Vítězná próza Magnesie Litery 2017 se už dočkala mnoha recenzí – tento text vznikl s mnohaměsíčním zpožděním; stejně tak jsem zpozdile četl i knihu, byv navíc předem seznámen s několika jejími recenzemi.
Z rozhovorů s autorem a četných recenzí je zřejmé, že tématem k diskusi nad poslední knihou Marka Šindelky je časovost tématu současné migrace. Pochopitelně. Šindelka svůj román věnoval nešťastným lidem, kteří utíkají do Evropy před válkou a možná vůbec netuší, že to, co je čeká, nebude mít k válečným útrapám zas až tak daleko. Tím se postavil na hranu, z níž může pokaždé spadnout do jedné ze dvou krajností. Na jedné straně ho čekají pochybnosti kritiky, která každé „společenské“ téma překlopené do umění sleduje s jistým podezřením. Nebyl to náhodou chladný autorův kalkul? Nechce si utrhnout jen pro sebe? – Na druhé straně mu docela reálně hrozí, že upadne v nemilost národa, v jehož srdci není většího úrazu než permanentně se projevující nálady strachu, vyvolávané migrací. Pro strach si Šindelka nejspíš chová zvláštní jemnocit, nebylo by tudíž žádného divu, kdyby dokázal do jisté míry spodní proudy obav s cizího využít. Napsal prózu, která chce své čtenáře zachvátit metodicky pěstovanou bolestí.
Únava materiálu je příběhem mladého muže a jeho ještě mladšího bratra – v textu označovaného jako kluk. Jejich společná cesta do Evropy se během transportu v převaděčově voze zvrtne, Amir s bratrem se oddělí a děj románu se rozštípne do dvou různých časových rovin. První z nich je horká, druhou – divokou a strhující – svírá tuhý evropský mráz. Tato základní konfigurace, jež je vlastně součtem extrémních protikladů či těžko snesitelných podmínek, určuje, či spíše formuje celý text. Ať už putujeme s Amirem, nebo s klukem, pořád se pohybujeme v křeči, s bolestí, jdeme světem, který je nepřátelský, zvrhlý, lidé, kteří ho obývají, až na dvě nebo tři výjimky, odtažití, nepřátelští, ziskuchtiví a naprosto necitelní. Jsme v Evropě, a po celou dobu se nejspíš nezbavíme dojmu, že i ona je spíše válečnou zónou než kontinentem pohodlí.
Nemá smysl líčit děj knihy. Ten bychom mohli shrnout do jednoduchého „pohyb vpřed za každou cenu“, snaha najít místo, které by svědčilo životu. Někde na začátku cesty spadnou na město, ve kterém Amir s bratrem žijí, dvě barelové bomby. V tu chvíli kluk pochopil „tu strašnou vazbu, ten fanatismus, s kterým se život drží těla“. Dojde mu, že „vědomí je cosi, co vleče sebezbědovanější tělesnou schránku do bezpečí. Tělo je sada nástrojů k přežití“ (s. 41) atd. Tím je podle mě vcelku přesně vystižen duch tohoto románu. Pohyb, zima, hlad, zvratky, mdloby a krev – válka a jí vyvolaná silná touha po životě. Šindelka, který se už i v dřívějších prózách dokázal přesvědčivě vylíčit lecco z lidských strázní a psychických temnot, by možná zasloužil něco víc než jen odsudek, že se zištně chopil cizího neštěstí, že zuboženým „vzal“ jejich osud. Podle mě tu došlo k něčemu daleko důležitějšímu: ukázal, že svět, ve kterém žije, velmi dobře rezonuje právě s těmi uměleckými prostředky, jež autor užívá, aby ztvárnil realitu. Jeho naturel je jaksi zvláštně kompatibilní s tím, co nás obklopuje.
Už jeho předchozí texty totiž byly v mnoha ohledech zprávou ze světa, ve kterém mezi lidmi vyrostly podivné zdi, kde jeden tak trochu napíná svou vůli proti druhému. Únava materiálu tuto atmosféru zahušťuje prostou animalitou přežití. A tak jako jsem četl některé povídky z Mapy Anny coby obrazy světa, ve kterém pocity sounáležitosti s ostatními zanikají silami konkurenčního soupeření mezi lidmi, kde pěstovanou a kulturní lidskost překrývá přímočará pudovost, i Únava materiálu mi především otevírá průhled do světa, v němž už všechno lidské a pospolité definitivně zaniklo. Šindelka vypráví úsečně, chladně, technicky vlastně téměř dokonale, tedy metodicky, o věčném pohybu vpřed.
A i kdyby mělo zůstat jen u pasáže, ve které se kluk objevuje před linkou montující automobily, nemůžeme zůstat vůči zobrazenému neteční a komentovat pouze vnější, tematické zadání. Robotická ruka, čtyřminutový interval, s nímž jsou produkovány nové automobily, spojení lidského organismu s železnou šlachou stroje, svět, proti němuž stojí otrhaný cizinec bez domova, vystihuje dosti podstatně extrémy naší současnosti. Na jedné straně prodaná ledvina neznámého Pákistánce, na druhé země, kterou zabydlela technika, dokonalý stroj, který neválčí ani nehraje o život. „Zevnitř se ozývala tlumená práce strojů, metabolické pochody čehosi uvnitř: dlouhý syčivý nádech, úder, kovová ozvěna, výdech, kybernetický bzukot neznámého mechanismu.“ (s. 133) Jde z toho úzkost. Na jedné straně každodenní bída a útrapy války, na straně druhé pout dobrodruha ze Západu („Moderátor ve studiu: Vzorný manžel, otec dvou dětí, majitel prosperující stavební firmy. Ve skutečnosti ale vede dvojí život. Zatímco jiní míří na dovolenou na prosluněné pláže, on vyráží na nejnebezpečnější místa planety.“ s. 58), který si na otočku přijede užít všeobecnou zkázu zemí Blízkého východu. Že ale mezi oběma těmito krajnostmi neexistuje žádná pevná hráz, je jedním z velkých momentů uvědomění, jež nás může nad Únavou materiálu postihnout.
V Šindelkově knize jsou i místa, kde tak trochu převládá koncept, kde se docela zjevně odhaluje autorský záměr. Když si Amir vzpomene, že „nejhoršího zla jsou schopné děti“, je to, jako bychom dostali lekci doslovnosti. Když se kluk setká s bezdomovcem, musíme doufat, že kniha brzy skončí – neboť sám autor ztrácí kontrolu nad potřebou uvádět na scénu nová utrpení a nové projevy solidarity psanců. Tvar, který na počátku držel silou svého tématu, se drolí už v druhé půli knihy a ke konci se zcela rozpadá. Pokud bylo záměrem autora stvořit onen velký román současnosti, nelze jej vyhodnotit jinak než jako očekávání, které nemá být naplněno. Mám za to, že Šindelkovo vypravěčské umění se vzpírá širšímu celku, že chce spíš vedle sebe skládat detailní a přesné jednotliviny. Únava materiálu ale jistě není posledním dílem; doufám tedy, že s každým jeho příštím textem se rozpor mezi přirozeným tvůrčím gestem a zvolenou formou podaří umenšit.
Šindelka, Marek, 1984-. Únava materiálu. Marek Šindelka. Praha : Odeon, 2016. Česká řada ; svazek 30. 168 stran ; . ISBN 978-80-207-1740-5.
Mgr. Jakub Vaníček
