, tedy v roce 1835, zde vytvořil operu Lucia di Lammermoor, své nejslavnější dílo z oboru tragické opery a jedno z nejskvělejších děl ve stylu belcanta vůbec. Svými kvalitami dosahuje úrovně slavné opery Vincenza Belliniho Norma. V roce 1838 se znovu přestěhoval do Paříže, a to po zásahu italské cenzury proti uvedení další jeho opery Poliuto. Tato opera byla jednoduše zakázána s odůvodněním, že prý dílo s tak vážným náboženským obsahem nelze uvádět v divadle. V Paříži pak Donizetti složil na francouzské libreto operu Dcera pluku (La fille du régiment), která se stala dalším velkým úspěchem.
Donizettiho styl obohatil tradici belcanta, kterou vytvořili a zpopularizovali Gioacchino Rossini a Vincenzo Bellini. Tito tři skladatelé jsou obecně uznáváni jako zakladatelé tohoto stylu, jehož vrchol byl na počátku 19. století. Tento způsob zpěvu vznikl v Itálii počátkem 17. století spolu se vznikem monodie a opery a byla až asi do roku 1840 převládající technikou evropské opery. Vyznačuje se legátovým vedením hlasu, použitím techniky messa di voce (změnou síly hlasu při zpívání jednoho tónu) a používáním různých ozdob (appoggiatury, koloratury, fioritury). Belcanto vyšlo z módy s nástupem tvorby Giuseppa Verdiho a dalších autorů období verismu. To bylo dáno také praktickými důvody, neboť belcantový zpěv se nemohl prosadit proti rozšířenému orchestrálnímu aparátu verismu a romantismu.
Během Donizettiho života a ještě dosti dlouho po smrti se jeho práce těšily značné popularitě, ale začátkem 20. století byly téměř úplně zastíněny vážnými operními díly Richarda Wagnera, Giuseppe Verdiho a Giacoma Pucciniho. Přispělo k tomu i to, že díla z období belcanta jsou technicky velmi náročná na pěveckou techniku. Zpěváků, kteří belcanto perfektně ovládali, bylo tehdy již poskrovnu, a tak díla všech tří skladatelů (Rossiniho, Donizettiho a Belliniho) téměř zapadla na dobu skoro šedesát let. Nicméně zhruba od roku 1950 zájem o belcanto opět vrostl a Donizettiho opery Lucie z Lammermooru, Dcera pluku, Don Pasquale a Nápoj lásky byly převzaty mnoha operními scénami do standardního repertoáru.
Donizetti složil mnoho oper na historická témata. S oblibou se věnoval osudům nešťastných žen. Nejméně sedm z jeho děl se odehrává ve středověké nebo renesanční Anglii či Skotsku. Jsou to Emilia di Liverpool (1824), Il castello di Kenilworth (1829), Anna Bolena (1830), Rosmonda d´Inghilterra (1834), Maria Stuarda (1835), Lucia di Lammermoor (1835) a Roberto Devereux (1837). Poslední z těchto oper pojednává o osudu Roberta Devereux, 2. hraběte z Essexu, popraveného po nezdařeném povstání v roce 1601. Podle libreta byl posledním milencem anglické královny Alžběty I., která prožívá velkou duševní krizi poté, co podepsala jeho rozsudek smrti.
K upřednostňovaným syžetům italské romantické opery patřily strašidelné povídky (gothic novels) případně historické romány, např. od Waltera Scotta, jednoho z nejčtenějších autorů století. Ukázkovým příkladem byla Lucie z Lamermooru (Neapol 1835, libreto Salvatore Cammaro podle Scotta) Gaetana Donizettiho, jehož operní úspěchy posléze zastínily i Rossiniho.
Vincenzo Bellini (1801–1835) – charakteristickým rysem jeho oper je líbivá melodika.
Největším konkurentem Donizettiho na mezinárodním operním poli byl právě o něco mladší Vincenzo Bellini. Na rozdíl od Donizettiho nepsal komické opery. Z celkem jedenácti divadelních děl předčasně zesnulého Belliniho se dodnes uvádí čtyři: Kapuleti a Montekové (Benátky 1830, libreto Felice Romani podle dramatu Williama Shakespeara Romeo a Julie), Náměsíčná (Milán 1831, libreto Romani dle předlohy E. Scriba), tragický příběh druidské kněžky Norma (Milán 1831, text Romani) a Puritáni (Paříž 1835, libreto Carlo Pepoli na motivy Scottova románu Old Morality).
V počátcích byl Bellini silně ovlivněn Gioacchinem Rossinim, avšak počínaje ranou operou Il pirato (Milán 1827; Pirát) si vypracoval vlastní styl. (Při práci na této opeře si Bellini získal i přátelství básníka a operního libretisty Felice Romaniho.) Snažil se o maximální jednotu textu a hudby. Opustil přísné dělení na recitativy a árie a v daleko větší míře než jeho předchůdci používal zpěvné ariózní recitativy. Mimořádná je jeho melodika. Typické jsou pro něj široce klenuté árie vycházející z několikataktových motivů. To vše je jen podtrženo harmonickou a instrumentační vynalézavostí. Ostatně obdivovatelem Belliniho elegických, široce rozeznělých melodií – nejslavnější je árie Normy „Casta diva“ – byl mladý Verdi. Bellini se ve své době stal nejvlivnějším italským operním skladatelem.
Giuseppe Verdi (1813–1901). Po smrti Belliniho převzal vedení na poli italské opery a dosáhl výjimečného postavení v dějinách hudby 19. století, které lze srovnávat pouze s Wagnerem. Opery: Nabucco, Panna Orleánská, Macbeth, Rigoletto, Trubadúr, Traviatta, Aida, Othello, Falstaff, Don Carlos aj. Na francouzská libreta přepracoval) Verdi pro Paříž operu Macbeth (1865) a zkomponoval nové dílo Don Carlos ve stylu velké francouzské opery (grand opéra, 1867).
Do souvislosti s další Verdiho tvorbou je uváděno otevření Suezského průplavu v roce 1869. Ve skutečnosti byla při zasvěcení nové operní budovy v Káhiře několik dní před slavnostním otevřením průplavu uvedena Verdiho opera Rigoletto. Slavná opera Aida, kterou u Verdiho objednal tehdejší egyptský místokrál Ismaíl Paša, měla světovou premiéru v Káhiře až 24. prosince 1871, ale přesto se stala egyptskou národní operou.
Následovalo poměrně dlouhé období zdánlivé nečinnosti až do roku 1887. Tím více ohromil Verdi celý hudební svět svými dvěma závěrečnými díly na náměty vrcholných Shakespearových dramat. Nejprve to byla opera Otello, poprvé uvedená v milánské Scale 5. února 1887, a o šest let později Falstaff. Byla to díla dokonalého dramatického charakteru, která prokázala schopnost téměř osmdesátiletého skladatele promluvit soudobým hudebním jazykem. Také ve svém stáří operní skladatel Verdi stále převyšoval své současníky a napodobitele.
Verdiho proslulé opery (ve výběru):
Nabucco (Milán, Teatro alla Scala, 9. 3. 1842). Autorem libreta je Temistocle Solera. Název opery vznikl zkrácením jména biblické postavy – krále Nebukadnesara II. Libreto jej zaujalo natolik, že se rozhodl k jeho hudební realizaci. Přestože je Nabucco teprve třetí Verdiho operou, podařilo se mu na biblický námět vytvořit velmi sugestivní dílo. V libretu ho zaujal text „Va, pensiero, sull’ali dorate“ („Leť, myšlenko, na zlatých křídlech…“) a inspiroval ho ke spontánní kompozici sboru, jehož plamenná melodie a rytmus z něj učinily osvobozeneckou píseň zpívanou po celé Itálii. Vášnivá hudba díla, pojednávající o osvobození Židů z babylonského zajetí, plně korespondovala s náladou obyvatelstva zaujatého touhou po osvobození z rakousko-habsburské moci a sjednocení Itálie.
Ernani (Benátky, Teatro La Fenice, 9. 3. 1844) je Verdiho opera o čtyřech dějstvích na libreto Francesco Maria Piaveho podle divadelní hry Victora Huga Hernani (1830). Děj se odehrává na počátku 16. století ve Španělsku.
Giovanna d’Arco (Milán, Teatro alla Scala, 15. 2. 1845; Jana z Arku) je Verdiho opera o prologu a třech dějstvích na libreto Temistocle Solery podle divadelní hry Die Jungfrau von Orleans (1801) Friedricha Schillera.
I masnadieri (Londýn, Her Majesty’s Theatre, 22. 6. 1847; Loupežníci) je Verdiho opera o čtyřech dějstvích na libreto Andrea Maffei, podle divadelní hry Die Räuber (1781) Friedricha Schillera.
Macbeth je Verdiho opera z roku 1847. Autorem libreta je Francesco Maria Piave na motivy divadelní hry Macbeth (1606) Williama Shakespeara. Dramatická opera o čtyřech dějstvích se odehrává v 11. století ve Skotsku.
Il corsaro (Terst, Teatro Grande, 25. 10. 1848; Korzár) je Verdiho opera o třech dějstvích na libreto Francesca Maria Piaveho podle básně The Corsair (1814) lorda Byrona.
Rigoletto (Benátky, Teatro La Fenice, 11. 3. 1851) je Verdiho pera o třech dějstvích na libreto Francesca Maria Piaveho podle divadelní hry Victora Huga Král se baví (Le Roi s’amuse; 1832). Svým námětem sahá hra do doby vlády francouzského krále Františka I., který je ve hře vylíčen ne jako státník, ale jako zhýralý feudál, kterému je vše dovoleno a který se nemusí ohlížet na zákony a morální zásady. Ve stejném duchu vylíčil Hugo i královský dvůr.
Il trovatore (Řím, Teatro Apollo, 19. 1. 1853; Trubadúr) je Verdiho opera o čtyřech dějstvích na libreto Salvatore Cammarana, podle divadelní hry El trovador španělského romantického dramatika a básníka Antonia Garcii Gutiérreze (1813–1884), jejíž děj se odehrává v 15. století ve Španělsku.
La traviata (Benátky, La Fenice, 6. 3. 1853) je Verdiho opera o třech dějstvích, libreto složil Francesco Maria Piave podle románu a divadelní hry Dáma s kaméliemi (La Dame aux camélias, 1848) Alexandra Dumase mladšího (1824–1895). Verdi si námět vybral kromě jiného i proto, že jej oslovila podobnost příběhu s jeho vlastním životem. On sám žil se svou krásnou milenkou, sopranistkou Giuseppinou Strepponi (1815–1897), matkou tří nemanželských dětí z předešlých vztahů, na venkovském statku. Teprve v roce 1859 bylo uzavřeno jejich manželství, které pak trvalo až do smrti Giuseppiny.
Don Carlos (Paříž, Opéra, 11. 3. 1867) je Verdiho opera o pěti dějstvích na libreto Josepha Méryhy a Camille Du Locleho podle divadelní hry Friedricha Schillera Don Carlos, Infant von Spanien (Hamburk 1787). V Itálii byla hrána pod italskou formou jména Don Carlo.
Aida (Káhira, divadlo Dar Elopera Al Misria, 24. 12. 1871) je Verdiho opera o čtyřech dějstvích na libreto Antonia Ghislanzoniho, který zpracoval látku poskytnutou egyptologem Augustem Mariettem. Aida je některými hudebními znalci považována za vyvrcholení Verdiho celoživotního operního díla. První představitelkou titulní role měla být česká sopranistka Teresa Stolzová (1834–1902). Kvůli prusko-francouzské válce nakonec ani ona ani Verdi do Egypta neodcestovali. Světovou premiéru v Káhiře dirigoval Giovanni Bottesini a Aidu zpívala Antonietta Anastasi-Pozzoni. Stolzová zpívala roli Aidy až při evropské premiéře 8. února 1872 v divadle La Scala v Miláně. Teresa Stolzová pak podepsala smlouvu na třicet představení v Káhirské opeře v sezóně 1873–1874 za astronomický honorář 150 000 francouzských franků. Mimo to se jí dostalo poct od samotného Isma’ila Paši.
Otello (Milán, Teatro alla Scala, 5. 2. 1887; Othello). Lyrické drama o čtyřech dějstvích, libreto Arrigo Boito podle francouzského překladu (od Victora Huga) tragédie Williama Shakespeara Othello, or the Moor of Venice (prem. 1604; Othello, mouřenín benátský).
Falstaff (Milán, Teatro alla Scala, 9. 2. 1893) je Verdiho opera o třech dějstvích, libreto složil Arrigo Boito podle komedie The Merry Wives of Windsor (1597; Veselé paničky windsorské) a scén ze hry Henry IV (1597; Jindřich IV.) Williama Shakespeara. V českém prostředí se Falstaff poprvé objevil ještě v roce své světové premiéry, když byl 16. listopadu 1893 uveden v pražském Národním divadle díky iniciativě tehdejšího ředitele Františka Adolfa Šuberta (1849–1915; v letech 1883–1900 byl prvním ředitelem Národního divadla po jeho otevření) a díky pomoci Terezy Stolzové.
Literatura:
BURIAN, Karel. Gioacchino Rossini – život a dílo. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1963.
HABART, Jiří. Gioacchino Rossini – Konec jedné éry. Bakalářská práce. Brno 2017. Vedoucí práce MgA. Jakub Klecker.
HOSTOMSKÁ, Anna a kol. Opera – Průvodce operní tvorbou. 11. vyd. Praha: NS Svoboda, 2018.
HILLER, Ferdinand. Povídání s Rossinim. Přeložil Oldřich Pulkert. Praha: Panton, 1992.
JANSEN, Johannes. Opera. Brno: Computer Press, 2004.
KIMBELL, David. Verdi in the Age of Italian Romanticism. Cambridge: Cambridge University Press, 1981.
MARTIN, George. Verdi: His Music, Life and Times. New York: Dodd, Mead and Company, 1984.
OSBORNE, Charles. The Complete Opera of Verdi. New York: Da Capo Press, 1969.
OSBORNE, Charles. The Bel Canto Operas of Rossini, Donizetti, and Bellini. Portland: Amadeus Press, 1994.
ROSELLI, John. The Life of Bellini. Cambridge: Cambridge University Press, 1996.
ROSELLI, John. The life of Verdi. Cambridge: Cambridge University Press, 2000.
STEINER-ISENMANN, Robert. Gaetano Donizetti. Sein Leben und seine Opern. Bern: Hallwag, 1982.
TROJAN, Jan. Dějiny opery: tvůrci předloh, libretisté, skladatelé a jejich díla. Praha: Paseka, 2001.
WARRACK, John – WEST, Ewan. Oxfordský slovník opery. Překlad Jaroslav Holba. Praha: IRIS, 1998.
WEINSTOCK, Herbert. Bellini: His life and His Operas. New York: Knopf, 1971.
doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D., Ústav bohemistiky a knihovnictví, FPF, Slezská univerzita v Opavě
